americká tanečnice, herečka, choreografka a průkopnice v oblasti světelného designu From Wikipedia, the free encyclopedia
Loie Fuller rodným jménem Mary-Louise Fuller (15. ledna 1862 Chicago – 1. ledna 1928 Paříž), známá také pod jmény Louie Fuller a Loïe Fuller, byla americká herečka a tanečnice, která patřila k průkopnicím moderního tance a technik divadelního osvětlování.
Loie Fuller | |
---|---|
Rodné jméno | Marie Louise Fuller |
Narození | 15. ledna 1862 Chicago USA |
Úmrtí | 1. ledna 1928 (ve věku 65 let) Paříž Francie |
Příčina úmrtí | zápal plic |
Místo pohřbení | krematorium s kolumbáriem Père-Lachaise (48°51′24″ s. š., 2°21′7″ v. d.) |
Povolání | designér osvětlení, choreografka, tanečnice, divadelní herečka, modelka, Impresário, herečka a filmová režisérka |
Významná díla | moderní tanec Annabelle Serpentine Dance |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Narodila se na v Chicagu na předměstí Fullesburg, dnešní Hinsdale v Illinois. Začala svou kariéru jako profesionální dětská herečka později jako choreografka a burleskní tanečnice, k tomu účinkovala ve varieté a v cirkusových estrádách. Ve své volné taneční rutině si vytvořila vlastní pohyby a techniky improvizace. Při mnoha představeních experimentovala s choreografií pomocí pohybů dlouhé sukně a možnostmi jak na ní promítat světlo. V roce 1891 zkombinovala svou choreografii s kostýmem z lehkého hedvábí nasvíceného barevnými světly podle jejího vlastního návrhu, čím vytvořila svůj tanec nazvaný Vlnící tanec (Serpentine Dance). Po mnohých obtížích najít někoho, kdo by produkoval její práci, i proto že byla známá spíš jako herečka, byla konečně přijata, aby předvedla svůj tanec během doby mezi scénami komedie Uncle Celestine (Strýček Celestýn). Obdržela nadšené recenze.[1]
Ovšem záhy poté byla nahrazena imitátory (původně tanečnicí Minnie "Renwood" Bemis). Rozhodla se proto odjet do Evropy, což učinila v červenci 1892. Stala se jednou z mnoha amerických moderních tanečnic, které sem cestovaly s cílem získat seriózní uznání. Přívětivé přijetí v Paříži přispělo k rozhodnutí zůstat ve Francii. Stala se zde jednou z vedoucích průkopnic v umění. Pravidelně vystupovala ve Folies Bergère. S tanci jako byl její Ohnivý tanec se stala ikonou secesního hnutí a byla často zosobňována se Symbolismem, neboť její umění bylo chápáno jako perfektní soulad mezi ideou a symbolem. Loie Fuller se začala přizpůsobovat a vylepšovat své kostýmy i osvětlení, které se staly hlavním prvkem jejího vystoupení a možná dokonce více důležitým než byla její choreografie, zvláště poté, co prodloužila svou sukni, která přitahovala hlavní pozornost a tělo tanečnice bylo schováno pod vrstvou látky. Ukázkou toho jak takové představení zřejmě vypadalo je film Serpentine Dance[2] z roku 1896, od průkopníků filmu, bratrů Lumièrových. (neznámá tanečnice ve filmu, byla nesprávně označena jako Loie Fuller, ale nejedná se o ni)
Svou průkopnickou prací si Loie Fuller přitáhla pozornost, respekt i přátelství mnoha francouzských umělců jako byli Jules Chéret, Henri de Toulouse-Lautrec, François-Raoul Larche, Henri-Pierre Roché, Auguste Rodin, Jean-Léon Gérôme, Franz von Stuck, Maurice Denis, Thomas Theodor Heine, Paul-Léon Jazet, Koloman Moser, Demetre Chiparus, Stéphane Mallarmé a Marie Curie-Skłodowská. Stala se i členkou Société astronomique de France (Francouzská astronomická společnost). Měla také zaregistrováno mnoho patentů na divadelní osvětlení včetně chemické sloučeniny pro vytváření barevného gelu a použití chemických solí pro osvětlovací zařízení a kostýmy. Měla v úmyslu nechat si patentovat i její Vlnící tanec, aby tím zamezila napodobování imitátorů, nebo dokonce přivlastňování její práce. Popis svého tance předala americkému úřadu pro autorská práva, ale návrh byl soudem zamítnut, s odůvodněním, že její tanec neobsahuje žádný příběh a proto nemá oprávněný nárok na ochranu. Precedens jejího případu zůstal v platnosti od roku 1892 až o roku 1976, kdy bylo federální autorské právo rozšířeno i na ochranu choreografických děl.
Loie Fuller podporovala další průkopnické umělce jako byla tanečnice Isadora Duncan, která se také narodila ve Spojených státech. Fuller jí v roce 1902 pomohla započít její uměleckou kariéru v Evropě, sponzorováním nezávislých koncertů ve Vídni a v Budapešti.[3]
Originální umělecké jméno Loie Fuller, bylo Louie. V moderní francouzštině je slovo „L'ouïe“ výrazem pro sluch. Také byla označována přezdívkou „Lo Lo Fuller“.
Loui Fuller si vytvořila také blízké přátelství s rumunskou královnou Marií (jejich vzájemná korespondence byla publikována). Fuller se stala prostřednicí mezi ambasádou Spojených států amerických a Rumunskem při zprostředkování půjčky během první světové války. Později se v Paříži spřátelila s Karlem II. a jeho milenkou Magdou Lupescu, aniž by věděli o jejím přátelství s Karlovou matkou Marií. Loui Fuller se nejdříve u Marie páru zastávala, ale později s ní (neúspěšně) pletichařila s úmyslem pár rozdělit. Společně s královnou Marií a americkým obchodníkem Samuelem Hillem také pomohla založit Maryhillské Muzeum umění ve státě Washington, kde je také stálá výstava o její kariéře. Louie Fuller se občas vracela do Ameriky, aby pořádala vystoupení svých studentek – Fullerek (Fullerrets) nebo svých múz, ale konec svého života prožila v Paříži, kde 1. ledna 1928 zemřela na zápal plic ve věku 65 let. Její tělo bylo zpopelněno a uloženo v kolumbáriu na hřbitově Père Lachaise v Paříži. Její sestra Mollie Fuller měla dlouhou kariéru jako herečka a jako účinkující ve varieté.
Po její smrti zdědila taneční soubor a její studio Gab Sorère, její milovaná partnerka, se kterou strávila 30 let.[4][5] Sorère podnikla právní úkony proti tanečnicím, které protiprávně využívaly slávu a jméno Loie Fuller, ke svému vlastnímu prospěchu.[6] Její umělecká práce znovu získala profesionální i veřejný zájem. O jejím životě vzniklo i několik studií a publikací, ve kterých bylo poukazováno, že nebyla pouhou tanečnicí, ale i průkopnicí moderní performance. Oceňováno bylo i její propojení tance s moderními technologiemi.[7]
V roce 2016 vyšel životopisný film Tanečnice (La Danseuse) o Loie Fuller, kterou ztvárnila francouzská herečka SoKo a v roli Isadory Duncan se objevila Lily-Rose Depp. Taneční choreografii ve filmu vytvořila Jody Sperling. Film byl uveden v roce 2016 na filmovém festivalu v Cannes.[8]
Loie Fuller stále ovlivňuje moderní choreografy. Choreografka Jody Sperling pokračuje ve vytváření choreografií moderním pojetím žánru Loie Fuller a rozšiřováním jejích tanečních technik v duchu 21. století. Další kdo se inspiroval její prací, byla Ann Cooper Albright, která spolupracovala s osvětlovači na práci čerpající inspiraci z originálních patentů osvětlení Loie Fuller. Shela Xoregos vytvořila jako svou poctu choreografii La Loȉe.[9]
V roce 2018 byl jeden ze segmentů turné Reputation zpěvačky Taylor Swift, věnován Loie Fuller. Během každého vystoupení byl znovu uveden Vlnící tanec.[10]
Loie Fuller napsala v angličtině své autobiografické memoáry Quinze ans de ma vie. Z angličtiny do francouzštiny je přeložil Bojidar Karageirgevitch a publikoval F. Juen v Paříži v roce 1908 s úvodem od Anatola France. Své memoáry znovu přepracovala o několik let později pod titulem Patnáct let života tanečnice, který publikoval H. Jenkins v Londýně v roce 1913.[11] Loie byla ve svém vyprávění velmi přizpůsobivá. Existuje sedm velmi dramatických verzí jak se dostala ke svým hedvábným šatům, a není známo která z verzí je reálná. Kromě vynalézání svého Vlnícího tance, také hodně psala o svých teoriích o moderním tanci a pojetí pohybu.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.