Zuzana Justmanová

Zuzana Justmanová (nepřechýleně Justman, rozená Picková (* 20. června 1931 Praha) je československo-americká dokumentaristka, překladatelka a přeživší holocaustu.

Zuzana Justmanová
Rodné jméno	Zuzana Picková
Narození	20. června 1931 (93 let) Praha Československo Československo
Alma mater	Kolumbijská univerzita Vassar College
Povolání	spisovatelka a filmová režisérka
Rodiče	Viktor Pick Marie Picková
Příbuzní	Jiří Robert Pick (bratr)
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Život

Zuzana Picková se narodila jako druhé dítě manželů Viktora a Marie Pickových. Měla o šest let staršího bratra Jiřího Roberta Picka (1925–1983), který byl spisovatelem. Oba sourozence silně ovlivnil otec, inženýr chemie, který se dětem velmi věnoval. V roce 1939 odmítl emigrovat, zřejmě kvůli své nemocné matce.^[1] V roce 1943 byla rodina vězněna v terezínském ghettu, odkud byl otec deportován do koncentračního tábora v Osvětimi, kde byl zavražděn. Už jako oceněná režisérka o stesku po otci napsala hru Waiting for Father^[2] (česky Čekání na otce)^[3], která byla uvedená v Českém centru v New Yorku v knihovně organizace BBLA. Je příběhem ženy, která nedokáže přijmout, že její otec se nevrátil z Osvětimy a sní o tom, že jí navštíví na kampusu. ^[4] Režisérkou byla Eleanor Reissa^[5].

Zuzana, její bratr a matka Terezín přežili. Po osvobození se nejprve vrátili do Prahy, kde se bratr pokusil prosadil jako spisovatel, zatímco Zuzana a její matka emigrovaly po komunistickém puči v roce 1948 do Argentiny. V roce 1950 z Buenos Aires odcestovala do Spojených států.^[6] Zde studovala na Vassar College, Harvardu (u Romana Jakobsona)^[1] a na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kde v roce 1981 získala doktorát ze slovanských jazyků.^[7]

Byla vdaná za spisovatele Davida Boroffa (1917–1965), se kterým měla dvě děti. Po manželově smrti se provdala za psychiatra Daniela Justmana. Pracovala jako překladatelka. V roce 1986 začala produkovat dokumentární filmy na téma nedávné evropské historie.

V roce 1987 vedla rozhovor s autorkou terezínského deníku Helgou Pollak-Kinskou pro svůj film Terezínský deník (Terezín Diary). V roce 1993 napsala a produkovala dokument Czech Women: Now We Are Free. Ve snímku Voices of the Children (1998) vyprávěla příběh tří přeživších holocaustu z Terezína, jednou z nichž byla Pollak-Kinská. Film získal cenu Emmy v roce 1999 a ceny na Mezinárodním filmovém festivalu v Chicagu, v Chicagské mezinárodní televizní soutěži a na Filmovém festivalu New Haven.^[8]

Ve filmu A Trial in Prague (2000) Justmanová zpracovala téma procesu se Slánským v roce 1952 v komunistickém Československu, pro které se jí podařilo získat mimo jiné rozhovor s Hedou Margolius-Kovályovou, vdovou po Rudolfu Margoliovi a historikem Eduardem Goldstückerem.^[9]

Hra jejího bratra Smolař ve žluté čepici z roku 1982 byla uvedena na New York International Fringe Festival v roce 2006 pod názvem The Unlucky Man in the Yellow Cap.^[10]

V roce 2019 otiskl časopis The New Yorker osobní příběh Zuzany Justmanové s titulkem My Terezín Diary^[11], ve kterém vypráví o svém utrpení při holocaustu a taky o tom, proč si psala v Terezíně deník jako dvanáctiletá dívka.

Filmografie

• Terezín Diary (1990, s Danem Weissmanem)
• Czech Women: Now We Are Free (1993)
• Voices of the Children (1998)
• A Trial in Prague (2000)