český akademik a lékař From Wikipedia, the free encyclopedia
Zdeněk Kunc (16. března 1908, Praha – 10. května 1985, tamtéž) byl český lékař, akademik, spoluzakladatel československé a světové neurochirurgie, stejně jako Neurochirurgické kliniky Fakulty všeobecného lékařství UK a Ústřední vojenské nemocnice v Praze.
| akad. Zdeněk Kunc | |
|---|---|
| Generálmajor Prof. MUDr. DrSc. | |
.jpg) Zdeněk Kunc | |
| Narození | 16. března 1908 Praha  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 10. května 1985 (ve věku 77 let) Praha  Československo |
| Místo pohřbení | Hřbitov Šárka |
| Alma mater | 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy |
| Povolání | lékař a pedagog |
| Ocenění | Československá medaile za zásluhy I. třídy |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Narodil se jako syn důstojníka v Praze a prožil tam téměř celý život. V mládí trávil prázdniny u strýce, lékaře v Sušici, kde poznal praxi venkovského doktora. Více než medicína ho však přitahovalo umění a architektura, po maturitě se chystal podat přihlášku na techniku. Na poslední chvíli změnil rozhodnutí a stal se studentem lékařské fakulty Karlovy univerzity v Praze.[1] [2] Během studií pracoval jako demonstrátor v anatomickém ústavu, využíval při tom i své kreslířské nadání. Po promoci v roce 1932 vstoupil do armády, kde se mohl snáze uplatnit v chirurgickém oboru. Začal pracovat v roce 1934 jako sekundář na chirurgickém oddělení Vojenské nemocnice v Josefově, kde získal základní chirurgické dovednosti. V letech 1937–1939 absolvoval specializační kurz na I. chirurgické klinice prof. MUDr. Arnolda Jiráska. Zde mohl rozvíjet své odborné zájmy a dostat se do styku s moderní chirurgií, provedl zde i svůj první neurochirurgický výkon.[1][2][3]
V období protektorátu pracoval v Ústavu plastické chirurgie nemocnice na Vinohradech u prof. Františka Buriana (1939–1943), poté přešel na chirurgické oddělení jako zástupce primáře Emericha Poláka. [1][2] Za svoji aktivní odbornou pomoc při likvidaci velké epidemie tyfu v Terezíně ke konci druhé světové války roku 1945 byl vyznamenán Československou medailí za zásluhy I. třídy.[1] Této epidemii skvrnitého tyfu podlehlo v Terezíně po osvobození přibližně 1500 lidí.[4] V roce 1945 se Zdeněk Kunc vrátil do armády a stal se členem KSČ. Dostal úkol vybudovat chirurgické oddělení ve Vojenské nemocnici v Plzni. Se svými spolupracovníky se zaměřil především na oblast neurochirurgie, prováděl operace krčních a hrudních výhřezů meziobratlových plotének.[1][2]
V roce 1948 byl převelen do Ústřední vojenské nemocnici (ÚVN) v Praze jako vedoucí chirurgického oddělení, kde prováděl neurochirurgické operace a systematicky vytvářel podmínky pro vznik moderní samostatné neurochirurgické jednotky. V roce 1950 se habilitoval z chirurgie na lékařské fakultě UK v Praze spisem Lumboischiadický syndrom, první monografií o výhřezu ploténky vydanou v Československu. [1][3] Spolu s prof. Rudolfem Petrem z Hradce Králové jako první u nás budovali koncepci neurochirurgie jako samostatného oboru. V roce 1956 vzniklo v ÚVN Praha druhé specializované neurochirurgické oddělení v Československu, které pod jeho vedením v roce 1959 získalo statut kliniky. Zdeněk Kunc dal na své klinice podnět ke všem směrům tehdejší moderní neurochirurgie včetně stereotaktické neurochirurgie, traumatologie, míšní chirurgie, všech oblastí nádorové a cévní neurochirurgie, chirurgie epilepsie a bolesti, v pozdějších letech i mikroneurochirurgie. [3] Cílevědomě si vybíral a vychovával spolupracovníky, širokému okruhu lékařů umožnil zahraniční stáže. Během normalizace musel čelit jak ze strany armády, tak ze strany fakulty značným problémům.[3]
Jeho práce si postupně získávala mezinárodní uznání. Kliniku navštěvovalo mnoho zahraničních odborníků z celého světa. V roce 1978 se vedení kliniky vzdal, ale pracoval zde až do své smrti roku 1985.
Chirurgickou praxi Zdeněk Kunc spojoval s vědeckou činností. Napsal více než 160 původních prací, monografie, učebnice, skripta. Je také autorem první československé učebnice neurochirurgie (1968). Výsledky jeho práce byly převzaty do mnoha zahraničních monografií a učebnic. Byl zakladatelem a spoluzakladatelem řady chirurgických a především neurochirurgických komisí a společností v Československu i v zahraničí.
V roce 1954 se stal generálmajorem. V roce 1975 byl jmenován korespondentem a v roce 1981 akademikem Československé akademie věd (ČSAV). Byl nositelem 12 státních vyznamenání a medailí, mezi nimi Řádu práce a Řádu republiky, medaile J.E.Purkyně za zásluhy v biomedicínských vědách, hrdinou socialistické práce.[2] V roce 1983 mu byla udělena zlatá plaketa ČSAV za zásluhy o vědu a lidstvo.
Byl čestným členem řady zahraničních společností a spoluzakladatelem Evropské asociace neurochirurgických společností (EANS).[3] V roce 1970 byl vyznamenán čestným doktorátem na univerzitě v Göteborgu.[2] V roce 1985 obdržel čestnou medaili Světové federace neurochirurgických společností.[3]
Zemřel na infarkt myokardu v roce 1985. Je pochován na hřbitově Šárka v Praze.
Byl ženatý s pediatričkou docentkou Zdeňkou Kuncovou, se kterou měl čtyři děti (3 syny a dceru). Bydlel ve vilce s výhledem do údolí Tiché Šárky. Od mládí měl rád umění, dobře kreslil, hodně fotografoval. Volný čas věnoval sportu, především tenisu a turistice. [2]
Stal se předobrazem hlavního hrdiny románu neuroložky profesorky Valji Stýblové Skalpel, prosím (1981), který zfilmoval v roce 1985 režisér Jiří Svoboda.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
