sovětský stíhací letoun From Wikipedia, the free encyclopedia
MiG-1 byl sovětský jednomístný jednomotorový stíhací letoun smíšené konstrukce, který patřil do nové generace moderních sovětských dolnoplošníků s kapalinou chlazeným motorem a zatahovacím podvozkem.
| MiG-1 | |
|---|---|
 | |
| Určení | stíhací letadlo |
| Původ | Sovětský svaz |
| Výrobce | Závod č. 1 |
| Konstruktérská skupina | Mikojan-Gurevič |
| Šéfkonstruktér | Arťom Mikojan, Michail Gurevič |
| První let | 5. dubna 1940 |
| Vyřazeno | 1943 |
| Uživatel | Sovětské letectvo |
| Vyrobeno kusů | 100 ks + 3 prototypy |
| Další vývoj | MiG-3 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Konstruktéři Mikojan a Gurevič, jejichž kariéra byla původně spjatá s Polikarpovem, do stroje včlenili mnoho ze zkušeností, které získali v této konstrukční kanceláři. Jako pohonnou jednotku zvolili kapalinou chlazený dvanáctiválcový vidlicový motor AM-35A, upravený z M-34NRG, který sliboval větší výkony s jednorychlostním kompresorem ve vyšších letových hladinách.
Sériové výrobě předcházely tři prototypy označené I-200. První (s. č. 01) byl nejprve testován v aerodynamickém tunelu v CAGI bez výzbroje nad motorem. Pozemní zkoušky zahájil v Chodynce se zkušebním pilotem Arkadijem Nikiforovičem Jekatovem 30. března 1940. První let proběhl 5. dubna 1940.[1]
Zálet druhého I-200, určeného ke zkouškám výzbroje, byl proveden 9. května, třetí prototyp pro testy letových výkonů měl letovou premiéru 6. června 1940. Během zkoušek bylo zaznamenáno 112 nedostatků, mimo jiné přehřívání oleje a glykolu, požáry motorů, tuhé řízení a nedostatečný výhled z kokpitu.
Výroba však pod označením MiG-1 běžela již od prosince 1940, proto byla zahájena série urgentních modifikací, které měly vést k odstranění závad. Mezi nejdůležitější patřila montáž slotů na náběžnou hranu křídla pro zlepšení stability a zvětšení velikosti pneumatik. Další úpravou prošly zvětšené palivové nádrže a chladicí systém motoru, vše provedeno na třetím prototypu I-200 (s. č. 03).[1]
Koncem roku 1940 byl do prototypu I-200 (s. č. 02) zabudován původně zamýšlený motor AM-37 a takto přebudovaný stroj byl 6. ledna 1941 zkušebním pilotem I. Žukovem zalétán. Motor však trpěl nad hladinou 4000 m značnými vibracemi.[1] Po provedených úpravách v závodu č. 24 ve Frunze byly 7. května obnoveny zkoušky, při nichž došlo za letu k poruše pohonné jednotky a letoun havaroval. Pilot I. T. Ivaščenko vyvázl bez zranění.
Prvních 25 MiGů-1 obdržel 146. IAP pod vedením majora Orlova v Jevpatorii na Krymu, kde se hodnotily operační možnosti nového stroje. V únoru 1941 se přesunuly do vojenského učiliště v Kačinsku. Po přepadení SSSR nacistickým Německem se ukázalo, že sovětští piloti nejsou zcela připraveni na obsluhu těchto nových strojů, jejichž ovládání a chování se zcela odlišovalo od letadel starší generace. Piloti MiG-1 příliš nechválili, což korespondovalo s poznámkou na závěrečné zprávě z testů prototypů, že letoun nemůže být svěřen do rukou „jen tak někomu“.[1] Letadel typu MiG-1 bylo vyrobeno přibližně 100 ks,[2] poté se začal vyrábět vylepšený MiG-3.
Údaje dle[1]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
