Maxmilián II. Habsburský

Maxmilián II. Habsburský
	Císař Svaté říše římské, český a uherský král a rakouský arcivévoda
	Maxmilián II. kolem roku 1566, obraz od Dominica Custose
Doba vlády	1564–1576
Korunovace	římskoněmeckým císařem:; 14. května 1562, Frankfurt nad Mohanem; českým králem:; 20. listopadu 1562, Praha; uherským králem:; 8. září 1563, Prešpurk
Narození	31. července 1527; Vídeň; Habsburská monarchie
Úmrtí	12. října 1576 (ve věku 49 let); Řezno; Bavorské vévodství
Pohřben	katedrála svatého Víta
Předchůdce	Ferdinand I. Habsburský
Nástupce	Rudolf II.
Manželka	Marie Španělská (1548–76)
Potomci	Anna Habsburská, Rudolf II., Arnošt Habsburský, Alžběta Habsburská, Matyáš Habsburský, Maxmilián III. Habsburský, Albrecht VII. Habsburský, Václav Habsburský, Markéta Habsburská, Ferdinand von Habsburg, Marie von Habsburg, Friedrich von Habsburg, Karl von Habsburg, Eleonore Erzherzogin von Österreich a Helena Scharseg
Dynastie	Habsburkové
Otec	Ferdinand I. Habsburský
Matka	Anna Jagellonská
Podpis
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Maxmilián II. (31. července 1527 Vídeň – 12. října 1576 Řezno) byl císař římský, král český (korunován 1562), uherský (korunován 1563), markrabě moravský a arcivévoda rakouský.^[1]^[2] Vlády se ujal po smrti svého otce Ferdinanda I. 27. července 1564. V roce 1575 ústně potvrdil Českou konfesi.

Stručná fakta Doba vlády, Korunovace ...

Zavřít

Jako český panovník byl Maxmilián první (a jediný) toho jména, v domácí historiografii se však zaužívalo jeho číslování podle pořadí císařů římských (podobně jako např. u Karla IV. nebo Karla VI.).

Mládí Maxmilián II. strávil v rakouském Innsbrucku, kde také studoval. Byl nadaným žákem a plynule mluvil španělsky, francouzsky, latinsky, maďarsky a italsky. Už v mládí projevoval nadšení pro humanistické ideje a renesanční umění. Pod vlivem evangelických učitelů začal sympatizovat s nekatolickým vyznáním. Navazoval také přátelství s členy německé protestantské šlechty. V době, kdy byli Habsburkové tvrdými zastánci katolické víry, se právě k Maxmiliánovi upíraly naděje protestantů.

Právě proto, že Maxmilián od mládí projevoval sympatie k nekatolickému vyznání, se ho rozhodl jeho otec Ferdinand společně se svým bratrem, císařem Karlem V., oženit s Karlovou dcerou, katolickou španělskou infantkou Marií. Z manželství s Marií Španělskou se narodilo 16 potomků.

Maxmilián II. brzy pochopil, že přikloněním k protestantům by mnoho nezískal, a tak v únoru roku 1562 v Praze složil před svými příbuznými slavnostní přísahu věrnosti katolické církvi. Titulárním českým králem byl od roku 1549, a 14. května roku 1562 jím byl korunován. 24. listopadu 1562 byl zvolen králem římskoněmeckým. 8. září roku 1563 byl v Prešpurku (dnešní Bratislavě) korunován uherským králem.

Maxmilián II. měl velkou zálibu v chovu divokých zvířat, jak se dovídáme z dopisu vévodovi parmskému, od kterého žádá zaslání několika párů divokých koní (asi tarpanů) a dalších zvířat pro svůj zvěřinec. Císař Maxmilián II. nechal pak roku 1560 postavit velkou jednopatrovou budovu, ve které bylo v přízemí množství kotců s výběhy. Tato stavba byla vybudována na severní straně Pražského hradu za Jelením příkopem a nazvána Lví dvůr, později přejmenována na Medvědí dvůr. Císař nechal přivézt kromě různých šelem i ptáky a velké plazy.

Maxmiliánovou snahou byla především stabilita v habsburském soustátí, a tak byl nucen balancovat požadavky svých nekatolických poddaných s tlaky Madridu a Vatikánu. V roce 1568 povolil šlechtě v Dolním Rakousku nekatolické vyznání.

V letech 1566 až 1568 vedl Maxmilián válku s Osmanskou říší. Sultán Sulejman I. v srpnu 1566 oblehl pevnost Szigetvár, která bránila osmanským vojskům v postupu na Vídeň. Při obraně hradu zahynul jeho velitel Mikuláš Zrinský s většinou svých mužů, ale kampaň byla nakonec i přes obsazení Szigetváru ukončena, protože v září 1566 sultán zemřel. Na obranu Uherska zorganizoval Maxmilián velkou výpravu (víc než 100 tisíc vojáků) a vypravil se s nimi do Uher. Výprava ovšem skončila neúspěchem. Na základě míru z roku 1568 byl Maxmilián nucen platit Turkům roční rentu 30 000 dukátů.

Válka s Turky odhalila ekonomické nedostatky zejména východní části říše. Uhersko bylo dlouholetým osmanským pustošením i zanedbaným hospodařením ve špatném stavu a značně zadlužené. Ve snaze oživit hospodářství vydal Maxmilián 15. května 1565 CONSTITUTIO MAXIMILIANA SEU NORMA SILVAS CAMERALES PROPAGANDI ET COLENDI (Maxmiliánovo nařízení neboli lesní předpis). Druhým významným dokumentem, jehož cílem bylo posílení hospodářství, bylo v roce 1571 těžební nařízení pro středoslovenská města.

Čeští novoutrakvisté, kteří tvořili většinu obyvatel, luteráni a Jednota bratrská naléhali na Maxmiliána, aby zrušil kompaktáta, protože byla zastaralá. Svou koncepcí vyhovovala pouze starokališníkům, kterých bylo málo. Kompaktáta byla zrušena papežem a roku 1575 je nahradil nový dokument – Česká konfese. Ta byla kompromisem mezi požadavky všech protestantských vyznání zastoupených na našem území a zaručovala rozsáhlé svobody. Maxmilián Českou konfesi nepodepsal, ale slíbil, že ji bude dodržovat. Česká šlechta na oplátku zaručila následnictví trůnu pro nejstaršího syna Rudolfa II.

Jako český král byl Maxmilián II. také velmi vstřícný k českým Židům. V roce 1567 potvrdil židovská privilegia a vydal majestát uvolňující dosavadní omezení židovského obchodu a podnikání a přislíbil, že Židé nebudou nikdy z království vypovězeni. Zároveň však vykázal židovské obce ze všech horních měst. Roku 1571 císař i s manželkou a svými dvořany navštívil Pražské židovské město, kde přijal rabínské požehnání.

Maxmiliánův následník Rudolf II. byl vychován na španělském dvoře nekompromisního katolíka Filipa II. Habsburského a během jeho vlády tedy posilovala katolická, tzv. španělská strana. Teprve po nátlaku ze strany českých stavů vydal Rudolfův majestát, který zajišťoval rozsáhlé náboženské svobody pro české země.

Maxmilián nevládl ve všech rakouských zemích ovládaných Habsburky. V Rakousku totiž dosud neplatil princip primogenitury, kdy se dědicem a nástupcem stává nejstarší syn. Území dnešního Rakouska se v minulosti vícekrát dělilo mezi několik potomků. Císař Ferdinand I., který získal vládu ve všech rakouských zemích, svojí závětí tyto země rozdělil rovným dílem mezi své tři syny. Maxmilián získal vládu v Horních a Dolních Rakousích.

Protože měl Maxmilián v době své smrti šest žijících synů a byl si vědom možných problémů, rozhodl se předejít dalšímu rozdělení zemí. Změnil proto nástupnický princip v Horních a Dolních Rakousích (jako první z habsburských vladařů v rakouských zemích). Vládu v obou zemích proto zdědil pouze nejstarší syn Rudolf, ostatním náležela přiměřená roční apanáž.

Celým obdobím Maxmiliánovy vlády se táhl jeho zájem na zachování stability habsburského soustátí za cenu ústupků pro nekatolíky. Současně však nechtěl vyvolávat rozpory s představiteli katolického náboženství. Tento zvláštní stav byl nazván kompromisním katolicismem.

V roce 1575 byl Maxmilián II. částí polských stavů zvolen polským králem, jako protikrál proti Štěpánu Bathorymu. Nakonec ale musel Polsko opustit, protože nebyl všeobecně přijat. Maximilián II. zemřel v době jednání říšského sněmu v Řezně v roce 1576, když projednával invazi do Polska. Tělo zesnulého bylo převezeno z Řezna do kláštera Wilhering nedaleko Lince a poté do Prahy. Tam bylo vystavěno v kostele sv. Jakuba na Starém městě. Pohřeb se uskutečnil 23. března 1577, kdy bylo tělo přeneseno na Pražský hrad a pochováno vedle svých rodičů v chrámu sv. Víta na Pražském hradě.

Maxmilián se roku 1548 oženil se svou sestřenicí Marií (1528–1603), dcerou císaře Karla V., a měl s ní tyto děti:

Anna (2. listopadu 1549 – 26. října 1580), ⚭ 1570 Filip II. Španělský (21. května 1527 – 13. září 1598), král španělský, neapolský a sicilský, portugalský, chilský a vévoda burgundský a milánský
Ferdinand (28. března 1551 – 16. června 1552), rakouský arcivévoda
Rudolf (V.) II., (18. července 1552 – 20. ledna 1612), císař Svaté říše římské, český, uherský a chorvatský král a rakouský arcivévoda
Arnošt (15. července 1553 – 12. února 1595), nizozemský místodržitel, svobodný a bezdětný
Alžběta (5. července 1554 – 22. ledna 1592), ⚭ 1570 Karel IX. (27. června 1550 – 30. května 1574), francouzský král od roku 1560 až do své smrti
Marie (27. července 1555 – 28. června 1556), rakouská arcivévodkyně
Matyáš (24. února 1557 – 20. března 1619), císař Svaté říše římské, český, uherský a chorvatský král, moravský markrabě a rakouský arcivévoda, ⚭ 1611 Anna Tyrolská (4. října 1585 – 14. prosince 1618)
syn (*/† 20. října 1557)
Maxmilián (12. října 1558 – 2. listopadu 1618), velmistr řádu německých rytířů
Albrecht (13. listopadu 1559 – 13. července 1621), arcibiskup toledský, portugalský vicekrál a nizozemský místodržitel ⚭ 1599 Isabela Klára Evženie (12. srpna 1566 – 1. prosince 1633), dcera španělského a portugalského krále Filipa II. (I.) a francouzské princezny Alžběty z Valois
Václav (9. března 1561 – 22. září 1578), rakouský arcivévoda, velkopřevor řádu maltézských rytířů, svobodný a bezdětný
Fridrich (21. června 1562 – 25. ledna 1563), rakouský arcivévoda
Marie (*/† 1564), rakouská arcivévodkyně
Karel (26. září 1565 – 23. května 1566), rakouský arcivévoda
Markéta (25. ledna 1567 – 5. července 1633), jeptiška
Eleonora (4. listopadu 1568 – 12. března 1580), rakouská arcivévodkyně

Fridrich III. Habsburský

Ferdinand I. Habsburský

Jan II. Aragonský

Ferdinand II. Aragonský

Jana Enríquez de Córdoba

Maxmilián II. Habsburský

Vladislav II. Jagello

Kazimír IV. Jagellonský

Sofie Litevská

Vladislav II. Jagellonský

Albrecht II. Habsburský

Alžběta Habsburská

Alžběta Lucemburská

Anna Jagellonská

Jan I. z Foix

Gaston II. de Foix-Candale

Margaret de la Pole

Anna de Foix a Candale

Gaston IV. z Foix

Kateřina z Foix

Eleonora Navarrská

Reference

Literatura

ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1526-1583. První Habsburkové na českém trůně I. Praha: Libri, 2008. 324 s. ISBN 978-80-7277-385-5.
ČORNEJOVÁ, Ivana; RAK, Jiří; VLNAS, Vít. Ve stínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách. Praha: Grafoprint-Neubert, 1995. 289 s. ISBN 80-85785-20-X.
EVANS, Robert J. W. Vznik habsburské monarchie 1550-1700. Praha: Argo, 2003. 593 s. ISBN 80-7203-463-4.
FIELDER, Jiří. Židovské památky v Čechách a na Moravě. Praha, Sefer, 1992
HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha: Brána ; Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN 80-85946-19-X.
VEBER, Václav, a kol. Dějiny Rakouska. 1. doplněné a aktualizované. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-239-4. S. 237–246.
VOREL, Petr. Maxmilián II. In: RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 321–333.
VOREL, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české VII. 1526-1618. Praha: Paseka, 2005. 672 s. ISBN 80-7185-648-7.
WINKELBAUER, Thomas. Österreichische Geschichte 1522 - 1699 : Ständefreiheit und Fürstenmacht ; Länder und Untertanen des Hauses Habsburg im konfessionellen Zeitalter. Teil 1.. Wien: Ueberreuter, 2003. 621 s. ISBN 3-8000-3528-6. (německy)
WINKELBAUER, Thomas. Österreichische Geschichte 1522 - 1699 : Ständefreiheit und Fürstenmacht ; Länder und Untertanen des Hauses Habsburg im konfessionellen Zeitalter. Teil 2.. Wien: Ueberreuter, 2003. 567 s. ISBN 3-8000-3987-7. (německy)