From Wikipedia, the free encyclopedia
Operace Hannibal byla německá námořní operace na konci druhé světové války, která měla za cíl evakuovat vojenské jednotky a civilisty z Východního Pruska a Pomořanska před postupující Rudou armádou. Německému námořnictvu se podařilo během 15 týdnů přesunout z pobřeží Baltského moře do severního Německa (Šlesvicka-Holštýnska) a Dánska přes 350 000 vojáků a 800 000 až 900 000 civilistů. Jedná se tak o největší evakuační operaci v lidských dějinách. Jen pro srovnání během operace bylo převezeno třikrát více lidí než z obleženého Dunkerku v roce 1940.
| Operace Hannibal | |
|---|---|
| konflikt: Velká vlastenecká válka | |
 Lodě s uprchlíky v Baltském moři | |
| Trvání | 25. ledna 1945 – 9. května 1945 |
| Místo | Východní Prusko a Pomořansko (dnešní Pobaltí, Kaliningradská oblast a severní Polsko) |
| Výsledek | evakuace 1,4 miliónu Němců do severního Německa |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
.jpg)
Na začátku roku 1945 byla situace německých vojsk Východní frontě zcela kritická. Rudá armáda měla převahu nad Wehrmachtem jak materiální, tak i v živé síle (uvádí se poměr v dělostřelectvu 20:1, v tancích 7:1 a v mužích 11:1).[1] Dne 12. ledna 1945 začala Viselsko-oderská operace a o den později Východopruská operace. Na konci ledna 1945 začali Rusové pronikat na předválečné území Německa, což zvedlo vlnu německých uprchlíků k Baltskému moři. Strach německých civilistů z postupující Rudé armády byl umocněn masakrem v Nemmersdorfu (dnes Majakovskoje v Kaliningradské oblasti). V říjnu 1944 zde měli sovětští vojáci pozabíjet na 80 německých civilistů, převážně žen, a 50 válečných zajatců z Belgie a Francie.[2] Poté, co 2. běloruský front pod velením maršála Rokossovského odřízl oblast Východního Pruska od zbytku Německa, nařídil velkoadmirál Dönitz záchrannou operaci (německy Rettungsaktion). Dne 23. ledna 1945 telegrafoval do Gotenhafenu (dnešní severopolská Gdyně) s rozkazem okamžitě začít ve všech Rusy neohrožených přístavech s evakuací vojenského personálu a co největšího množství civilistů. Akce dostala jméno Hannibal a jejím vedením byl pověřen generál admirál Kummetz.
![Thumb](#/media/Soubor:Bundesarchiv_Bild_183-H27992,_Lazarettschiff_"Wilhelm_Gustloff"_in_Danzig.jpg)
Admirál Kummetz velel celé operaci ze severoněmeckého Kielu, kde zřídil tzv. Marineoberkommando Ostsee (česky: Námořní vrchní velení Baltského moře). Operacemi kolem Gdaňského zálivu byl pověřen kapitán von Blanc. Od mysu Rixhöft (dnešní Rozewie) až k dánským ostrovům velel kontradmirál Bütow. Pro akci se podařilo vyslat do Baltu přes 790 lodí. Jednalo se o směsici všeho, co mělo Německo na konci války k dispozici. Ve flotile bylo od válečných a nákladní lodí začínaje, parníky a rybářskými loďkami konče. Hlavní páteří ale se staly velké dopravní lodě jako Cap Arcona, Wilhelm Gustloff a Robert Ley. Každá z nich byla schopná pojmout od 4000–10 000 lidí najednou.
Na začátku operace hrozilo hlavní nebezpečí od britských min, a to převážně v západní části Baltského moře. V lednu 1945 ztratili Němci kvůli minám 18, v únoru 23, v březnu 26 lodí. Sovětské letectvo bylo zaměstnáno boji na frontě ve vnitrozemí, takže samotné naloďování v přístavech probíhala úspěšně. Evakuační lodě z počátku neměly proti ponorkovým útokům žádnou ochranu, ale po tragédii lodě Wilhelm Gustloff byly v půlce února 1945 poslány do Baltského moře 11. a 12. ponorková flotila.
Dne 30. ledna 1945 byla na své cestě z Gotenhafenu do Kielu potopena loď Wilhelm Gustloff. Loď dostala kolem deváté hodiny večerní tři zásahy torpédy ze sovětské ponorky S-13 a začala se rychle potápět. V té době bylo na palubě 10 582 lidí (173 členů posádky, 162 zraněných vojáků, 373 ženských pomocnic, 918 členů ponorkové posádky a 8956 civilistů). Mnoho lidí zemřelo v samotném trupu lodi, protože po necelých 50 minutách klesl Wilhelm Gustloff ke dnu. Na ty, co se dostali z lodě, čekalo venku mrazivé počasí (teplota vzduchu až −18 °C, teplota vody +4 °C) a tedy smrt umrznutím nebo následkem teplotního šoku. Těžký křižník Admirál Hipper míjel potápějící se loď, ale kvůli hrozícímu torpédovému nebezpečí nezastavil a pokračoval v plavbě. Zanechal zde aspoň svůj doprovod v podobě torpédovky T36. Na místo tragédie se okamžitě vypravily další lodě, ale většině trosečníků již nebylo pomoci. Loď Löwe zachránila 472, torpédovka T36 564, minolovka M387 98 a minolovka M341 dalších 37 trosečníků. Nakonec se podařilo zachránit 1252 lidí, z kterých ještě 13 zemřelo na následky podchlazení. Počet obětí neštěstí tak vystoupal na 9343.[3] Pro porovnání při ztroskotání Titaniku v roce 1912 zemřelo v Atlantiku okolo 1500 lidí a při potopení Lusitanie německou ponorkou v roce 1915 na 1195 osob.
Dne 26. února 1945 provedl 1. běloruský front pod velením maršála Žukova útok směrem na Stargard. Do ohrožení se dostaly přístavy Kolberg (dnes polský Kolobřeh) a Štětín ve východním Pomořansku. Němci nutně potřebovali zadržet postupující Rudou armádu, protože jenom v Kolbergu čekalo 3000 vojáků a 75 000 civilistů na převoz. Byla vytvořena zvláštní námořní skupina pod vedením viceadmirála Thieleho na podporu obrany přístavů. Thiele měl k dispozici těžký křižník Admiral Scheer, tři torpédoborce a torpédovku pro obranu Štětína. Druhá skupina tvořená dvěma torpédoborci a jednou torpédovkou pomáhala mezi 11.–18. březnem 1945 při obraně Kolbergu. Sovětský útok se podařilo zadržet a v noci ze 17. na 18. březen 1945 byla evakuace 75 000 uprchlíků dokončena.[4]
Následně frontová linie začala přibližovat k Danzigu a Gotenhafenu, když 7. března 1945 zahájil 2. běloruský front útok v okolí Marienwerderu. Frontu se podařilo Němcům stabilizovat až s pomocí dělostřelecké podpory z lodí, a získali tak čas pro naloďování dalších civilistů. Sověti 13. března zaminovali okolí Helské kosy, a tak Němci ztratili při evakuaci 6 lodí. Nakonec Gotenhafen padl do sovětských rukou 28. března 1945 a Danzig dva dny po něm. Evakuace probíhala až do posledního dne, 23. března odplula loď Deutschland s 11 145 uprchlíky na palubě a 28. března opět tentokrát s 11 295 osobami následována lodí Potsdam s více než 9000 uprchlíky. Před kapitulací Gotenhafenu byl v přístavu potopen vrak křižníku Gneisenau, aby blokoval jeho přístup. Zbytek (tj. 8 000 vojáků a 30 000) uprchlíků byl převezen na Helskou kosu, kde evakuace pokračovala dál. Do 10. dubna 1945 bylo z Helu odvezeno téměř 150 000 Němců a dalších 265 000 bylo přivezeno převážně menšími loděmi z východu (z Pilavy, Kahlbergu, Schiewenhorstu a Oxhöftu). V období od 7. do 13. dubna 1945 zintenzivnili Sověti vzdušnou aktivitu proti naloďování na Helu. Německou odpovědí bylo stažení lodí z okolí na dělostřelecké krytí. Celá obrana se ale potýkala s nedostatkem paliva a munice. Evakuace tak pokračovala i přes vzdušné útoky. Loď Eberhard Essberger opustila 20. dubna Hel s 6200 uprchlíky, loď Lappland následující den s 7700 uprchlíky. Dne 28. dubna bylo naloděno dohromady 24 000 lidí. Celkově za duben 1945 se podařilo Němcům převézt z Helské kosy 387 000 lidí. Poslední část evakuace proběhla mezi 3. a 8 květnem 1945. Pomocí převážně malých lodí a trajektů se podařilo ještě před koncem války odvést 150 000 uprchlíků.
Pro evakuaci Východního Pruska a Pobaltí byly klíčové přístavy Pilava (dnešní ruský Baltijsk) a Libava (dnešní lotyšská Liepāja). První lodě (Robert Ley, Pretoria a Ubena) vyrazily z Pilavy (dnes ruský Baltijsk) 25. ledna 1945 s 7100 uprchlíky na palubě. Další lodě následovaly 28. ledna s 62 000 lidmi. Ve stejnou dobu vyrazil i lehký křižník Emden s nevelkým počtem uprchlíků, ale s rakví polního maršála von Hindenburga, jehož tělo bylo uloženo v památníku bitvu u Tannenbergu poblíž Hohensteinu. Naloďování uprchlíků bylo často narušováno leteckými údery sovětského letectva, a to do takové míry, že mezi 8. a 28. březnem bylo prakticky zastavené. Sovětská armáda tvořena 3. běloruským frontem zahájila 3. dubna 1945 rozsáhlou ofenzivu s cílem dobýt centrum Východního Pruska město Königsberg (dnešní ruský Kaliningrad). Obrana byla prolomena 9. dubna a den na to město padlo. Rudá armáda postupovala dále na východ na Sambijský poloostrov, a odřízla odřízla Pilavu. Pár dní na to, 16. dubna 1945, se stala druhá největší námořní katastrofa v dějinách (první je výše zmíněné potopení lodě Wilhelm Gustloff). Dopravní loď Gyoa, převážející od začátku operace uprchlíky z Východního Pruska do Danzigu, byla torpédována sovětskou ponorkou L-3 a potopila se s 6000–7000 lidmi na palubě. Poslední konvoj vyrazil z Pilavy 24. dubna 1945 s 19 200 lidmi na palubě. Následně němečtí vojáci celý přístav vyhodili do povětří. Rudá armáda vstoupila do Pilavy den poté. Poslední den války v devět večer vyrazil v Libavy úplně poslední evakuační konvoj skládající se z 65 malých lodí, převážejících 15 000 uprchlíků. Do cílového přístavu v Německu se většina z nich dostala bez úhony.
Německému námořnictvu se během 15 týdnů podařilo přepravit do Německa podle odhadů okolo 1,3 miliónu lidí, a tak se operace Hannibal stala největší evakuační operací v dějinách. Celkem Němci v rámci operace v období od 23. ledna do 8. května 1945 ztratili 162 lodí. Největší z nich byly Goya, Wilhelm Gustloff, a General von Steuben. Potopení prvních dvou jmenovaných vévodí statistice nejhorších námořních katastrof co se týče lidských obětí.[5] Na 25 000 lidských životů bylo během operace ztraceno. Po válce celá operace zapadla v porovnání s hromadným odsunem Němců z Československa či Polska, německými zvěrstvy v koncentračních táborech či rozdělením Německa. Navíc v poválečném dění nebyl prostor na vyzdvihování jakýchkoliv německých úspěchů.
Velkoadmirál Dönitz několikrát řekl, že mu během operace Hannibal šlo hlavně o záchranu civilního obyvatelstva. Krajanské sdružení bývalých obyvatel Východního Pruska mu dokonce udělilo nejvyšší ocenění tzv. Pruský štít, na kterém bylo napsáno Zachránce miliónů. Pravdou je, že Dönitz používal transporty k vojenskému zásobování německé armády v obklíčených přístavech a k odvozu zraněných vojáků z fronty. Transport civilistů byl často až na druhém místě.
V roce 1980 byl Německým námořním spolkem opraven malý parník Albatros a přetvořen v muzeum s názvem Památník Albatros - záchrana přes moře. Loď na konci války v rámci operace úspěšně přepravila 200 uprchlíků z Pilavy do Kielu. V trupu lodě byla připravena výstava fotografií, videí a soupis vzpomínek přímých účastníků. Loď byla umístěna v Dampu (50 km severně od Kielu). Oficiálního otevření v roce 1983 se účastnil tehdejší místopředseda vlády Šlesvicka-Holštýnska Henning Schwarz, který při této příležitosti citoval z Dönitzových vzpomínek. V následujících letech se u lodi několikrát sešli bývalí uprchlíci při výročích celé operace. Výstava byla uzavřena v roce 2000 a loď nyní slouží německým ochráncům přírody.
Tragédie lodi Wilhelm Gustloff byla dvakrát filmově zpracována. Poprvé v roce 1959 režisérem Frankem Wisbarem s názvem Noc padla na Gotenhafen a následně v roce 2008 představil Joseph Vilsmaier televizní snímek Zkáza lodi Gustloff. Z knižních zpracování je známá beletrie Sůl moře od americko-litevské autorky Ruty Sepetysové a kniha faktu Smrt na Baltu: Zkáza lodě Wilhelm Gustloff od Cathryn J. Princeové.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
