Kolektivizace je označení procesu přeměny individuálního soukromého zemědělství na kolektivní, zpravidla v souladu s myšlenkami marxismu a jeho ideou společného vlastnictví. Pro kolektivizaci zemědělství neměli komunisté v žádné zemi reálný hospodářský důvod, nýbrž k ní došlo z čistě politicko-ideologických důvodů[zdroj?]. S pádem komunismu ve východním bloku proto také zaniklo kolektivní hospodaření.
Jelikož komunistické strany potřebovaly při svém nástupu k moci podporu širokých zemědělských vrstev, jež se zpravidla nechtěly vzdávat své půdy, zprvu své kolektivizační úmysly zatajovaly a naopak slibovaly agrární reformy a rozdávaly chudším rolníkům půdu. Po upevnění své moci ovšem komunistické režimy zahajovaly kolektivizaci, a to s použitím propagandy podněcující třídní nenávist a represivních opatření (zastrašování, ekonomický nátlak, nucené přesídlování, věznění, popravy).[zdroj?] Tato opatření ovšem nedokázala zajistit ziskovost vzniklých zemědělských družstev.[zdroj?]
Kolektivizační proces započal nejdříve v Sovětském svaze roku 1929, kde vedl prakticky k opětovnému znevolnění zemědělského obyvatelstva. Po obsazení východního Polska, Pobaltí a Besarábie (1939 a 1944) pak Sověti začali kolektivizovat zemědělství také v těchto oblastech. O kolektivizaci se pokusili ve 30. letech také anarchokomunisté v republikánské zóně při občanské válce ve Španělsku.
Po nastolení komunistických režimů ve východoevropských zemích probíhala kolektivizace také v této oblasti, a to opět podle sovětského vzoru (svou vlastní cestou se vydala pouze Jugoslávie). Po Stalinově smrti roku 1953 nastalo určité uvolnění a další vlna kolektivizace na přelomu 50. a 60. let se již nesla ve znamení mírnější propagandy a slabších represí (jen v Polsku došlo k trvalému rozpadu kolektivních hospodářství). Do počátku 60. let se proces kolektivizace až na Jugoslávii a Polsko dovršil ve všech zemích východního bloku. V 60. a 70. letech probíhalo spojování zemědělských družstev ve větší celky, komunistického ideálu společného vlastnictví ovšem nikdy dosaženo nebylo. Drtivá většina zemědělských družstev byla navíc nerentabilní, takže se rozpadla spolu s pádem komunismu na přelomu 80. a 90. let.
Vývoj v západní Evropě ukázal, že proces scelování pozemků sice vede k ekonomicky výhodnějšímu hospodářství, avšak na rozdíl od západní Evropy, kde spojování zemědělských pozemků bylo dosaženo odkupováním půdy, v komunistickém bloku ke scelování pozemků došlo skrze represe, jež za sebou zanechaly miliony obětí, rozvrácené vztahy na vesnicích a obrovské bezpráví.
Kolektivizace představuje přímý důsledek aplikace marxistické teorie na zemědělství. Podle Karla Marxe a Friedricha Engelse kapitalistický řád plodí vrstvu proletariátu, jež je vykořisťována kapitalisty a buržoazií. Historickým úkolem proletariátu pak je vyvlastnění kapitalistů a nastolení beztřídní společnosti. Ideály společného vlastnictví a vyvlastnění půdy ovšem stěží mohly rolníky nadchnout – rolníci se jen těžko mohli vzdát půdy, kterou po mnoho generací obdělávali.[1]
Totalitní idea komunismu se navíc mohla plně prosadit jen ve společnosti, jež má masový charakter a která se skládá z izolovaných jedinců, vytrhnutých z původních tradic a vykořeněných z původních hodnot. Rolníci jakožto nositelé takovýchto tradic a hodnot se tedy přirozeně stali pro komunistický režim překážkou, kterou bylo potřeba odstranit. Poměry na vesnici bylo potřeba zásadně proměnit.[2]
Komunisté ovšem při nastolování svého režimu potřebovali získat podporu. V Rusku totiž v době říjnové revoluce dělnictvo představovalo jen nepatrnou složku společnosti, a komunisté proto museli získat podporu rolníků. Podobně po druhé světové válce museli komunisté usilovat o získání podpory venkova, neboť poměrně dobře sociálně zabezpečení dělníci ztráceli o sociální revoluci zájem. Krokem k získání popularity se tak stalo dočasné opuštění hlásání konce soukromého vlastnictví a rozdávání zemědělské půdy. Dalším krokem se pak stalo rozštěpení rolnictva a nastolení třídního boje na venkově.[3]
Podrobnější informace naleznete v článku Kolektivizace v Sovětském svazu.
Sovětské Rusko
Taktické ústupky zemědělcům se osvědčily již při nastolování komunistického režimu v Rusku. Lenin si získal podporu rolníků slibem půdy a hned 8. listopadu 1917, den po vypuknutí bolševické revoluce, vydala Rada lidových komisařů dekret, jímž vyvlastnila bez náhrady veškerou půdu a pak ji rozdělila a bezplatně přidělila do užívání rolníkům. Pokusy o zavedení družstev ovšem neuspěly a Nová ekonomická politika (NEP) kolektivizaci odsunula až do roku 1929. Ačkoli NEP vedla téměř okamžitě ke zlepšení hospodářské produkce, takže pro kolektivizace neexistoval hospodářský důvod, z ideologického hlediska byla kolektivizace nutná.[4]
Roku 1929 začal komunistický režim kolektivizovat ruské zemědělství, a to s použitím brutálních prostředků: správní orgány získaly právo zabavovat veškerý majetek a vypovídat rolníky z okresů a oblastí. Ačkoli kolektivizace byla z pohledu politických představitelů úspěšná (roku 1931 kolchozy zahrnovaly 80 % všech hospodářství a obhospodařovaly 90 % zemědělské půdy), ve skutečnosti přinesla hospodářský rozvrat, masové deportace, hladomor na Ukrajině (několik milionů obětí) a v dalších částech Sovětského svazu a trvalou krizi zemědělství a zásobování. Režim přitom vyvinul také masovou propagandu, jež měla podnítit nenávist vůči kulakům, což byla vrstva úspěšných soukromých zemědělců, která vznikla po Stolypinových reformách roku 1906 a po znovuumožnění soukromé zemědělské činnosti Novou ekonomickou politikou. Kolektivizace v Sovětském svaze navíc de facto znamenala obnovení nevolnictví, neboť úřady odmítaly vydávat „kolchozním rolníkům“ tzv. vnitřní pasy, jež byly potřebné k přestěhování nebo cestování na delší vzdálenosti.[5]
Kolektivizace na anektovaných územích
Svůj model kolektivizace Sověti aplikovali i na územích anektovaných v letech 1939–1941 (východní Polsko, Pobaltí, Besarábie). Také ve východním Polsku komunisté nejdříve půdu znárodnili (zejména etnicky polskou půdu) a rozdali drobnějším rolníkům (zejména ukrajinským a běloruským). Po tomto taktickém populistickém kroku ovšem záhy zahájili kolektivizaci, jež však kvůli odporu obyvatelstva a vpádu nacistických vojsk byla provedena jen částečně.[6]
Mimo jiné kvůli kolektivizačním snahám komunistů přivítali lidé na těchto území německou armádu jako osvobozeneckou. Kolchozy se začaly rozpadat, nacisté však po krátké době tomuto procesu zabránili a prosadili další existenci stávajících kolchozů. Po opětovném obsazení těchto území Rudou armádou začala kolektivizace roku 1944 znovu. Také tentokrát byla provázena ozbrojeným odporem (aktivní byla zejména Ukrajinská povstalecká armáda) a deportacemi velkého množství obyvatel na Sibiř a do Kazachstánu. Dokončit proces kolektivizace se proto Sovětům v těchto oblastech podařilo až roku 1953.[7]
Proces kolektivizace prosazovali také anarchosyndikalisté (CNT a UGT) a komunisté (PCE) v republikánské zóně při španělské občanské válce (1936–1939). Socialistická zemědělská a průmyslová družstva ovšem zachovávala soukromé vlastnictví, a navíc po vítězství nacionalistů spolu s druhou Španělskou republikou zanikla.[8]
Přípravná fáze
Po druhé světové válce panovaly ve východoevropských zemích mezi rolníky obavy, že komunisté pod sovětským vlivem začnou zavádět kolchozy i zde. Také v těchto zemích proto komunistické strany takticky ve svých programech nemluvily o združstevňování a slibovaly pozemkovou reformu podle hesla „půda patří těm, kdo na ní pracují“. V zemích, odkud byli vysídleni Němci (Československo, Polsko), mohlo také probíhat rozdávání zemědělské půdy po vysídlencích.[9]
Pozemkové reformy prosazované komunisty měly kromě zisku popularity u malých zemědělců navíc také narušit vlastnictví větších rolníků a demoralizovat tuto majetnější skupinu sedláků, jež by komunisty sotva podporovala. Reformy určovaly maximální výměru půdy, kterou mohli lidé držet v soukromém vlastnictví. V Albánii to bylo 7 ha, v sovětském Německu 20 ha, v Bulharsku 20–30 ha, v Jugoslávii 25–35 ha, v Rumunsku a Československu 50 ha, v Polsku 50–100 ha a v Maďarsku 114 ha. Z období druhé světové války navíc zpravidla přetrvávaly systémy nuceného výkupu zemědělských výrobků, a rolníci tak nemohli prodávat své produkty za tržní cenu.[10]
Násilná fáze kolektivizace
Rozdrobení pozemkové držby a systém nuceného výkupu tak způsobily pokles zemědělské výroby a problémy se zásobováním.[11] Některé komunistické strany se snažily nalézt svou vlastní cestu k „socializaci zemědělství“, avšak poté, co Informbyro kritizovalo samostatný postup Jugoslávie, zahájily všechny země východního bloku kolektivizaci podle sovětského modelu.[12]
Komunistické strany se tak vrátily k principu bolševického fundamentalismu a začaly otevřeně hlásat třídní boj.[13] Za viníky zemědělské a zásobovací krize komunisté označili „vesnické boháče“, proti kterým propagandou poštvali široké vrstvy stále nespokojenějšího obyvatelstva. Komunisté zároveň prosazovali zakládání zemědělských družstev, přičemž se zejména v Československu, Polsku či Bulharsku odvolával na dřívější družstevní tradici, nová družstva ovšem s těmi tradičními měla pramálo společného. Cílem nových družstev totiž nebylo zlepšit svépomocí postavení rolníků, nýbrž zlikvidovat soukromé hospodaření v zemědělství. Do vedení družstev se navíc dostávali lidé, kteří sice splňovali politická kritéria, ve většině případů však nedisponovali jakýmikoli zkušenostmi. Na demokratický charakter tradičního družstevnictví navíc komunistická družstva nenavázala.[11]
Málokterý rolník se ovšem chtěl své půdy vzdát dobrovolně. Prvními členy nových zemědělských družstev se tak stávali především bezzemci a drobní rolníci, takže družstva nemohla prosperovat a už vůbec ne nalákat bohatší rolníky.[14] Státní orgány si proto musely vstup mnoha rolníků do družstev vynucovat podobně jako dříve v Sovětském svaze ekonomickým nátlakem, výhrůžkami, konfiskacemi, vězením, přesídlováním, či dokonce popravami.[15]
Přechodné uvolnění a dokončení kolektivizace
Po Stalinově smrti roku 1953 nastalo v souvislosti s mocenským bojem v Sovětském svaze ve východoevropských zemích uvolnění, jež se zřetelně projevilo také v kolektivizačním postupu. Zmírnění represí a štvavé protikulacké kampaně dodalo nemálo rolníkům odvahu k tomu, aby vystoupili ze zemědělského družstva. Rozpadání družstev bylo markantní zejména v Polsku a Maďarsku, kde odpor proti režimu nakonec vyvrcholil nepokoji a povstáním. V menší míře však úbytek členů družstev zaznamenalo také Československo, Rumunsko nebo Bulharsko.[16]
Po stabilizaci politické situace v Sovětském svaze kolektivizace pokračovala, spíše než na „třídní boj“ však političtí představitelé kladli důraz na „třídní spolupráci“. Represe sice pokračovaly dále, avšak již ne v takovém rozsahu jako v první polovině 50. let a mnohem větší důraz se kladl na „přesvědčování“.[16] Změnil se také pohled státu na družstva: již nepředstavovala jen zdroj potravin, který bylo potřeba co nejvíce „vytěžit“, nýbrž jim bylo také umožněno vytvářet zisk a z něj pak investovat do nákupu vybavení, takže družstva konečně mohla začít být trochu úspěšnější.[17]
Kvůli obecné nechuti ke kolektivizaci ovšem druhá vlna kolektivizace minula Polsko a svou vlastní cestou se dále ubírala také Jugoslávie. V ostatních zemích okolo roku 1960 k dovršení kolektivizace došlo. Družstva teoreticky představovala pouze přechodovou fázi „socializace společnosti“, byla jen předstupněm „všelidového vlastnictví“. V 60. a 70. letech probíhalo slučování zemědělských družstev a jejich postátňování.[18] K naplnění ideálu společného vlastnictví ovšem nikdy nikde nedošlo.[16]
Specifika jednotlivých zemí
Průběh kolektivizace se přes všechny společné prvky ubíral v každé zemi přece jen trochu odlišnou cestou. Hned od začátku se svou vlastní cestou vydala Jugoslávie, jejíž postup v zemědělství představoval jeden z důvodů rozchodu Jugoslávie se Sovětským svazem. Tento stát nakonec proces kolektivizace roku 1953 zastavil a povolil soukromou držbu půdy do 10 ha. V polovině 50. let opustilo kolektivní hospodaření také Polsko. Do roku 1989 pak měli soukromí vlastníci v držení 3/4 půdy.[19]
Na rozdíl od Bulharska, kde družstva zprvu vznikala dobrovolně, v Albánii mohl komunistický režim začít prosazovat násilnou kolektivizaci až v 60. letech.[19] Kolektivizace v Československu představovala specifikum v častém nuceném přesídlování kulaků.[20]
Jelikož kolektivizace měla jen politicko-ideologické příčiny a jelikož kolektivní hospodářství bylo v porovnání se soukromým hospodařením značně slabší, došlo s pádem komunismu také k rozpadání zemědělských družstev a obnově soukromého vlastnictví.[21] V samotném Sovětském svaze byl přijat zákon o privatizaci dokonce ještě před pádem komunistického režimu v rámci perestrojky (roku 1991). V mnoha zemích se původní vlastníci hlásili ke svému zabavenému majetku, plná restituce ovšem neproběhla nikde. Stejně tak ve většině případů zůstali nepotrestáni organizátoři represí spojených s kolektivizací.[22]
Návrat zemědělství zpět ke stavu před kolektivizací by ovšem rovněž nebyl žádoucí. Vývoj v západní Evropě (zejména ve Francii) ukázal, že proces scelování pozemků vede k ekonomicky výhodnějšímu hospodářství. Zatímco v západní Evropě ovšem scelení pozemků bylo dosaženo odkupem půdy od méně úspěšných zemědělců, ve východním bloku k tomu došlo skrze represe komunistického režimu, jež za sebou zanechaly miliony obětí, rozvrácené sousedské vztahy a pachuť bezpráví, jež lze dnes jen těžko napravit.[23]
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
