monacký princ (1895–1964) From Wikipedia, the free encyclopedia
Princ Pierre Monacký, vévoda z Valentinois (rodným jménem Pierre Marie Xavier Raphaël Antoine Melchior de Polignac; 24. října 1895, Château de Kerscamp – 10. listopadu 1964, Americká nemocnice) byl otec Rainiera III. Monackého. Byl propagátorem umění, hudby a literatury v Monaku a působil jako vedoucí delegace země v Organizaci OSN pro vzdělávání, vědu a kulturu (UNESCO) a v Mezinárodním olympijském výboru.
Princ Pierre | |
---|---|
vévoda z Valentinois | |
Prince Pierre de Polignac v roce 1923 | |
Narození | Pierre Marie Xavier Raphaël Antoine Melchior de Polignac 24. října 1895 Château de Kerscamp, Morbihan, Francouzská republika |
Úmrtí | 10. listopadu 1964 (ve věku 69 let) Americká nemocnice, Neuilly-sur-Seine, Paříž, Francie |
Pohřben | Kaple míru, Monako |
Manželka | Charlotte, dědičná kněžna monacká (sňatek 1920; rozvod 1933) |
Potomci | Princezna Antoinette, baronka z Massy Rainier III., kníže monacký |
Rod | Polignacové (rodem) Grimaldiové (sňatkem) |
Otec | Maxence Melchior de Polignac |
Matka | Suzanne de La Torre y Mierová |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Pierre Marie Xavier Raphaël Antoine Melchior de Polignac se narodil v Château de Kerscamp v Hennebontu v Morbihanu ve Francii. Byl čtvrtým synem a nejmladším dítětem Maxence Melchiora Edouarda Marie Louis de Polignac (1857–1936) a jeho ženy, rozené Mexičanky, Susany Mariany Estefaníe Franciscy de Paula del Corazón de Jesús de la Torre y Mier (1858–1913), se kterou se oženil v Paříži v roce 1881.[1] Pierreovým strýcem z matčiny strany byl mexický politik Ignacio de la Torre y Mier. Pierre byl členem kadetské větve rodu Polignaců, jedné z nejznámějších francouzských vévodských rodin,[2] šlechtické přinejmenším od 12. století, vévodské v roce 1780, pairské v roce 1817.
Byl potomkem oblíbenkyně Marie Antoinetty, Yolande de Polastron, vévodkyně de Polignac.[3] Pierre, veterán z první světové války, se socializoval v uměleckých společenských kruzích ve Francii a stal se dobrým přítelem Marcela Prousta a Jeana Cocteaua.[4]
Oženil se 19. března občansky a 20. března 1920 nábožensky v Monaku za princeznu Charlotte Monackou, nemanželskou, ale adoptivní dceru Ludvíka II. Monackého a Marie Juliette Louvetové.[5] Na základě monackého nařízení vydaného 18. března 1920 si den před svatbou změnil jméno a erb na ty, které nese rod Grimaldiů.[6][7] Dne 29. února 1920 se stal poddaným suverénního monackého knížete, rovněž na základě monackého svrchovaného nařízení.[6] Ode dne náboženského sňatku jej monacký dvůr označil, jure uxoris, za vévodu z Valentinois. Tento titul byl udělen jeho manželce jako předpokládané dědičce dne 20. května 1919. Jeho příjmení a erb byly změněny nařízením krátce poté, co se stal monackým občanem, aby bylo zajištěno, že jeho dynastičtí potomci ponesou příjmení Grimaldi v souladu s článkem I monackého rodového práva.[8]
V roce 1926 Pierre požádal tiskovou agentku Elsu Maxwellovou, aby zlepšila image knížectví. Snažila se změnit pověst knížectví z „interiérového“ místa přepychových hracích stolů a půlnočního stravování pro bohaté dospělé na venkovní místo pro rodinu, které nabízí prostorné plážové chatky, golf, cirkus a v roce 1929 první Grand Prix Monaka. Pierre přesvědčil svého tchána, aby dovolil, aby se pro tuto událost ulice země každoročně proměnily na automobilovou závodní dráhu.
I když zvýšený turistický ruch zvýšil zisky Société des bains de mer de Monaco (SBM) v roce 1928 na 98 milionů francouzských franků, zvýšil také poptávku občanů a dělníků po reformách, což Ludvík II. veřejně odsoudil, a zároveň pověřil Pierra, aby se setkal s vůdci Národní rady, jejíž všichni členové toho roku na protest rezignovali. Rozhořčeni tím, že se nepodařilo získat zlepšení na pracovišti v SBM, 24. března 1929 vtrhlo 600 Monačanů do paláce a přimělo Pierra, aby s nimi vyjednával a předložil své požadavky na ústavní a pracovní reformu panovníkovi, který souhlasil s novými volbami a dalšími ústupky, které zabránily revoluci.
V roce 1953 byl mezi královskými hosty na korunovaci královny Alžběty II. zastupující svého syna, monackého knížete.
Podle Jamese Lees-Milneho, britského spisovatele a Pierrova přítele, jeho nešťastný domluvený sňatek komplikovala jeho homosexualita a aféry kněžny Charlotte. V polovině dvacátých let se manželé neoficiálně rozešli a Pierre, když nebyl v Monaku, žil ve svém pařížském bytě a na statku poblíž města.[9]
Kníže Pierre a kněžna Charlotte se soudně rozvedli 20. března 1930 v Paříži. Rozvod byl potvrzen pařížským tribunálem v prosinci téhož roku.
S manželkou měli dvě děti:
Princ Pierre zemřel 10. listopadu 1964 na rakovinu v americké nemocnici v Neuilly-sur-Seine v Paříži ve Francii.
Časopis Life v roce 1947 popsal knížete Pierra jako „štíhlého a půvabně galantního. Jeho chování je vynikající; jeho hlas je tak kultivovaný, že je prakticky neslyšitelný“.
Jules z Polignacu | ||||||||||||
Melchior de Polignac | ||||||||||||
Gabriela de Polastron | ||||||||||||
Charles de Polignac | ||||||||||||
Louis Charles Le Vassor de la Touche | ||||||||||||
Alphonsine Le Vassor de La Touche | ||||||||||||
Calixte Pocquet de Puilhéry | ||||||||||||
Maxence Melchior de Polignac | ||||||||||||
Simon Emmanuel Julien Le Normand | ||||||||||||
Joseph Lenormand de Morando | ||||||||||||
Joséphine de Morando | ||||||||||||
Josephine Lenormand de Morando | ||||||||||||
Jean Baptiste Papin de Thevigné | ||||||||||||
Anne Marie Papin de Thevigne | ||||||||||||
Anne Madeleine Gruet | ||||||||||||
Pierre de Polignac | ||||||||||||
Charles de Polignac | ||||||||||||
Isidoro Francisco de la Torre | ||||||||||||
Josephine Lenormand de Morando | ||||||||||||
Isidoro Fernando de la Torre y Carsí | ||||||||||||
Teresa Carsí | ||||||||||||
Suzanne de La Torre y Mierová | ||||||||||||
Antonio de Mier de Terán y Mier de Terán | ||||||||||||
Gregorio de Mier y Terán | ||||||||||||
María Antonia Alonso de Terán | ||||||||||||
María Luisa de Mier y Celis | ||||||||||||
Mateo de Celis y Mier y Terán | ||||||||||||
Mariana de Celis y Dosal | ||||||||||||
Evarista Dosal y Santa Cruz | ||||||||||||
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.