Monoteismus (možno též psát i jako monotheismus či monoteizmus) neboli jednobožství je forma náboženství, podle níž existuje a má být lidmi uctíván pouze jediný Bůh, který je (s jistými výhradami) stvořitelem světa, je vševědoucím, všudypřítomným a všemocným. Monoteismus vyhrazuje slovo Bůh, monopolizuje ho a odmítá pluralitu božských bytostí a jejich případnou hierarchii typickou pro náboženství polyteistická a zpravidla proti nim stojí v záměrné aktivní opozici (někdy až fundamentalistické). Složitější společnosti jsou pak příčinou vzniku větších a moralističtějších bohů.[1] Za první známý případ monoteistického náboženství je pokládán kult slunečního boha Atona v podobě, jak byl prosazován za vlády staroegyptského panovníka Achnatona (pod vlivem Teje) v rámci jeho náboženské reformy. Monoteistické prvky v dnešním smyslu slova, třebaže postupem času stále sílily,[2] jsou zde ovšem přítomny spíše implicitně a dávají prostor pro různé interpretace.[3] Motivace Achnatonova odporu vůči tradičnímu egyptskému náboženství s mnoha bohy není zcela jasná; dříve prosazovaná domněnka o jeho politickém pozadí, kdy královým cílem mělo být především potvrzení vlastní jedinečnosti a omezení moci kněžstva boha Amona, je v současné době pokládána za příliš jednostrannou.[4] Pokusy hledat v atonismu počátky monoteistických světových náboženství někteří badatelé zpochybňují, ačkoliv jsou zde zároveň stopy, které by mohly napovídat o opaku.[5] Na tuto problematiku však dosud neexistuje jednotný názor a nejsou zatím ani známy přímé historické důkazy pro nebo proti existenci vazby mezi atonismem a monoteistickými světovými náboženstvími.
Nejvýznamnějšími monoteistickými náboženstvími jsou dnes judaismus, křesťanství, islám a bahaismus (navazující na bábismus). Všechna pocházejí ze stejného základu, z kázání proroků v rámci judaismu, někdy jsou proto nazývána abrahámovská náboženství. Judaismus má kořeny možná už ve 20. století př. n. l. K jeho klíčovým postavám patřili Abrahám, Jákob a Mojžíš. Na přelomu letopočtu vzniklo křesťanství kázáním Ježíše Nazaretského (Kristus znamená "pomazaný") a jeho pozdějších následovníků. První křesťané byli židé přesvědčení o tom, že Ježíš je prorokem, nebo že je synem Božím, nebo částí Boha. V 7. století vznikl podle kázání proroka Mohameda Korán, který hlásá pokračování prorocké řady přes Abraháma, Ježíše a další až k Mohamedovi, přičemž základem je informace, že všichni proroci hlásali stejnou myšlenku o jedinečnosti Boha. Baháismus založil v 19. století, v lůně muslimského světa, Bahá'u'lláh, s cílem spojit všechny abrahámovské tradice a vůbec celý svět. Vedle toho existují různé další sekty vycházející z abrahámovských náboženství (drúzové, mandejství, rastafariánství, jezídismus).
Za monoteistická lze označit ovšem i některá náboženství, která nemají abrahámovský původ. K takovým patří zejména páté největší světové náboženství sikhimus. V minulosti byl vlivným náboženstvím zoroastrismus, který je také někdy označován jako monoteistická víra. Dále jsou to menší, obvykle novější a synkretické kulty jako kaodaismus, čeondoismus nebo tenrikjó. Určité monoteistické tendence či prvky lze nalézt v indických kultech jako je šivaismus nebo višnuismus, nebo v čínském lidovém náboženství. Jde však již o hraniční případy, odborníci někdy hovoří o monolatrii či henoteismu, které je nutno od skutečného monoteismu odlišit – tyto pojmy značí uznání legitimity více bohů, přičemž ale k uctívání je vybrán jen jeden. Ač se o tom vedou spory, obvykle se za monoteismus nepovažuje ani panteismus, panenteismus, deismus či různé mystické směry pokoušející se splynout s Bohem nebo se v něm rozpustit namísto jeho uctívání (ačkoli každé monoteistické náboženství si vlastní mystickou odnož vytvořilo – islám súfismus, judaismus kabalu, vznikla i křesťanská mystika, takže ani zde není hranice zcela jistá).
Ačkoliv za nejstarší doložený monoteismus v dějinách lidstva je považován již zmiňovaný atonismus, zůstává původ monoteismu jako takového nejasný. Judaismus, jako druhý nejstarší monoteismus, není zas o tolik mladší a je i možné, že atonismu předcházel. Mojžíšův odchod z Egypta je sice nejčastěji pokládán do období Ramesse II. (po Achnatonovi), ale interval, do kterého je Exodus pokládán, je mnohem širší a zahrnuje v sobě několik let vlády Ramesseova syna, ale zároveň i celou předcházející 18. dynastii. Mojžíš mohl být současníkem oné náboženské reformy, nebo jí i předcházet, ovšem část historiků zpochybňuje jak samotného Mojžíše, coby historickou osobnost, tak samotný Exodus jako historickou událost (viz Snahy o vědecké vysvětlení událostí exodu). Přinejmenším tu však máme nejstarší doložený záznam o izraelském národě v oblasti Kanaánu na tzv. Merenptahově stéle (z roku 1209/1208 př. n. l.), tedy z doby po předpokládaném exodu. Od atonistického období (zhruba 1355–1335) ji dělí zhruba 130 let.
Doložené záznamy v současnosti dokládají, že nejstarší je atonismus, ale jsou zde náznaky toho, že mezi ním a judaismem mohly existovat jisté vazby, které by mohly znamenat i to, že judaismus mohl atonismu předcházet a atonismus se jím nějakým způsobem nechal inspirovat; ale je možné i že atonismus mohl naopak ovlivnit náboženský vývoj Židů (jak se domnívá například Sigmund Freud v knize Muž Mojžíš a monoteistické náboženství), případně obě náboženství mohla být různými odkazy jiné, dosud neznámé monoteistické tradice. Nápadná podobnost Achnatonova Hymnu na Slunce se 104. žalmem není jen teorií záhadologů,[6] nicméně neexistuje jednoznačný názor na to, který text si vypůjčil z kterého, stejně jako není ani jisté, zda nejde o podobnost pouze náhodnou. Monoteismus se ale začal prosazovat až v 7. století př. n. l., kdy Jóšijáš legalizoval pouze jediný kult.[7] Také později podobně z pozice moci prosazoval monoteismus Konstantin I. Veliký a Mohamed. Původ monoteismu, který je v současnosti ve světovém měřítku dominantní formou náboženství, je stále zahalen množstvím nejasností a nezodpovězených otázek.
Ve srovnání protichůdných náboženských doktrín – polyteismu a monoteismu – se vyskytuje mnoho podobností až shod, které zmírňují antagonismus přísného oddělování těchto ideologií. Křesťanství jako příklad monoteismu (obdobně je tomu i u ostatních monoteismů) zná celý systém bytostí kromě Boha a lidí: ďábel (Satan apod.), andělé a čerti, obecně "mocnosti nebeské" a "mocnosti pekelné", o jejichž počtech mnoho nevíme.
Také lidé se podle křesťanské nauky vnitřně dělí na tělo a ducha resp. duši, která je nesmrtelná. Kdesi "na věčnosti" je mnohem víc bytostí (duší), než lidí na zemi. I mezi nimi se pak rozlišuje, některé jsou mocnější, než jiné. Křesťané je pak považují za "svaté". Tyto zbožštělé duše konají zázraky a také mají vliv na Boha a křesťané je uctívají stejně, jako pohané své bohy a bůžky nebo duchy a duše zemřelých předků. Oproti polyteismu se ovšem tyto nadpřirozené schopnosti spojují či přímo odvozují právě od jediného Boha.
Je tak možné pojímat rozdíl mezi monoteismem a polyteismem jako rozdíl v míře povýšení jediného Boha, kde hlavní součástí tohoto povýšení je monopolizace znaku – slova Bůh.[zdroj?]
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
