Gondor
fiktivní království z univerza Středozemě From Wikipedia, the free encyclopedia
fiktivní království z univerza Středozemě From Wikipedia, the free encyclopedia
Gondor je království Dúnadanů ve fiktivním světě J. R. R. Tolkiena. Tato říše nazývaná též Jižní království (anglicky South-kingdom) nebo Jižní království Númenorejců ve vyhnanství (anglicky Southern Númenórean Realm in Exile) se nachází v jižní části severozápadního cípu Středozemě v Belfalaské zátoce při ústí řeky Anduiny. Gondor založili bratři Isildur a Anárion, synové Elendila Vysokého, po Pádu Númenoru na konci druhého věku. Gondor je sesterským královstvím Arnoru – Severního království, které založil Elendil sám. V sindarštině jméno Gondor znamená Kamenná země, odvozeno ze sindarského gond (kámen) a (n)dor (země). Hypotetický quenijský název je Ondonórë. Gondor spolu s Arnorem bývají nazývány „Královstvími Númenorejců ve vyhnanství“. Gondorští králové a správci po celý třetí věk bojovali se služebníky Temného pána Saurona.
Gondorské království Kingdom of Gondor (en)
| |||||||
Geografie
| |||||||
Nejdelší řeka |
|||||||
Obyvatelstvo | |||||||
adûnajština, západština, sindarština | |||||||
Státní útvar | |||||||
Númenor (původně) | |||||||
Vznik |
|||||||
Zánik |
|||||||
Státní útvary a území | |||||||
Finální fáze války o Prsten a Sauronův definitivní pád je popsán v Tolkienově trilogii Pán prstenů. Hlavní postavy tohoto příběhu se v Gondoru pohybují po většinu páté knihy, která tvoří první část třetího dílu. Další detaily týkající se geografie a historie Jižního království jsou uvedeny v knihách Silmarillion a Nedokončené příběhy Númenoru a Středozemě.
Gondor v překladu znamenající „Kamenná země“[1] byl znám rovněž jako Jižní říše Númenorejců ve vyhnanství či jako Jižní království.[2]
Symbolem gondorského království byl stříbrný kvetoucí strom na černém pozadí pod sedmi stříbrnými pěticípými hvězdami.[3] Na královském znaku pak nad stromem a hvězdami vyčnívala stříbrná, vojenská přilba s perlovými křídly mořského ptáka, zdobená sedmi démanty a drahokamem vsazeným na její vrcholek. Ta znázorňovala Isildurovu válečnou přilbici.[4] Bílý strom ve znaku upomínal na Bílý strom Gondoru, který vzešel ze semenáčku númenorského Nimlothu. Tento strom byl zasazen v Minas Ithil, po jejím dobytí pak v Minas Anor. Sedm stříbrných hvězd symbolizovalo sedm Vidoucích kamenů – palantírů, které Dúnadani zachránili z potápějícího se Númenoru.
Po vymření králů se symbolem vládnoucích správců stala bílá neoznačená zástava. Správci nesedávali na královském trůně, neužívali žezlo ani královskou korunu. Znakem jejich úřadu byla pouze bílá hůlka.[5]
Elendil a jeho synové, kteří se se svým lidem stihli na svých lodích zachránit ze zkázy Númenoru, se plavili na východ. Jejich lodě byly prudkým větrem rozehnány a rozděleny na dvě části. Elendil přistál na severu a založil v Eriadoru Severní království Arnor. Jeho synové Anárion a Isildur byli bouří zaneseni jižněji. Své Jižní království Gondor založili v zálivu Belfalas, při ústí Anduiny. Vládli společně z Osgiliathu, který ležel na Anduině v polovině cesty mezi Minas Anor (Věž vycházejícího slunce), kde sídlil Anárion a Minas Ithil (Věž zapadajícího měsíce), kde se usadil Isildur. Podmanili si rozsáhlá území Ithilienu, Anorienu, Lossarnachu, Lebenninu, Belfalasu a Lamedonu v Gondoru, Východních Úvalů (Eastfold) v Calenardhonu a území Arthedainu a Cardolanu na severu, avšak věděli, že jim hrozí nebezpečí z blízkého Mordoru. Opevnili proto hranice svého království. Na západě vybudovali pevnost Aglarond, později známou jako Helmův žleb či nedobytnou pevnost Cair Andros na řece Anduině v severním Ithilienu (věž Orthank, kam umístili jeden z Vidoucích kamenů palantírů, byla postavena až krátce po Válce posledního spojenectví). Palantíry byly umístěny i v Minas Ithil, Minas Arnor a v Osgiliathu, kde byl uložen hlavní z nich.
Na konci druhého věku se Sauron skutečně vrátil do Mordoru a rozpoutal válku proti nově založenému Gondoru. Síly Temného pána brzy dobyly Minas Ithil a nepřítel spálil zdejší Bílý strom. Isildur i s rodinou uprchl za otcem do Arnoru, zatímco Anárion bránil s gondorskou armádou hlavní město. Velekrál Dúnadanů Elendil s pánem Noldor Gil-galadem poté vytvořili Poslední spojenectví elfů a lidí. Sbírání armády trvalo několik let, až roku 3434 vytáhli elfové a lidé společně do boje. K této alianci se připojili i trpaslíci z Durinova lidu a Lesní elfové z Temného hvozdu vedení svým pánem Oropherem.
Spojenci porazili Sauronova vojska před branami Mordoru v bitvě na Dagorladu. Poté oblehli jeho pevnost Barad-dûr. Obléhání trvalo sedm let a padli při něm Anárion a v přímém souboji se Sauronem nakonec i oba velekrálové Elendil i Gil-galad. Elendilovu synovi Isildurovi se však podařilo useknout Temnému pánovi prst i s Vládnoucím prstenem, čímž byl Sauron na čas poražen.[6]
Isildur se po porážce Saurona stal Velekrálem lidí a rozhodl se, že bude Dúnadanům vládnout z Arnoru. Správu Jižního království předal svému synovci, Anárionovu synovi, Meneldilovi a ve druhém roce třetího věku vyrazil s malou družinou podél Anduiny na sever. Isildur však byl nedaleko Kosatcových polích přepaden přesilou skřetů, kteří krále na útěku usmrtili. Při pokusu o útěk vyklouznul Isildurovi z ruky prsten, který se na téměř 2 000 let ztratil v bahně řeky Anduiny. Po králově smrti vládla v Arnoru linie Isildurova nejmladšího syna Valandila a v Gondoru linie Anárionova syna Meneldila.[7]
Prvních téměř pět set let prosperovalo Jižní království pod vládou Anárionových dědiců v míru. Během těchto let Gondor obsadil celý Calenardhon a podmanil si kolonie Věrných Númenorejců Ras Morthil, Lond Angren a Lond Enedh na západě, a západní hranice Gondoru se posunuly k Andrastu a Tharbadu. V roce 490 za vlády sedmého krále Ostohera však zemi z východu poprvé napadli nájezdníci, Gondorskými označovaní jako Východňané. Ty porazil až Ostoherův vnuk Turambar, který dobyl rozsáhlá území Dorrhûnenu a posunul východní hranici království až k jezeru Rhûn.[8]
Dvanáctý král Tarannon Falastur začal za své vlády budovat velkou gondorskou flotu, s jejíž pomocí jeho následovníci obsadili celé pobřeží kolem Belfalaské zátoky a za vlády Eärnila I. se Gondorským dokonce podařilo dobýt Umbar ovládaný Černými Númenorejci. Černí Númenorejci z Umbaru se ale stáhli na jih a východ nebo ustoupili do exilu v Haradu, spojili se s Haradskými, a organizovali odpor proti Gondoru. Vrcholu moci dosáhl Gondor za vlády Hyarmendacila I. v 11. a 12. století. Jeho království na severu hraničilo s okrajem Temného hvozdu, na západě tvořila hranici řeka Gwathló, na východě sahala říše až k jezeru Rhûn a na jihu ovládal Gondor území po řeku Harnen a dál po pobřeží až k Umbaru.[9]
Za vlády Hyarmendacilových méně schopných následovníků obnovili Východňané své útoky. Říše odolala s pomocí armád ze severního království Rhovanionu, se kterým poté uzavřeli spojenectví a udržovali mezi sebou vřelé vztahy. Avšak králové se museli stále citelněji potýkat s úbytkem obyvatel númenorské krve. Do svých řad přijímali Seveřany, nejčastěji z království Rhovanionu, kteří se s Gondorskými brzy začali mísit. Fatální rozkol v Jižním království v roce 1432, kdy zemřel král Valacar. Matkou jeho syna a právoplatného nástupce Eldacara byla Seveřanka Vidumavi. To proti mladému králi popudilo jižní provincie, gondorské námořnictvo a velkou část armády, které v čele s Eldacarovým vlastníkem Castamirem povstali. Gondor postihla krutá občanská válka při níž se Castamir podpořený loďstvem na deset let zmocnil trůnu v Osgiliathu. Eldacar uzurpátora za pomoci Seveřanů Rhovanionu porazil v bitvě na brodech řeky Erui, kde Castamir padnul. Jeho synové však v čele gondorské flotily odpluli do Umbaru, a společně s Castamirovými stoupenci se od Gondoru odtrhlo Gondorské námořnictvo a všechny jižní provincie. Ti z řad Castamirových stoupenců, kteří se usadili v Umbaru a mísili se s domorodým obyvatelstvem a Černými Númenorejci, byli poté známí jako Umbarští korzáři.[10]
Po několika ničivých vpádech Umbarských a Černých Númenorejců, postihla Gondor v roce 1636 ještě těžší rána, když z východu zasáhla království morová nákaza. Při epidemii, které podlehlo mnoho obyvatel, zemřel i král Telemnar se svými dětmi. Na trůn nastoupil jeho synovec Tarondor, který přenesl sídlo z vylidněného a rozpadajícího se Osgiliathu do Minas Anor. Občanskou válkou a morem oslabený Gondor čelil třetí z pohrom za vlády králů Narmacila II., Calimehtara a Ondohera. Tehdy do země ve dvou vlnách vtrhly zástupy armád Východňanů z východní Konfederace, v Gondoru známé jako Konfederace Vozatajů. Na svých válečných vozech tito nájezdníci prorazili obranu Gondoru a Rhovanionu a dík podpoře lidí z Chandu a Haradu téměř dobyli Jižní království. S vypětím všech sil odrazili Dúnadani tyto nájezdníky až za vlády schopného krále Eärnila II. a s pomocí zbytků armád Rhovanionu, který byl Vozatajy dobyt, avšak Gondor už nebyl schopen dobýt zpět svá území na východ od řeky Anduiny (kromě Ithilienu), která padla do rukou zemí Východňanů. V polovině jeho vlády se však v opuštěném a nebráněném Mordoru znovu shromáždili prstenové přízraky. V roce 2000 napadli nazgûlové Minas Ithil. Po dvou letech obléhání pevnost padla a Sauronovi sluhové ji přetvořili na své hrozné sídlo, načež Gondorští věž přejmenovali na Minas Morgul. Minas Anor – hlavní město říše – byla od těchto dob známa jako Minas Tirith čili Strážní věž.
Po Eärnilově smrti nastoupil na trůn jeho syn Eärnur. Stal se posledním gondorským panovníkem v Anárionově linii. V roce 2050 se totiž nechal nerozvážně vyprovokovat Pánem nazgûlů k souboji, byl zajat a pravděpodobně umučen v Minas Morgulu. Po jeho smrti se nenašel žádný příbuzný s oprávněným nárokem na trůn a tak se vlády ujal králův správce Mardil, jež založil linii vládnoucích správců vládnoucí Gondoru po dalších tisíc let.[11]
Správci, kteří byli z počátku vždy volení z Mardilových potomků, se od vlády správce Pelendura stali dědičnými gondorskými vládci. Korunovační formule o tom, že správce pouze spravují království do návratu králů se brzy změnila v pouhá ceremoniální slova, neboť správci disponovali celou královskou mocí a jejich úřad byl dědičný.
Gondor se za vlády prvních správců zpočátku těšil ostražitému míru, kdy Sauronův duch ani prstenové přízraky jeho hranice neohrožovali. Během tohoto míru ale Gondor ztratil kontrolu nad bývalími koloniemi Lond Enedh (Enedwaith), Lond Angren (Angren Vale) a Ras Morthil z Anfalasu, a tak se moc Gondoru omezila pouze na území mezi řekou Lefnui na západě a území západně od pohoří Ephel Duath (Ithilien).To se změnilo za panování Denethora I. ve druhé polovině 25. století, kdy nové plemeno skurutů napadlo Osgiliath, jenž byl definitivně zničen a opuštěn. Hranice se gondorskému vojsku podařilo udržet na řece Anduině a kontrola nad Ithilienem byla obnovena, avšak Gondor ztratil věž Orthanc a její region, které byly obsazeny lidmi z Endwaithu.[5]
Za panování správce Ciriona však noví nájezdníci z východu, Balchothové, a jejich spojenci z Dorrhûnenu překonali Anduinu v oblasti Nehlubin a smetli gondorské obránce v Calenardhonu. Dobyvatele se podařilo porazit jen díky včasnému a nečekanému příjezdu Eorla Mladého a jeho jezdců ze severu, kteří byli potomky padlého království Rhovanion. Vděčný Cirion daroval Seveřanům celou opuštěnou zemi Calenardhon, kde si Seveřani založili svůj nový domov, v Gondoru známý jako Rohan. Eorl složil Cirionovi přísahu, v níž sebe i své potomky zavázal k přátelství vůči Jižnímu království a slíbil, že Rohanští vždy Gondoru na zavolání pomohou, a Gondor poté daroval opuštěnou věž Orthanc Sarumanovi.[12]
Za vlády devatenáctého správce Berena napadly Gondor tři obrovské floty umbarských korzárů, podpořené Černými Númenorejci, Dunlenďany a zlými lidmi. Tuto invazi téměř nezvládli Rohirové, kteří byli na Dlouhou zimu zatlačeni do Helmova žlebu. Vláda posledních správců Belecthora II., Túrina II. a Turgona byla charakteristická znovupovstáním Saurona. Tehdy uschnul Bílý strom v Minas Tirith, skřeti zpustošili Ithilien, Gondor se stáhl za řeku Anduinu a vzplála Hora osudu.
Sauron, který obnovil svou sílu, se v roce 2951 otevřeně prohlásil Pánem, obsadil Mordor a začal válku s Gondorským královstvím. Kvůli moci palantírů byli správce Denethor II. i hlava Bílé rady čaroděj Saruman zkaženi myslí Temného pána. Saruman ovládající Železný pas zcela přešel na Sauronovu stranu a jeho služebníci zaútočili na Rohan. Správce Denethor zkoumáním palantíru ztratil veškerou naději a propadl šílenství. Jeho starší syn Boromir odjel hledat radu do Roklinky, kde byl na Elrondově radě zvolen jedním ze Společenstva prstenu. Mladší Denethorův syn Faramir mezitím bránil v čele vojska Anduinu a Osgiliath před náporem nepřátel. Boromir však při cestě na jih v souboji se skřety u Rauroských vodopádů padl. Gondorské vojsko v Osgiliathu bylo vzápětí smeteno a Minas Tirith, do které stihnul dorazit čaroděj Gandalf, byla obležena Sauronovým vojskem. Tehdy spáchal šílený správce Denethor sebevraždu a jen díky čarodějově zásahu byl z jeho rukou zachráněn zraněný Faramir. Na Pelennorských polích před Minas Tirith tehdy došlo k největší bitvě třetího věku. Téměř dobyté město zachránil až příjezd rohanských jezdců krále Théodena a vůdce hraničářů Aragorn, který na ukořistěných umbarských lodích doplul po Anduině s posilami z jižních gondorských lén.
Vítězní kapitáni se po bitvě rozhodli v čele zbývajících mužů vytáhnout proti nepříteli a doufat, že tímto krokem odlákají pozornost od hobitů Froda Pytlíka a Sama Křepelky, kteří se pokusili pronést Sauronův prsten k Hoře osudu, kde jedině mohl být zničen. Gondorské a rohanské vojsko bylo nesmírnou přesilou Sauronových sluhů obklíčeno před Morannonem. V bitvě by jistě bylo zničeno, avšak tehdy se hobitům podařilo zničit Vládnoucí prsten. Sauron byl definitivně zničen a jeho vůle přestala existovat. Spojenci obrátili zmatená vojska Temného pána na ústup a slavili vítězství.
Po boji se vojska vítězů vrátila do Minas Tirith a Aragorn, dědic Isildurův, byl dle práva přijat za krále, korunován a za ženu si vzal Elrondovu dceru Arwen. Hlavní město i celá země byly dík pomoci elfů a trpaslíků opraveny a zkrášleny a znovu se zazelenal Bílý strom. Autoritu krále Elessara uznaly národy Haradu i Rhûnu, Černí Númenorejci uzavřeli mír s Gondorem a panovník daroval zemi Mordor osvobozeným Sauronovým sluhům. Tak skončil třetí a začal čtvrtý věk.[13]
Jádro přímořského království Gondor se rozkládalo na severním okraji Belfalaské zátoky, při ústí řeky Anduiny a okolo pohoří Ered Nimrais. V dobách největší slávy, v polovině 11. století třetího věku, za vlády krále Hyarmendacila I., tvořily severní hranice gondorské říše řeky Gwathló, Glanduina a Lipava a jižní cípy Fangornu a Temného hvozdu. Na severovýchodě drželi králové ve své moci rozsáhlá území u jezera Rhûn. Gondorští opevnili před návratem zla zemi Mordor a na jihu dobyli nepřátelský Umbar a porazili Haradské.
S tenčící se mocí králů se zmenšoval i rozsah gondorské moci. Za panování posledních správců na konci třetího věku se již hranice království posunuly na řeky Lefnui na západě a Anduinu na východě. Na západ za Anduinou si Gondor nárokoval ještě území Jižního Ithilienu. Za Bílými horami zůstala v držení správců již pouze oblast Anórienu, kde hranici se severněji položeným královstvím Rohan tvořil Hraniční potok.
Tepnu království představovala od jeho založení Velká řeka Anduina, s jejíž pomocí se Gondorští v pozdějších dobách bránili před Sauronovým náporem z východu. Většina významnějších gondorských řek pramenila v Bílých horách, odkud tekla jihozápadním směrem a vlévala se do Belfalaské zátoky.
Anfalas
Anórien
Belfalas
Tolfalas
Dor-en-Ernil
Lamedon
Lebennin
Lossarnach
Morthond
Pinnath Gelin
Angren Vale
Isenská Mezera
Delta řeky Onodló
Harnendor
Enedwaith
Berennyr
Dagorlad
Dorrhúnen (Jižní Rhovanion)
Almuglórindor (Jihozápadní Rhûn)
Tol-Uyalgaer
Samotné Ostrovy
Ephel Dúath
Ered Lithui
Menelothriand
Lithlad (dříve Gorgoroth)
Andrast
Cair Andros
Cormallenské pole
Drúadanský les
Emyn Arnen
Erech
Pelennorská pole
Tolfalas
Calembel
Ethir
Harlond
Linhir
Pelargir
Jako první osídlili oblast pozdějšího Gondoru elfové známí jako Nandor, kteří při Velkém pochodu elfů na západ opustili před Mlžnými horami zástup Teleri a vedení Lenwëm se vydali podél Anduiny na jih.[45] Prvními lidmi, kteří tuto oblast osídlili byli pravděpodobně Drúadané, kteří přišli do oblasti Bílých hor prchajíc před zlými lidmi z východu.[28] Ti, ač byli později vytlačeni dalšími příchozími lidmi, přežili až do konce třetího věku na mysu Andrast a v Drúadanském lese. Mořeplavci z ostrova Númenor pobřeží Belfalaské zátoky dosáhli za panování svého krále Tar-Elendila. Při ústí Anduiny zbudovali přístav Pelargir a vybudovali pevnosti Aglarond či Angrenost. Po pádu Númenoru zde Elendilovi synové založili Jižní království Gondor.
Dúnadani obývající Gondor pocházeli z Númenoru a byli tak podobně jako svý předci obdařeni mnohem delším životem než ostatní lidé.[46] Také však byli smrtelní a jejich život se postupně zkracoval. Někteří to pokládali za důsledek jejich mísení s přednúmenorejskými obyvateli pobřežních oblastí a Seveřany z Rhovanionu, avšak patrně to byl důsledek pozbytí darů potopeného ostrova Númenor.[26] Dúnadani jsou popisováni jako vysocí, urostlí a krásou nejvíce podobní elfům.[46] Obyvatelé jižních gondorských lén byli v porovnání s Dúnadany nižšího vzrůstu a snědší.[22] Seveřané, kteří se s gondorskými Dúnadany značně smísili za vlády Narmacila I., měli zlaté vlasy a nordické rysy. Specifickým obyvatelstvem Gondoru na konci třetího věku byli urostlí a šedoocí lidé z Dol Amrothu, jejichž předci se patrně zkřížili s místními Nandor.
Příměstí Minas Tirith Pelennorská pole, které bylo ohrazeno zdí Rammas Echor, tvořilo hospodářskou základnu a zásobárnu města. Stálo tu mnoho sýpek, stodol, ovčinců a stájí, avšak nežilo tu mnoho obyvatel. Na konci třetího věku byly regiony s největší koncentrací gondorského obyvatelstva kraje Lebennin a Lossarnach.[22] Gondorští žijící při Ered Nimrais se nejčastěji živili jako pastevci, obyvatelé pobřežních oblastí pak jako rybáři.
Za vlády králů byla nejmocnější gondorskou zbraní válečná flota budovaná řadou tzv. Lodních králů. Po Castamirově vzpouře se však gondorského loďstva zmocnili umbarští korzáři. V gondorské armádě za války o Prsten tak hlavní složku vojsk tvořila pěchota. Koní ani jízdy Jízdy nemělo Jižní království mnoho.[47] Vynikali tak jízdní rytíři z Dol Amrothu.
Severské národy příbuzné s Edain, které žili v Rhovanionu, byli odjakživa přátelsky naklonění Númenorejcům a později i Jižnímu království. Přátelské styky s knížectvími Seveřanů a později Královstvím Rhovanionu velmi zesílily za krále Valacara, který dokonce pojal za manželku dceru seveřanského krále Vidugavii. To však vyvolalo odpor v jižních provinciích a rozpoutalo krvavou občanskou válku. Valacarův syn Eldacar i s pomocí Seveřanů nakonec zvítězil a mnoho z nich poté přijal do své říše. Za časů správce Ciriona, pak severský kmen Éothéod vedený Eorlem Mladým zachránil před invazí Východňanů gondorskou provincii Calenardhon. Eorl tuto zemi obdržel od Ciriona jako dar a ustanovil zde království Rohan. Přátelství obou zemí vydrželo po celý věk a Rohanští jezdci několikrát zachránili Jižní království před zkázou. Pro komunikaci mezi rohanskými králi a správci bylo užíváno tzv. Velké západní cesty, která procházela Anórienem. Pro rychlé zprávy o nepřátelském útoku sloužilo sedm gondorských majáků vystavěných na štítech Ered Nimrais.
Designéři Alan Lee a John Howe spolupracující s režisérem Peterem Jacksonem na tvorbě jeho filmové trilogie Pán prstenů se gondorské hlavní město Minas Tirith, v němž se odehrává značná část třetího dílu, snažili připodobnit starověkým a středověkým městům při Středozemním moři s byzantským vlivem. Zbroji gondorských vojáků, lehce zdobené motivy mořských ptáků, posloužilo jako vzor brnění italských a německých vojáků z 16. století. Podobně jako většina Jacksonovy trilogie se i mnohá gondorská místa natáčela na Novém Zélandu. Jako příklad lze uvést břeh jezera Wakatipu použitý jako krajina Ithilienu nebo Ledovec Františka Josefa na Západním pobřeží Jižního ostrova, zpodobňující štíty Ered Nimrais.[48]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.