americký ekonom, nositel Nobelovy ceny za ekonomii From Wikiquote, the free quote compendium
Milton Friedman (31.července 1912, New York, New York, Spojené státy americké – 16.listopadu 2006, San Francisco, Kalifornie, Spojené státy americké) byl americký ekonom, nositel Nobelovy ceny voboru ekonomie za rok 1976.
Ekonomie jako pozitivní věda je tělem zkusmo přijatých zevšeobecnění oekonomických jevech, která mohou být používána pro předvídánínásledkůzměnokolností. Economics as a positive science is a body of tentatively accepted generalizations about economic phenomena that can be used to predict the consequences of changes in circumstances.[1]
Historie nás přesvědčuje, že kapitalismus je nutnou podmínkou pro politickou svobodu. Zřetelně to není postačující podmínka. History suggests only that capitalism is a necessary condition for political freedom. Clearly it is not a sufficient condition.[2]
Existují čtyři způsoby jak utratit peníze. Můžete utratit své vlastní peníze sám pro sebe. Pak si dáváte dobrý pozor, co děláte, a snažíte se dostat co nejvíc. Potom můžete utratit své peníze pro někoho jiného. Například někomu koupím dárek k narozeninám, přitom se příliš nestarám o obsah, ale dávám pozor na na cenu. Také mohu utrácet cizí peníze pro sebe, to si zaručeně dopřeji dobrý oběd. A konečně, mohu utrácet cizí peníze pro někoho cizího. Pak je mi jedno za kolik a co vlastně dostanu. A to dělá vláda. There are four ways in which you can spend money. You can spend your own money on yourself. When you do that, why then you really watch out what you’re doing, and you try to get the most for your money. Then you can spend your own money on somebody else. For example, I buy a birthday present for someone. Well, then I’m not so careful about the content of the present, but I’m very careful about the cost. Then, I can spend somebody else’s money on myself. And if I spend somebody else’s money on myself, then I’m sure going to have a good lunch! Finally, I can spend somebody else’s money on somebody else. And if I spend somebody else’s money on somebody else, I’m not concerned about how much it is, and I’m not concerned about what I get. And that’s government.[3]
Myslím, že vládní řešeníproblému je obvykle stejně špatné jako problém samotný ačasto jej ještě zhoršuje. I think the government solution to aproblem is usually as bad as the problem and very often makes the problem worse.[4]
Súctou kplatůmučitelů, hlavním problém nespočívá v tom, že jsou v průměru příliš nízké – ve skutečnosti mohou být v průměru klidně i příliš vysoké – ale že jsou příliš jednotné a svazující. Špatní učitelé jsou značně přepláceni adobří učitelé jsou značně nedoceněni. Platové tabulky mají sklon sjednocovat ařídit se věkem, dosaženými akademickými tituly a získanými osvědčeními spíš než skutečným přínosem. With respect to teachers' salaries, the major problem is not that they are too low on the average – they may well be too high on the average – but they are too uniform and rigid. Poor teachers are grossly overpaid and good teachers grossly underpaid. Salary schedules tend to be uniform and determined far more by seniority, degrees recieved, and teaching certificates acquired than by merit.[5]