Onomastika, též onomatologie, jejíž název pochází z řeckého slova „ónoma“ (= jméno), je lingvistický obor, který se zabývá studiem vlastních jmen (proprií) včetně jejich původu, vývoje, povahy a funkcí. Tato disciplína pokrývá nejen osobní jména, ale také jména míst, zvířat a rostlin.
Onomastika se dělí do několika hlavních oblastí:
- Antroponomastika – nauka zabývající se křestními jmény, příjmeními, přezdívkami, rodovými jmény apod.
- Toponomastika – nauka zabývající se názvy přírodních i člověkem vytvořených míst, jako jsou řeky, hory, města, země, sídliště a ulice
- Zoonymie – nauka o vlastních jménech zvířat
- Fylonymie – zaměřuje se na vlastní jména rostlin[1]
Onomastika se jako vědní disciplína začala formovat v českých zemích na přelomu 18. a 19. století, původně jako pomocná věda historická. V tomto kontextu vznikly dvě základní větve onomastiky:
(1) historická, zaměřená na studium jmen z pohledu jejich historického vývoje
(2) filologická (lingvistická), orientovaná na jazykové aspekty jmen
Od druhé poloviny 19. století získávala při zkoumání vlastních jmen stále větší význam filologická a etymologická analýza. Tento vývoj vedl k postupnému přesunu onomastiky z oblasti historických věd do jazykovědy. Tento proces byl dokončen ve druhé polovině 20. století, kdy se prosadilo dnešní pojetí onomastiky jako samostatné jazykovědné disciplíny.[2]
Literární onomastika je nauka o vlastních jménech v literárních dílech. Pozornost literárním jménům v dramatických textech věnoval již Aristoteles, a to ve svém díle Poetika. Větší zájem však propukl až v 1. polovině 20. století, kdy se o vlastní jména v uměleckých textech začali zajímat onomastici a sémiotici. První konferenci o literární onomastice zorganizovaly State University of New York a American Name Society v červnu 1973 v Brockportu. 1976 následoval 12. mezinárodní kongres onomastických studií (ICOS) v Bernu s malou sekcí literární onomastiky. Jedním z hlavních témat se stala až na 15. mezinárodním onomastickém kongresu v Lipsku roku 1984.
Literární onomastika se u nás jako disciplína začala prosazovat až během 70. let. Za jedny z prvních literárněonomastických studií u nás můžeme považovat články M. Majtánové Vlastní jména osob v Národních báchorkách a pověstech Boženy Němcové (1971) nebo Jména postav ve slovenských pohádkách Boženy Němcové (1972). První teoretická studie vyšla roku 1976 s názvem Vlastní jména v umělecké literatuře. Autor Karel Hausenblas v ní definoval podstatné zásady pro výzkum literárních vlastních jmen.
Od 90. let již má literární onomastika své stálé místo na onomastických konferencích. Za jedno z nejpodstatnějších studií posledních let lze považovat práce Jméno postavy v románu od Daniely Hodrové. Hodrová se zde věnuje postavám bez jména, změnám jmen v průběhu děje či jménům-převlekům.[3]
Základní funkce
V literární onomastice se zpravidla rozlišují jednak funkce týkající se literárních postav, jednak funkce týkající se postavení a úlohy vlastních jmen v textu.
Mezi základní funkce patří:
(a) pojmenovací a identifikační funkce - jména slouží k identifikaci postav a zároveň vytvářejí iluzi, že postavy existují v reálném světě
(b) sociálně klasifikační funkce - jména mohou odkazovat na etnickou, regionální nebo společenskou příslušnost, čímž dílu dodávají historický kolorit a pomáhají umístit postavy do konkrétního časového rámce (Mařka či Tonička)
(c) charakterizační funkce - jména mohou charakterizovat postavy, zejména tzv. mluvící jména, která odrážejí povahu postavy nebo její profesi (např. Lesana, řezník Masorád)
(d) asociační a konotační funkce - jména mohou evokovat historické nebo literární postavy, případně jejich symboliku (např. Napoleon, Metuzalém), nebo mohou mít mytizační charakter (Blaník, Bivoj)
(e) estetická a poetická funkce - forma jména (jeho zvuk nebo struktura) může mít estetický význam a přispívat k poetice díla (např. loupežník Rumcajs, Eulálie Čubíková)
Výběr a použití literárních jmen je vždy spojen s autorskou poetikou a žánrovým zařazením díla, přičemž poetika zohledňuje umělecké zásady dané doby. Při porovnávání literárních a reálných jmen se zkoumá, zda jména v díle odpovídají pojmenovacím zvyklostem té doby, nebo zda jsou vytvořena s ohledem na kontrast s ní. Tento vztah mezi literární a reálnou onomastií není jednostranný, protože literární jména mohou ovlivnit skutečná jména, jak ukazuje například trendy pojmenovávání dětí podle postav z telenovel, jako jsou Esmeralda nebo Emanuel.[4]
Čeští onomastici
- Miloslava Knappová, antroponomastik
- Antonín Profous, toponomastik
- Jan Svoboda, onomastik
- Vladimír Šmilauer, onomastik, bohemista
- Rudolf Šrámek, onomastik, bohemista
- Milan Harvalík, onomastik, toponomastik
- Libuše Olivová-Nezbedová, onomastička
Zahraniční onomastici
- Jaroslav Rudnyckyj, kanadsko-ukrajinský lingvista, specialista na etymologii a onomastiku
- DVOŘÁKOVA, Žaneta. Literární onomastika. Antroponyma. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta 2017. 292 s. ISBN 978-7308-80-732-6
- ŠRÁMEK, Rudolf. Úvod do obecné onomastiky. Brno: Masarykova univerzita, 1999. 191 s. ISBN 80-210-2027-X.
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
