Tíhnutí lidské povahy k nepřejícnosti je takové, že se člověk pro přednosti ostatních rmoutí víc, než se raduje ze svých vlastních.
Věřte, že chybují ti, kdo spolu spí jen pro rozkoš, ale pohněvají-li se nějak a pohašteří, lehnou si odděleně a zapomínají právě tehdy nejvíce vzývat Afroditu, která bývá v podobných případech nejlepší lékařkou.
To ať má na mysli muž a nikoho více se neostýchá než své ženy, ježto manželská ložnice se jí stane buď učebnou zdrženlivosti, nebo nezřízenosti.
Je pravda, že synové boháčů a králů se mohou naučit dokonale pouze jízdě na koni, ale ničemu jinému, neboť ve školách jim svým vychvalováním podkuřuje učitel, při zápasu jim úmyslně podléhá soupeř: jen kůň, který neví a nerozlišuje, kdo je boháč a kdo chuďas, shodí vždy jen ty, kteří neumějí jezdit.[3]
Kdo se trápí tím, že není horský lev, jenž se pyšní silou, a současně i maltský psík rozmazlovaný na klíně bohaté vdovy, je na hlavu padlý.[4]
Naše duše má od přírody vrozenou touhu po vědění a pozorování.
Nic není tak ubohé, aby se nemohlo bránit, má-li dostatek zmužilosti (pravil poté, co jej myš kousnula do prstu).