Metafora

Metafora (řecky μεταφορά, metafora; latinsky translatio – doslova „přenesení“, v dnes archaické češtině se označovala jako přenáška^[1][2]) je jazyková a rétorická literární konstrukce spočívající v přenášení významu na základě vnější (strukturální) podobnosti. Je druhem tropu, tedy přenášení významu původního pojmenování na jiný předmět. Je součástí běžné funkce a užívání jazyka, ale zvláštní význam má zejména v poezii.

Druhy

Metafory mohou využívat různých druhů podobnosti:

• týkající se tvaru nebo struktury – zub pily
• týkající se rozsahu nebo množství – kapka štěstí
• týkající se funkce – hlava rodiny
• týkající se místa nebo polohy – čelo postele

Od metafory se odlišuje metonymie, což je přenášení významu na základě jiné souvislosti než podobnosti, například přenášení významu podle původu nebo příčinnosti (například z autora na dílo, z činnosti na firmu atd.), přenášení z jednoho jevu na jiný vyskytující se typicky v jeho blízkosti (udeřil hrom), z nádoby na její obsah.

Ontologické metafory

Chápání pojmů (metafor) lze spojit s lidskými zkušenostmi s fyzikálními objekty a látkami. Jakmile těmto objektům člověk porozumí, dokáže na ně odkazovat v reálném životě, třídit je do kategorií, kvantifikovat je, a tak tyto metafory vytvářet.^[3] Zkušenosti s fyzikálními objekty poskytují širokou škálu metafor ontologických – tedy způsobů, jak pohlížet na události, činnosti, city, myšlenky a podobně. Člověk tak dokáže i abstraktnímu pojmu dát charakter.^[4]

Tento typ metafory slouží k různým účelům. Například zvyšování cen vnímáme jako inflaci. Získáváme tak zkušenost, jak na ni odkázat, přikládáme jí nějaké vlastnosti: „Jestli bude inflace ještě větší, půjde tu o život.“; „Inflace snižuje životní úroveň.“^[5] V tomto případě dokáže člověk abstraktní pojem inflace kvantifikovat, odkazovat na ni, identifikovat její charakter. Takovéto ontologické metafory slouží k tomu, abychom se mohli pokusit vypořádat se zkušeností.^[4]

Orientační metafory

Dalším typem metafor může být metafora orientační. Spojuje se s orientací v prostoru: nahoru – dolů, dovnitř – ven, vpředu – vzadu, směrem k – pryč od, hluboký – mělký a centrální – periferní.^[6] Tyto metafory dávají pojmu prostorovou orientaci, např. šťastný je nahoře: dneska se mi zvedla nálada; smutný je dole: cítím se pod psa. Nebo také vědomý je nahoře: „vstává brzy ráno“; nevědomý je dole: „upadl do kómatu“.^[7]

Odkazy

Reference

1. REISENAUER, Roman, ed. Co je co?: příručka pro každý den. 3. [část]. 1. vyd. Praha: Pressfoto, 1978. 589, [1] s. Knižnice čas. Kviz. S. 548.
2. Srov. také https://www.jstor.org/stable/23460847?seq=1 (Listy filologické 1956)
3. LAKOFF, George; JOHNSON, Mark. Metafory, kterými žijeme. Brno: Host, 2002. 280 s. ISBN 80-7294-071-6. S. 26–40.
4. Lakoff, Johnson (2002), s. 26
5. Lakoff, Johnson (2002), s. 27.
6. Lakoff, Johnson (2002), s. 3.
7. Lakoff, Johnson (2002), s. 40

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu metafora na Wikimedia Commons
• Téma Metafora ve Wikicitátech
• Slovníkové heslo metafora ve Wikislovníku

Portály: Literatura