Otec vlasti

Otec vlasti (lat. Pater patriae) byl ve starověku titul římských císařů. Vůbec poprvé ho obdržel senátor Marcus Tullius Cicero, po něm pak Gaius Julius Caesar.

Později tak byli v souladu s tradicí titulováni středověcí panovníci. U českých panovníků je to poprvé doloženo v případě knížete Soběslava I. Současná česká historiografie tento titul obvykle spojuje s císařem Karlem IV., čímž oceňuje přínos jeho osobnosti pro český stát. Poprvé toto označení použil v pohřební řeči jeho přítel Vojtěch Raňkův z Ježova, profesor na pařížské Sorboně.

Stejně tak se někdy toto označení používá pro Františka Palackého, obvyklejší však je otec národa.^[1]

I jiné země mají své „Otce vlasti“:

Jméno	Země	Zásluhy	Působení / vláda	Život
Muhammad Záhir Šáh	Afghánistán	Poslední král Afghánistánu vládnoucí po čtyřicet let.[2]	1933–1973
Aung San	Barma	Revolucionář a zakladatel novodobého Myanmaru (dříve Barmy). Byl zavražděn šest měsíců před vyhlášení nezávislosti Barmy na Velké Británii. Jeho dcera Aun Schan Su Ťij získala v roce 1991 Nobelovu cenu míru.
Sunjatsen	Čína	Prezident Číny a až do své smrti hlavní představitel Kuomintangu. Je uznáván jako otec národa jak v Číně, tak na Tchaj-wanu.[3]
Ante Starčević	Chorvatsko	Nacionalistický chorvatský politik a spisovatel 19. století.[4]
Mahátma Gándhí	Indie	Politický a duchovní vůdce Indie a indického hnutí za nezávislost. Indickou vládou mu byl udělen oficiální titul otec národa.[5]
Michael Collins	Irsko	Politik a velitel během irské války za nezávislost, zakladatel Irské republikánské armády.[6]
Jón Sigurðsson	Island	Vůdce islandského hnutí za nezávislost (na Dánsku). Jeho narozeniny se slaví jako islandský státní svátek.
Nelson Mandela	Jižní Afrika	Bojovník proti apartheidu a prezident Jihoafrické republiky. Držitel Nobelovy ceny míru z roku 1993.	1994–1999
Ibrahim Rugova	Kosovo	Je považován za otce vlasti v Kosovu.[7]
Tunku Abdul Rahman	Malajsie	První premiér země po zisku nezávislosti.[8]
Miguel Hidalgo	Mexiko	Revoluční vůdce, který bojoval za nezávislost na Španělsku na začátku 19. století.
Vilém Oranžský	Nizozemí	Vůdce nizozemské revoluce proti španělské nadvládě v osmdesátileté válce.[9]
Einar Gerhardsen	Norsko	Poválečný premiér Norska, který v úřadě strávil rekordních 17 let.[10]
Muhammad Alí Džinnáh	Pákistán	Zakladatel novodobého Pákistánu a na rok hlava státu. Pákistánská vláda mu udělila oficiální titul Baba-e-Qaum (otec vlasti).[11]
Jásir Arafat	Palestina	Spoluzakladatel a předseda Organizace pro osvobození Palestiny i její čelní složky, hnutí Fatah.[12]
Petr I. Veliký	Rusko	Reformní ruský car. Za jeho vlády se Rusko značně modernizovalo a přiblížilo západoevropským státům.[13]	17. a 18. století
Lee Kuan Yew	Singapur	Dovedl Singapur k nezávislosti a byl jeho prvním předsedou vlády.[14][15]	1959–1990
Donald Dewar	Skotsko	Historicky první First Minister (hlava skotské vlády)[16]	1999–2000
Gustav I. Vasa	Švédsko	Švédský král[17]	1523–1560
Mustafa Kemal	Turecko	Armádní důstojník, zakladatel Turecké republiky a její první prezident.[18]
José Gervasio Artigas	Uruguay	Bojovník za uruguayskou nezávislost proti Španělsku a Portugalsku.[19]
George Washington	USA	Vůdce Kontitentální armády v americké válce za nezávislost a zároveň první prezident USA. Jeho titul v angličtině zní Father of our Country.[20]	1789–1797
Xanana Gusmão	Východní Timor	První prezident země (2002–2007) a od roku 2007 premiér.[21]	2002–2007+