Rusko-turecká válka (1768–1774)

Rusko-turecká válka z let 1768 až 1774 byl klíčový válečný konflikt z řady válek mezi Ruským impériem a Osmanskou říší, jehož výsledkem bylo definitivní připojení jižní Ukrajiny, Krymu a severozápadní části Předkavkazska k Rusku. Záminkou k válce na straně Ruska bylo získání přístupu k Černému moři, zatímco Turecko chtělo získat vliv na území Volyně a Podolí. Válce předcházela složitá mezinárodní situace v Evropě, kdy spolu vedly diplomatické spory Francie a Rusko a vnitropolitická krize v Polsku.

Rusko-turecká válka (1768–1774)
konflikt: Rusko-osmanské války
Zničení osmanské flotily během bitvy u ostrova Chios roku 1770
Trvání	1768–1774
Místo	Moldavsko, Besarábie, Valašsko, Egejské moře
Příčiny	střet ruských a tureckých zájmů v Polsku
Výsledek	vítězství Ruska, smlouva z Küçük Kaynarca
Strany
Ruské impérium Ruské impérium záporožští kozáci Kartlijsko-kachetské království Imeretské království Imeretské království Egyptský bejlik Palestinský emirát řečtí povstalci Dánsko-Norsko Dánsko-Norsko Osmanská říše Osmanská říše Krymský chanát Krymský chanát Libanonský emirát Libanonský emirát ČerkesieČerkesie Čerkesie Barská konfederace Alžírské regenství Alžírské regenství
Velitelé
Kateřina II. Grigorij Poťomkin Pjotr Rumjancev Alexandr Suvorov Fjodor Ušakov Michail Kutuzov Petr Kalnyševský Šalomoun I. Ali Bej al-Kabir Daher el-Omar Kristián VII. Frederik Kristián Kaas Mustafa III. † Abdulhamid I. Ivazzade Halil Paša Karol Radziwiłł Casimir Pulaski Michał Jan Pac Móric Beňovský Muhammad V.
Síla
125 000 300 000–600 000
Ztráty
neznámé neznámé
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rusko-turecká válka (1768–1774)
Aspindza Nauplia Peloponéské povstání Chios Larga Kahul Patras Kozludža Kerč

Na základě francouzského popudu a pod požadavkem, aby se Rusko vzdalo svých zásahů do polských záležitostí, vyhlásil osmanský sultán Mustafa III. Rusku válku. Na stranu Turecka se přidaly Krymský chanát a Dubrovnická republika. Kromě toho Turecko vojensky podporovalo polské povstalce. Na straně Ruska vedle pravidelné armády a námořnictva bojovali donští a záporožští kozáci. Ruská vojska dosáhla řady velkých vítězství, když obsadila Azov, dobyla Krym a Besarábii.

Roku 1769 podnikli Tataři z Krymského chanátu nájezd na území Nového Srbska, při kterém bylo odvlečeno do otroctví několik tisíc lidí. Během války v roce 1770 vypuklo protiturecké povstání Řeků na Peloponésu a v roce 1771 v Egyptě a Sýrii.

Ruská armáda pod Rumjancevovým a Suvorovovým vedením prošla Moldávií a porazila Turky v Bulharsku. Postupně zvítězila v bitvě u Largy, u Kahulu a u Kozludži. Ruské středomořské loďstvo pod Orlovovým a Spiridovovým vedením porazila turecké námořnictvo v bitvě u ostrova Chios.

Výsledkem války bylo vítězství Ruska, definitivní přístup k Černému moři, územní zisky na severním Kavkaze a protektorát nad Krymským chanátem. Mírová smlouva podepsaná 21. července 1774 potvrdila Rusku obrovské územní zisky – celé severní pobřeží Černého moře od Azova po Dněpr a Jižní Bug. Rusko bylo prohlášeno „ochráncem křesťanů na Balkáně“. Turecko také uznalo ruskou suverenitu nad Kabardou.^[1]