Rolf Nevanlinna

Rolf Herman Nevanlinna (rodným jménem Neovius; 22. října 1895 Joensuu – 28. května 1980 Helsinky) byl finský matematik, který proslul především svými příspěvky ke komplexní analýze.

Rolf Nevanlinna
Rolf Nevanlinna (1958)
Rodné jméno	Rolf Neovius
Narození	22. října 1895 Joensuu
Úmrtí	28. května 1980 (ve věku 84 let) Helsinky
Místo pohřbení	hřbitov Hietaniemi (60°10′13″ s. š., 24°55′1″ v. d.)
Alma mater	Helsinská univerzita (1913–1919) Helsingin Suomalainen Yhteiskoulu
Povolání	matematik a vysokoškolský učitel
Zaměstnavatelé	Helsinská univerzita (1922–1946) Spolková vysoká technická škola v Curychu (1946–1963) Univerzita v Turku (1965–1970)
Ocenění	rytíř 1. třídy Řádu bílé růže (1936) komandér Řádu bílé růže (1940) Cross of Liberty, 2nd Class (1940) velkodůstojník Řádu rumunské hvězdy (1941) Medal of Liberty, 2nd Class (1942) … více na Wikidatech
Choť	Sinikka Kallio (od 1958)[1]
Děti	Arne Nevanlinna Harri Nevanlinna
Rodiče	Otto Nevanlinna
Příbuzní	Frithiof Nevanlinna (bratr) Hermann Romberg (děd) Edvard Rudolf Neovius (strýc) Tuomas Nevanlinna (vnuk)
Funkce	rektor (Helsinská univerzita; 1941–1945) předseda (Mezinárodní matematická unie; 1959–1962)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Pocházel z rodiny s velkou matematickou tradicí. Vystudoval matematiku na univerzitě v Helsinkách, absolvoval roku 1917. Zde ho nejvíce ovlivnil Ernst Leonard Lindelöf (jeho vzdálený příbuzný – bratranec jeho otce).^[2] Připojil se k bílé gardě ve finské občanské válce, ale aktivní vojenské akce se nedočkal. V roce 1919 získal pod vedením Lindelöfa doktorát. Poté učil a pracoval u bratra v pojišťovně, dokud nebyl v roce 1922 jmenován docentem matematiky na Helsinské univerzitě. Roku 1926 získal řádnou profesuru. V letech 1922–1925 vypracoval jádro své teorie distribuce hodnot meromorfních funkcí. Klíčový článek Zur Theorie der meromorphen Funktionen, který obsahuje hlavní věty teorie, byl publikován v roce 1925 v časopise Acta Mathematica. Hermann Weyl ho nazval „jednou z mála velkých matematických událostí 20. století.“ Podrobně teorii vyložil v monografiích Le théoreme de Picard - Borel et la théorie des fonctions méromorphes (1929) a Eindeutige analytische Funktionen (1936). V letech 1941–1945 byl rektorem Helsinské univerzity. Ve 40. letech byl považován, i kvůli svému částečně německému původu, za sympatizanta nacismu. Po roce 1944 to pro něj znamenalo jisté potíže a musel opustit místo rektora, ale brzy mohl znovu zastávat špičkové vědecké posty. Od roku 1947 měl poloviční úvazek na technice v Curychu, v roce 1948 se stal jedním z dvanácti placených akademiků v nově vytvořené Finské akademii věd. Mezi jeho pozdější zájmy patřily Riemannův povrch a funkcionální analýza. Také vydal ve finštině knihu o základech geometrie a populárně naučnou publikaci o teorii relativity. Věnoval se též výuce, jeho prvním a nejslavnějším doktorandem byl Lars Ahlfors. Od roku 1954 předsedal výboru, který zahájil první počítačový projekt ve Finsku. Působil jako prezident Mezinárodní matematické unie v letech 1959 až 1963. V letech 1965 až 1970 byl rektorem univerzity v Turku.