From Wikipedia, the free encyclopedia
Pražská asanace je vžité označení radikální ozdravující přestavby centrálních čtvrtí Prahy na přelomu 19. a 20. století. Týkala se zejména Josefova, bývalého židovského ghetta, a dále oblastí v západní části Nového Města poblíž Vltavy. V rámci asanace byla provedena demolice významného počtu domů v jejím historickém centru. Svým rozsahem a intenzitou patřila k nejrozsáhlejším asanacím v Evropě na přelomu 19. a 20. století.[1] Systematická likvidace řady historických staveb vyvolala reakce veřejnosti a nové podněty v oblasti památkové péče.
Asanace zahrnovala především Josefov (bývalé židovské ghetto) a sousední oblasti Starého Města. Hranici asanačního pásma vymezovaly čáry vedené „... od Vltavy Platnéřskou ulicí, Linhartským nám., za radnicí čp. 13 a 21-I., rovnou čarou rynkem, Dlouhou třídou, Rámovou a Haštalskou ulicí přes čp. 761 a 764-I. Eliščinou třídou k mostu…“.[2]
Předmětem asanace byla též povltavská oblast Horního Nového Města, při kostele sv. Vojtěcha (Vojtěšská čtvrť), na Zderaze, významně se změnilo Podskalí s Výtoní. Na Malé Straně byly v rámci asance prováděny průrazy u Malostranského náměstí, blokem domů U Klíčů v Karmelitské, v Mostecké a Letenské ulici.
Asanační obvod měl celkovou rozlohu zhruba 380 000 m² a nacházelo se v něm přes 600 domů.[1]
Bezprostředním podnětem velké pražské asanace byly právě nevyhovující hygienické podmínky této pražské čtvrti. Zastánci asanace argumentovali především závadností studniční pitné vody, neexistencí kanalizace a přelidněností Páté čtvrti jako potenciálními zdroji nákazy nebo epidemie.[3] K těmto zdravotním argumentům však přistupovaly i argumenty další: úzké a křivolaké středověké uličky nejen Josefova, ale i Starého Města v blízkosti Staroměstského náměstí, Nového Města a Malé Strany. Historické centrum Prahy neodpovídalo představě české politické reprezentace o velkoměstě na počátku 20. století.[1]
Pražské ghetto bylo hustě zastavěno kvůli diskriminačním zákonům, které nedovolovaly Židům sídlit mimo jeho hranice. Ghetto bylo zrušeno roku 1850 a pod jménem Josefov připojeno k Praze jako jeho pátá čtvrť. Majetnější Židé se stěhovali do modernějších částí města a z Josefova se stala chudinská čtvrť nevalné pověsti, vnímaná jako centrum pražského „polosvěta“ prostitutek, kriminálních živlů a jiných pochybných existencí. K zanedbanému stavu čtvrti přispěly i historicky dané složité majetkové poměry, které bránily investicím do rekonstrukcí domů bývalého ghetta.
S prvními přípravami na asanaci se začalo v roce 1882. Přesto trvalo ještě několik let, než byly asanační zákony schváleny. Prvotní asanační plán z roku 1887 navrhoval nejen zbourání židovského ghetta, ale také rozsáhlé demolice na celém Starém Městě a části Nového Města. Tak velké stavební úpravy by však byly finančně natolik nákladné, že od nich radní upustili. Konečný asanační plán, schválený v roce 1893, tedy počítal pouze s židovským ghettem zasahujícím do menší části Starého a Nového města. Mezitím byly přijaty vyvlastňovací zákony (11. února 1893).[4] Částečné demolice začaly již roku 1895, masivní bourání pak probíhalo od konce roku 1896, kdy se z domů museli vystěhovat nájemníci. Celá akce měla skončit v roce 1903. V roce 1903 však byl asanační zákon prodloužen o deset let, poté se každých deset let prodlužovalo až do roku 1943. Největší asanační zásahy však proběhly do roku 1914. Asanace silně postihla rovněž Podskalí.
Úměrně postupující asanaci a její viditelnosti pro obyvatele narůstaly různé formy nesouhlasu a protestu. V druhé polovině 90. let byla proti asanaci Starého Města a Malé Strany a postupům městské rady svolávána veřejná protestní shromáždění. Na obranu památek se angažovali významní umělci, zejména spisovatel Vilém Mrštík s Manifestem českému lidu (1896) a se svým proslulým manifestem Bestia triumphans v roce 1897.[5] Argumenty proti způsobu provádění asanace byly formulovány na manifestační a protestní schůzi pražského lidu, konané dne 16. dubna 1899 na Žofíně.[6] Na tomto shromáždění vystoupili ještě architekt Bohumil Štěrba s řečí O stavebním vývoji a programu veleobce Pražské[7] a s výkladem O novém stavebním řádu JUDr. Luboš Jeřábek.[8] Proti živelné asanaci se vyslovovali i mladší významní architekti. Například Osvald Polívka na schůzi zastupitelstva kritizoval radikální demolice památek v centru Prahy. Vilém Mrštík jej ve svém manifestu Bestia triumphans za to oceňuje a Polívkovo stanovisko doslovně cituje:"...Na místech rozhodujících nenalézá ideální snažení o zachování starobylého rázu Prahy vždy patřičného ohlasu, ba ani porozumění....– Nicméně " pravil dále "musí se učinit vše možné, aby Praha byla zachráněna před zhyzděním svých nádherných krás, aby se nečinilo násilí jejímu panoramu."[9]
Podobně jako Osvald Polívka se angažovali pro záchranu a dokumentaci významných památek v asanačním území i novorenesanční architekti a stavitelé Antonín Wiehl a Jan Zeyer. Wiehl inicioval vznik Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek královského hlavního města Prahy a byl i náměstkem jejího předsedy v prvních dvou letech její práce[10] Členem této komise byl později i Zeyer.
Na protestní a petiční akce osobností kolem Viléma Mrštíka také přímo navazoval vznik klubu Za starou Prahu v roce 1900.
Na nátlak veřejnosti byla v roce 1896 zřízena jako poradní orgán pražského magistrátu pro otázky spojené s realizací asanace Umělecká komise. Jejím úkolem bylo též dokumentovat umělecké památky určené k demolici a případně organizovat záchranu některých uměleckých prvků demolovaných staveb. Komise se roku 1898 sama rozpustila, protože městská rada nerespektovala její názory.[9] Kromě toho pracovala Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek královského hlavního města Prahy zřízená usnesením prezidia Městské rady ze dne 13. 6. 1893. Jejím posláním se mělo stát zajištění soupisu stavebních, uměleckých a historických památek v Praze. Členy byli konzervátoři památkové péče v Praze, zástupci vědeckých a uměleckých ústavů a odborníci. Iniciátorem vzniku komise byl městský radní Vladimír Per, který zpracoval návrh a předložil jej radě. Komise měla následně jako odborný poradní orgán rady dohlížet na ochranu inventarizovaných památek.[11]
Komise organizovala mimo jiné dokumentaci památek v asanačním pásmu. Její člen a významný fotograf Jindřich Eckert pořídil v letech 1894–1898 40 nových snímků a Městskému muzeu zapůjčil 500 fotografií z předchozích dvaceti let své tvorby. Spolek výtvarných umělců Mánes inicioval pořízení akvarelových maleb vybraných partií města určených k asanaci. Malíř Václav Jansa pak namaloval 150 barevných akvarelů dokumentujících zanikající části Prahy, které se staly součástí sbírek Městského muzea.[12] Ghetto bylo mimo jiné zachyceno na četných fotografiích a olejomalbách Jana Minaříka[13]
Zejména architekti v odborných komisích se zasazovali o záchranu některých památek a redukci asanačního pásma. Antonín Wiehl a jeho kolega Zeyer se osobně podíleli na úspěchu této komise v případě záchrany kostela svatého Václava[14] na Zderaze, kde se bouraly domy pro dnešní Resslovu ulici. Kostel se podařilo z demoličního plánu vyjmout a byla navržena jeho oprava. Zeyer 28. března 1898 formuloval návrh Městské radě na zachování kostela.[15]
Architekt Zeyer též veřejně polemizoval i s dalšími necitlivými zásahy prováděnými v rámci asanace, jak ilustruje jeho odpověď vývodům Dra. A. Steina, daná v týdenní schůzi Spolku architektů a inženýrů v království Českém, konané dne 25. ledna 1901. Tato jeho ostrá polemika s názory magistrátního sekretáře dr. Augustina Steina, představeného asanační kanceláře, jež připravila podrobný plán realizace asanačních prací, byla též publikována.[16] Zeyer se též angažoval pro obnovu kláštera Bl. Anežky Přemyslovny[17] a spolu s dalším členem Komise Ferdinanda Josefa Lehnera v roce 1896 publikoval projekt jeho rekonstrukce v informační publikaci Klášter bl. Anežky Přemyslovny a obnova jeho[18][19][20] a působil v Jednotě pro obnovu kláštera Bl. Anežky v Praze.[21]
Přes všechno úsilí veřejnosti a odborníků došlo od 90. let k mnoha necitlivým zásahům do historické zástavby, původní plán byl porušován ve prospěch soukromých zájmů a mnoho cenných budov bylo zničeno.
Asanace vyvolala všeobecný zájem o historické památky a genius loci starého židovského ghetta a uliček kolem Anežského kláštera.[22][23] V prostředí zaniklého ghetta se odehrává děj románu Golem, nejznámějšího díla Gustava Meyrinka z roku 1915. Prostředím asanovaných částí Prahy se zčásti inspiroval spisovatel Jaroslav Foglar při psaní svých příběhů o tajemných Stínadlech, Řásnovce a o klubu Rychlé šípy.[24]
Tomuto tématu se ve svém díle široce věnoval spisovatel a novinář František R. Kraus, který v Josefově vyrůstal v době dokončované asanace a strávil zde většinu svého života.
V roce 2022 vydalo Muzeum města Prahy publikaci Město jako přízrak: pražské inspirace Jaroslava Foglara,[25] v jejímž úvodu je asanace vyobrazena na řadě reprodukcí obrazů a dobových fotografií.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
