Léon Degrelle
belgický politik From Wikipedia, the free encyclopedia
Léon Joseph Marie Degrelle (15. června 1906, Bouillon – 1. dubna 1994, Málaga) byl belgický fašistický politik, zakladatel rexismu. Během druhé světové války sloužil v řadách Waffen SS, kde dosáhl hodnosti SS-Standartenführer der Reserve (plukovník v záloze). Mimo jiné byl nositelem mnoha vysokých vojenských vyznamenání včetně Rytířského kříže železného kříže s dubovými ratolestmi nebo Německého kříže ve zlatě.
| Léon Degrelle | |
|---|---|
 Léon Degrelle jako SS-Sturmbannführer v roce 1944 | |
| Rodné jméno | Léon Joseph Marie Ignace Degrelle |
| Narození | 15. červen 1906 Bouillon, Belgie |
| Úmrtí | 31. března 1994 (ve věku 87 let) Málaga, Španělsko |
| Rodiče | Édouard Degrelle |
| Vojenská kariéra | |
| Hodnost | SS-Standartenführer der Reserve |
| Doba služby | 1941–1945 |
| Sloužil | Třetí říše |
| Složka | Waffen-SS (do roku 1945) |
| Velel | 28. dobrovolnická divize tankových granátníků SS „Wallonien“ |
| Války | Druhá světová válka |
| Bitvy | Východní fronta |
| Vyznamenání | Rytířský kříž železného kříže s dubovými ratolestmi Německý kříž ve zlatě |
| multimediální obsah na Commons | |
Život
Léon Degrelle se narodil v belgickém Bouillonu, ležícím na francouzských hranicích. Jeho otec, prosperující pivovarník, byl francouzský emigrant, příslušník jezuitského řádu. V roce 1921 vstoupil patnáctiletý Degrelle do jezuitské koleje. Již tehdy začal publikovat novinové články. V roce 1924 opustil kolej a pokračoval ve studiích na katolické univerzitě v Lovani, která zakončil doktorátem práv. Začal se stále více věnovat politice a žurnalistice a v roce 1927 začal řídit studentské noviny, které dosáhly poměrně velkého nákladu. O tři roky později se stal ředitelem vydavatelství Rex a postupem času se odpoutal od katolického hnutí a založil vlastní tzv. rexistickou stranu. Začal prosazovat populistický směr a autoritativní politické reformy, které nacházely podporu u těch, kteří se bouřili proti neschopnosti politických stran vypořádat se se sociálními a hospodářskými problémy Belgie.[1] Jeho hnutí bylo nejúspěšnější ve volbách v roce 1936 (11,5% hlasů). Po vzoru Mussoliniho „pochodu na Řím“ i on zorganizoval „pochod na Brusel“, ale ten skončil fiaskem kvůli malému zájmu v ulicích. Po vypuknutí 2. světové války, v předvečer německé invaze byl on a jeho spolupracovníci zatčeni pro podezření z kolaborace a při ústupu přesunuti do Francie. Nakonec byl z koncentračního tábora propuštěn německými okupanty.
Ve svých úvahách došel k závěru, že v novém poválečném uspořádání Evropy si Belgie musí své místo zasloužit bojem proti nepříteli číslo jedna, komunismu. Teprve potom bude čas uspořádat své vztahy s Němci.
Po německém útoku na SSSR roku 1941 zformoval z dobrovolníků svého hnutí celý prapor zařazený nejprve do Wehrmachtu, ale brzy pod zbraně SS. Měl následující plán: na bojišti bude tak úspěšný, že se vrátí do Belgie v čele vítězné armády, čímž si konečně získá politickou důvěru a moc. Jenže tu byl háček, neměl totiž žádné vojenské zkušenosti. Svými dalšími kroky proto ohromil: předal vedení strany Victoru Matthysovi a přihlásil se do boje proti sovětům jako obyčejný pěšák. Vstoupil do legie SS Vallonie, německé armádní jednotky složené z francouzsky mluvících Valonů. Hned v květnu 1942 už z něj byl důstojník, na seznam svých vyznamenání si připsal železný kříž první třídy, další tři měsíce nato obdržel odznak za pěchotní útok. Legie se zkonsolidovala a přicházeli do ní další dobrovolníci. Sázka na vojenský úspěch Degrellovi vyšla.
Své zážitky z bojů na východní frontě shrnul do knihy Tažení v Rusku 1941–45. Během této doby dosáhl hodnosti plukovníka SS a z cizineckých příslušníků německé branné moci je nositel největšího počtu vyznamenání. V roce 1944 obdržel osobně od Hitlera rytířský kříž.
Útěk
_-_Fondo_Car-Kutxa_Fototeka.jpg)
Dříve než německá vojska kapitulovala, uprchl ze severního Německa do Kodaně odkud odplul na minolovce do Osla. Odtud 7. května po setmění odstartoval Heinkel He 111 s posádkou k letu do Španělska. Po spotřebování paliva v téměř 2.300 km dlouhém letu Heinkel nouzově přistál na pláži u San Sebastiánu. Degrelle utrpěl vážná zranění, ze kterých se několik měsíců léčil a která byla důvodem, pro který španělská vláda odmítla první žádost o vydání.
Po útěku
Po válce byl v Belgii v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, ale pod ochranou režimu generála Franca a pod novou identitou jako José León Ramírez Reina dožil více než polovinu života ve Španělsku. Během té doby byl činný v neofašistickém hnutí a vyjadřoval své pochybnosti o holocaustu.
Vyznamenání
Železný kříž, I. třída (21.05.1942
Železný kříž, II. třída (13.03.1942)
Medaile za východní frontu (15.08.1942)
Útočný odznak pěchoty, stříbrný (25.08.1942)
Spona za boj zblízka, bronzová (30.11.1943)- Odznak za zranění, stříbrný (20.02.1944)
Rytířský kříž Železného kříže (20.02.1944)- Odznak za zranění, zlatý (19.03.1944)
Spona za boj zblízka, stříbrná (19.03.1944)
Rytířský kříž Železného kříže, s dubovou ratolestí (27.08.1944)
Spona za boj zblízka, zlatá (14.09.1944)
Německý kříž , ve zlatě (09.10.1944)
Odznak za zranění, černý
.svg){kind=small}
Dílo
- DEGRELLE, Léon. Planoucí duše. Praha: Délský potápěč, 2018. 126 s. ISBN 978-80-906390-5-8.
- DEGRELLE, Léon. Campaign in Russia: The Waffen SS On the Eastern Front [online]. Institute for historical review, 1985 [cit. 2012-09-17]. Dostupné online. (anglicky)
- DEGRELLE, Léon. Tažení v Rusku 1941–1945: s SS divizí Wallonie na východní frontě. Praha: Elka Press, 1996. 357 s. ISBN 80-901694-5-7. Doslov Leonid Křížek.
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.