sovětský protiletadlový systém From Wikipedia, the free encyclopedia
S-300 (rusky С-300, v kódu NATO SA-10 Grumble, SA-12 Giant/Gladiator, nebo SA-20 Gargoyle) je rodina ruských protiletadlových raketových systémů (země-vzduch) dlouhého dosahu. Tyto systémy jsou určeny k obraně strategických cílů před údery vedenými letadly, vrtulníky, střelami s plochou dráhou letu a balistickými raketami s krátkým dosahem. Systémy jsou schopny činnosti za každého počasí i v podmínkách intenzivního radioelektronického rušení.
Vývoj protiletadlového systému S-300 byl zahájen v roce 1967 a první systémy byly do Sovětské armády zaváděny od roku 1979[1]. Výrobcem systému je firma Almaz a od roku 1993 je S-300 vyráběn i v ČLR pod názvem Chung Čchi (红旗 hong qi ~ Rudá vlajka). V současné době tento systém slouží v armádách řady zemí. Pokračovatelem S-300 je systém S-400, který byl přijat do výzbroje ruské armády v roce 2007.
Systém S-300 používá v Ruské armádě vojsko PVO, pozemní vojsko a vojenské námořnictvo. Vzhledem ke specifikům jednotlivých druhů vojsk existuje více typů systému S-300, avšak každý z nich obsahuje stejné základní prvky. Jedná se o:
Na níže uvedeném obrázku jsou pro představu zobrazeny základní prvky systému S-300PM2 ("Favorit"), což je nejmodernější exportní verze systému S-300 pro PVO. Vozidlo s anténou je přehledový radiolokátor typu 64N6E2. Za ním je velitelské vozidlo 54K6E2 s řídícím pracovištěm systému. Dále je zaparkováno odpalovací vozidlo 5P85SE2 - z něho jsou však vidět jen čtyři vztyčené kontejnery. V každém z nich se nachází protiletadlová řízená raketa 48N6E2.
V případě systémů pro pozemní vojska a vojska PVO jsou uvedené základní prvky geograficky rozptýleny v bojové sestavě a v případě námořních typů systému S-300 se nacházejí na jedné lodi. Kromě uvedených základních prvků jsou součástí systému další, buď podpůrná zařízení (např. elektrocentrály), nebo volitelná zařízení (např. specializované radiolokátory)[2].
Uspořádání systému si budeme ilustrovat na níže uvedeném obrázku, který platí pro již zmiňovanou verzi S-300PM2. Bojovou sestavu S-300PM2 tvoří velitelské stanoviště (VS), ke kterému je připojeno až 6 protiletadlových raketových kompletů (PLRK). Komplety mohou být od velitelského stanoviště vzdáleny až 90 km, přičemž spojení s komplety se zajišťuje rádiem. Velitelské stanoviště VS (typu 83M6E2) sestává z velitelského vozidla VV a z přehledového radiolokátoru PR. Velitelské vozidlo (typ 54K6E2) obsahuje řídící pracoviště a slouží k řízení celého systému. Přehledový radiolokátor (typ 64N6E2) slouží k vyhledávání cílů do vzdálenosti 300 km a k určování jejich parametrů.
Komplety sestávají z navigačního radiolokátoru NR a až z 12 odpalovacích vozidel OV. Navigační radiolokátor (typ 30N6E2) slouží k navádění raket na cíle, které byly kompletu předány z VS. Odpalovací vozidla (typ 5P85SE2) slouží k přepravě a k odpalování raket. Protiletadlové řízené rakety jsou převáženy v samostatných kontejnerech, přičemž každé odpalovací vozidlo veze 4 kontejnery. Rakety (typ 48N6E2) se odpalují z vertikální polohy, což umožňuje ostřelování cílů přilétajících z libovolného směru. Dostřel raket je 200 km.
Maximální konfigurace systému S-300 PM2 tak může obsahovat až 6 kompletů, přičemž jeden komplet může mít až 12 odpalovacích vozidel[3]. To znamená, že jeden takovýto systém může mít k palbě připraveno až 288 raket.
Fungování systému S-300 ilustruje schéma na vpravo uvedeném obrázku. Posloupnost kroků je následující:
U systému S-300 je komunikace mezi naváděcím radiolokátorem a raketou obousměrná. V řídícím kanálu (směr radiolokátor-raketa) se předávají ovládací povely a ve zpětnovazebním kanálu (směr raketa-radiolokátor) se předávají informace ze senzorů rakety. V koncové fázi letu je raketa cíli mnohem blíže a tak o něm může zjistit přesnější informace. Tyto informace raketa předává radiolokátoru zpětnovazebním kanálem. Radiolokátor má větší výpočetní výkon a tak dokáže vypočítat potřebné korekce letu rychleji a přesněji. Data pro závěrečnou korekci letu jsou raketě předány řídícím kanálem.
Raketa ničí cíl výbuchem v jeho blízkosti. Explozí vysoce účinné trhaviny se z pláště bojové hlavice vytvoří mrak fragmentů, které se rozlétnou značnou rychlostí do okolí. Fragmenty, které se střetnou s cílem jej v důsledku své vysoké kinetické energie zničí.
Systém S-300 lze charakterizovat jako mnohokanálový, tj. dokáže sledovat a sestřelovat více cílů současně. Výše zmíněná konfigurace systému S-300PM2 dokáže útočit až 72 raketami na 36 cílů současně, tj. 2 raketami na jeden cíl. Pravděpodobnost zničení cíle jednou raketou je pro aerodynamické cíle 0,81-0,98 a pro balistické cíle 0,70-0,93. Rakety S-300 jsou masivně nasazeny ve válce na Ukrajině a to na obou stranách konfliktu. Zatímco na straně Ukrajiny tvoří páteř protiletadlové obrany středního a dlouhého dosahu, Rusko tyto střely využívá také proti pozemním cílům a snaží se tak kompenzovat ubývající zásoby balistických raket a střel s plochou dráhou letu.
Další významnou charakteristikou systému je úplná automatizace. Všechny úkoly - detekce, sledování, stanovení cíle, zachycení cíle, doprovod a navádění střel, hodnocení výsledků střelby - je systém schopen řešit automaticky pomocí počítačů[2]. Funkce obsluhy spočívá v kontrole nad zařízeními a ve schvalování odpalu raket.
Existující verze náleží do jedné ze tří základních skupin systémů S-300:
Nyní k jednotlivým verzím podrobněji.
První protiletadlový systém S-300P začal pracovat v Moskevském okruhu PVOS v roce 1978 (v kódu NATO SA-10 Grumble). Byl to mobilní systém, jehož jednotlivé prvky byly umístěny na přívěsech tahačů Ural-357, Kraz-255 a Kraz-260. Systém používal střely 5V55 s doletem 47 km, později s doletem 75 km. Minimální výškový dosah byl 25 metrů a maximální 25 km. Střely měly délku 7,25 metru a průměr 0,5 metru. Hlavice obsahovala 130 kg výbušniny se směrovým účinkem. Střely byly odpalovány z transportních kontejnerů metodou studeného startu. V polovině 80. let byl tento systém modernizován a dostal označení S-300PT.
Je samohybná nebo také exportní varianta protiletadlového systému S-300P. Do výzbroje byl přijat v roce 1982. Výhodou oproti staršímu S-300P je S-300PS kratší doba přípravy (5 minut) a delší dosah raket (90 km). Systém je umístěn na nákladních automobilech MAZ 543M.
S-300PM nebo exportní S-300PMU (v kódu NATO SA-10d/e - PS/PM), v ČLR vyráběn pod označením HQ-10 (红旗-10), je modernizovaná verze systému S-300P, jejíž vývoj byl zahájen v roce 1983. S-300PM je vybavena modernějšími raketami 48N6 (48N6E). Raketa byla poprvé testována v únoru 1984. Systém je vybaven modernějším přehledovým radiolokátorem PN64, který je schopen detekovat cíle s odrazovou plochou od 0,02 m². Dálkový dosah raket je 150 km a výškový 27 km. Raketa je také schopna zasáhnout cíle pohybující se ve výškách 6-100 m na vzdálenost až 30 km.
S-300PMU2 (v kódu NATO SA-20 Gargoyle), v ČLR vyráběn pod označením HQ-15 (红旗-15), oproti předchozím typům zahrnuje nové prvky jako je přehledový radiolokátor 96N6, velitelské stanoviště a modernizovanou raketu 48N6E2 s doletem 200 km. Vývoj S 300PMU 2 byl zahájen v roce 1995 a v roce 1997 byl systém představen na výstavě vojenské techniky MAKS-97.
S-300F (SA-N-6) je námořní varianta protiletadlového systému S-300. Systém byl zaveden do výzbroje v roce 1984. Používá rakety 5V55RM s dosahem 7-90 km. Raketa dosahuje rychlosti mach 4. Tímto protiletadlovým systémem jsou vybaveny křižníky Projektu 1164 Atlant (třída Slava). S-300FM je modernizovaná varianta S-300F a je instalována pouze u raketového křižníku Pjotr Velikij (třída Kirov). Systém používá rakety 48N6 a dosahuje rychlosti mach 6. Vývozní varianta je známá pod názvem Rif M a je instalována u čínských torpédoborců třídy 051C.
Na rozdíl od předchozích verzí S-300P jsou komponenty systému S-300V (kód NATO SA-12 Gladiator/Giant) umístěny na pásovém vozidlu s hrubou hmotností 47 tun. Systém je určený pro obranu prvosledových, druhosledových a týlových jednotek před taktickými řízenými střelami, letadly a vrtulníky. Systém je schopen ničit taktické balistické střely na maximální vzdálenost 40 km a letadla na vzdálenost 100 km. Výškový dosah proti letadlům je do 30 km a proti BS 28 km. Systém je schopen vést boj proti 24 cílům současně a navádět až 2 protiletadlové rakety najednou. S-300V byl zaveden do výzbroje v roce 1986 jako nástupce protiletadlového systému 2K11 Krug (SA-4 Ganef). S-300V je vyráběn firmou Antej. V ČLR má tato verze označení HQ-18 (红旗-18). S-300V používá dvou typů raket. Jedná se o raketu 9M82 (SA-12 Giant), která je určena hlavně k ničení balistických raket. Další raketou je 9M83 (SA-12 Gladiator), která je určena k ničení střel s plochou dráhou letu, letadel nebo taktických balistických raket na menší vzdálenost.
| Verze | S-300 PT | S-300 PS | S-300 PM | S-300 PMU2[4] | S-300F | S-300 FM[5] | S-300V | S-300 VM[6] |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Rok zavedení | 1979 | 1982 | 1989 | 1997 | 1984 | dříve 1999 | 1986 | 1996(?) |
| Používaná střela | 5V55K | 5V55 | 48N6 | 48N6E | 5V55RM | 48N6MЕ2 | 9M82, 9M83 | 9M82M, 9M83M |
| Maximální výškový dosah [km] | 25 | 27 | 27 | 27 | 25 | 25 | 25(30) | 25(30) |
| Minimální výškový dosah [m] | 25 | 25 | 10 | 10 | 25 | 5 | (?) | (?) |
| Maximální dálkový dosah [km] | 47 | 75 | 150 | 200 | 75 | 93 | 75 (100) | 200 (250) |
| Minimální dálkový dosah [km] | 5 | 5 | 3 | 3 | 5 | 5 | 5 | 5 |
| Množství postřelovaných cílů | 6 | 6 | 6 | 36 | 6 | ? | 24 | 24 |
| Množství současně naváděných střel | 12 | 12 | 12 | 72 | 12 | ? | 48 | 48 |
Alžírsko
Arménie - vlastní 50 ks systémů S-300PS (SA-10D) .
Ázerbájdžán - koupil 2 prapory S-300PMU2 (SA-20B) SAM v roce 2010.
Bělorusko - 4 divize raket S-300 byly dodány v roce 2014.
Bulharsko
Čína - Čína v rámci spolupráce s Ruskem postavila HQ-15 s vylepšeným maximálním dosahem od 150 do 200 km (93 až 124 mil). Celkový počet baterií S-300PMU/1/2 a HQ-15/18 v číně byl je v roce 2008 přibližně 40 a 60. Dalších 5 praporů v roce 2002. [12]
Kypr
Indie - Indie koupila 6 pluků.
Írán - Írán vlastní 8 kusů různých modifikací a neznámý počet v íránu vyráběného typu Bavar 373, vyvinutého před příchodem ruských systémů S-300.
Kazachstán - 10 praporů po renovaci (PS – verze) dodáno Ruskem. [13]
Řecko - koupilo v roce 1999 S-300 složené z 1 pluku/4 systémů/8 palebných jednotek/32 odpalovacích zařízení/175 raket. [14]
Rusko - má všechny varianty (1900 (S-300PT/PS/PMU, 200 S-300V/S-300V1 v roce 2010)) celkem vlastní 2000 odpalovacích zařízení. Kusy z roku roce 1990 anebo starší (S-300PM), byly opravovány a modernizovány na typ Favorite-S. [15]
Slovensko – Československo dostalo ze Sovětského svazu v roce 1990 jednu baterii protivzdušného systému S-300 PMU. Po rozdělení Československa komplet S-300 PMU putoval na Slovensko. Do dubna 2022 byl S-300 PMU zařazen u slovenské 1. protiletadlové brigády v Nitře. V dubnu 2022 byl komplet darován Ukrajině na obranu před Ruskou invazí[16].
Sýrie - Objednávka z Ruska na 6 systémů byla podepsána v roce 2010. Syrské posádky prošly výcvikem v Rusku a některé komponenty S-300 byly do Sýrie dodány v roce 2013. Později kvůli embargu proti Sýrii byly dodávky zastaveny. Dne 8. října 2018 ruská tisková agentura TASS oznámila, že tři prapory S-300PM byly předány Ruskem do Sýrie zdarma. [17]
Ukrajina - Od rozpadu SSSR do období před ruskou invazí na Ukrajinu v roce 2022 měla země kolem 100 baterií (z 600ks asi 6 akce schopných v roce 2012). V dubnu 2022 byl jeden prapor (jedna baterie) darována Ukrajině na obranu před Ruskou válkou.
Venezuela - 2 prapory S-300VM "Antey-2500" k roku 2012
Vietnam - 12 odpalovacích zařízení S-300PMU1 k roku 2016.
Egypt - 4 baterie, velitelské stanoviště a další externí prvky 2015Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
.jpg)
