letecký bezmotorový sport From Wikipedia, the free encyclopedia
Plachtění je letecký sport, využívající bezmotorových letadel (kluzáků neboli větroňů). Při něm piloti využívají stoupajícího vzduchu k získání výšky a letům na vzdálenost až několika set kilometrů. V České republice je plachtění organizováno Aeroklubem ČR, mezinárodní organizace je Mezinárodní letecká federace (FAI) sdružující letecké sporty.
První prokazatelně létající kluzáky byly postaveny v 19. století. Sir George Cayley se zabýval aerodynamikou a modely kluzáků od roku 1804, a v roce 1853 letěl jeho kluzák v plné velikosti. Otto Lilienthal a Percy Pilcher se zabývali pokusy se stroji, které bychom dnes zařadili mezi závěsné kluzáky. Tehdy však šlo o ověření aerodynamické koncepce a ne o sport. Sportovní využívání kluzáků sahá do 20. let 20. století, kdy se tento sport rozšířil především v Německu, které je dodnes plachtařskou velmocí. Během 20. a 30. let 20. století bylo nalezeno využití jednotlivých meteorologických jevů k plachtění a již ve 30. letech bylo dosaženo řady pozoruhodných výkonů. Zpočátku převládalo využívání návětrných svahů, postupně se stále více rozvíjelo využití termiky a již v druhé polovině 30. let se začalo zkoumat vlnové proudění. Po 2. světové válce převládlo létání v termice a lety na vzdálenost, postupně se čím dál více létalo na rychlost na uzavřených tratích s návratem na místo vzletu.
Piloti se sportovními ambicemi se vydávají na mimoletištní lety, tzv. přelety po předem deklarovaných tratích. Piloti se snaží s využitím zdrojů stoupání, které jim příroda poskytuje, dosáhnout co největších vzdáleností a co největších rychlostí. Dosažené výkony silně závisí na meteorologických podmínkách, zejména na síle stoupání a v případě využití termiky také na délce využitelného termického intervalu – termická konvekce se začíná projevovat až po prohřátí vzduchu sluncem a k večeru zase zaniká. V minulosti se létaly přelety i na přímých tratích, dnes se létá na tratích uzavřených, s návratem na místo vzletu. Vzhledem k dosahovaným vzdálenostem by již byl návrat z takového přeletu neúměrně nákladný.
Pokud pilot při přeletu nenajde včas vhodný stoupavý proud, nezbývá mu, než provést přistání do terénu. Nedá se mluvit o nouzovém přistání, jedná se o rutinní proceduru, kdy si pilot vybere vhodnou plochu pro bezpečné přistání. Po přistání je větroň demontován (konstrukce větroně je uzpůsobena tak, aby tato demontáž byla co nejsnadnější) a odvezen zpět na letiště na speciálním transportním přívěsu za automobilem. Pokud je plocha dostatečně velká a s dostatečně pevným povrchem, je možno provézt vzlet za vlečným letadlem schváleným pro vleky z polí přímo z terénu.
Část větroňů je vybavena pohonnou jednotkou, která pilota ušetří přistání do terénu. Zpravidla se používají motory s vnitřním spalováním (dvojtaktní nebo wankel), existují však i varianty s elektromotorem[3] nebo malým proudovým motorem[4]. Pohonná jednotka je konstruována jako zatahovatelná do trupu. Existují jak řešení s pomocným motorem, jehož výkon postačuje jenom pro udržení ve vzduchu, tak i pohonné jednotky dostatečně výkonné pro samostatný vzlet ze země. Motor umožňuje pilotovi dolétnout domů i v případě zhoršení meteorologických podmínek, musí však při startování motoru počítat s tím, že vysunutá pohonná jednotka zvyšuje aerodynamický odpor a že nemá stoprocentní jistotu, že motor včas nastartuje.
Jako v jiných sportech se v rámci leteckého sportu pořádají soutěže i v plachtění. Obvykle trvá plachtařská soutěž dva týdny. Během této doby je každý den, kdy to počasí dovolí, vyhlášen soutěžní úkol. Ten spočívá v co nejrychlejším obletu organizátory zadané trati. Na rozdíl od jiných sportů neprolétávají soutěžící trať současně, ale každý si po zahájení tzv. startovního okna sám podle aktuálních podmínek volí, kdy vyrazí na trať; je započítáván skutečný čas letu na trati. Vítězem se stává pilot, který obletí trať nejrychleji, nebo v případě, kdy nikdo trať nedoletí, pilot, který doletěl nejdále.
První plachtařská soutěž se konala v roce 1920 na Wasserkuppe v Německu. Veliký předválečný rozvoj plachtění vedl k tomu, že v roce 1940 měla být soutěž v plachtění součástí programu olympijských her v Helsinkách, které se však pro válečné události nekonaly. Plachtění stejně jako jiné letecké sporty dodnes není olympijským sportem. První mistrovství světa v plachtění se konalo v roce 1937, od roku 1948 je pořádáno pravidelně. V současné době se vzhledem k množství soutěžních tříd větroňů koná několik závodů mistrovství světa, zvlášť také mistrovství světa žen a mistrovství světa juniorů do 25 let. Protože plachtění nepatří k divácky atraktivním sportům (mezi vzlety a návratem větroňů z trati se na letišti několik hodin nic neděje), konají se od roku 2000 závody Gliding Grand Prix, na kterých závodí omezený počet závodníků s hromadným odletem na trať, s kamerami na palubě a případně i kamerami v místech, kterými budou závodníci prolétat; k dispozici bývá i online sledování závodníků na internetu.
Soutěže větroňů se pořádají v několika soutěžních třídách podle FAI:
Na rozdíl od závěsných kluzáků nebo paraglidů je pilot větroně obklopen pevnou konstrukcí, která ho při případné nehodě do značné míry ochrání. Větroně jsou také méně citlivé na meteorologické jevy, které mohou ohrozit pomalejší a lehčí závěsné kluzáky. Většina nehod je způsobena chybou pilota, k nehodám způsobeným selháním techniky dochází jen zřídka. Jedním z rizik je možnost vzájemné kolize mezi větroni využívajícími stejný stoupavý proud; letecké předpisy sice řeší, jak společně stoupavé proudy bezpečně využívat, ale nepozornost jednoho z pilotů nelze nikdy vyloučit. Pro tyto případy jsou piloti větroňů jsou vybaveni padáky a v současné době se rozšiřuje vybavení větroňů protikolizním zařízením Flarm. K nehodám může docházet i při přistání do terénu, zpravidla se však jedná jenom o drobné kolize.
Výcvik pilotů probíhá na dvojsedadlových větroních, první lety probíhají s instruktorem na zadním sedadle. Zpočátku instruktor řídí vzlet a přistání, postupně s rostoucími zkušenostmi žáka zasahuje do řízení stále méně. Při prvních samostatných letech zůstává pilotní žák v blízkosti letiště, teprve po získání zkušeností (schopnost nalezení a využití stoupavých proudů, schopnost výběru vhodné plochy pro přistání) se může od letiště vzdalovat. Pro získání pilotního průkazu musí pilotní žák kromě zkoušky z praktických schopností absolvovat i zkoušku z teoretických znalostí (aerodynamika, meteorologie, konstrukce letadel, letecké předpisy, konstrukce přístrojů, navigace), vyžadováno je i složení zkoušek pro obsluhu a používání radiostanice.
Plachtění se – z fyzického hlediska – nemůže věnovat každý. Kromě požadavku na dobrý zdravotní stav (pilot musí pravidelně absolvovat zdravotní prohlídky) jsou zde i jistá omezení daná samotnou konstrukcí větroně. Většina větroňů umožňuje maximální hmotnost pilota s padákem kolem 110 kg a do kabiny mnoha větroňů se pilot vyšší než cca 195 cm nevejde. Piloti velmi malého vzrůstu mohou používat závaží (minimální hmotnost pilota s padákem je podle typu větroně 65–70 kg), limitujícím faktorem je bezpečná dostupnost ovladačů.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
