hra Henrika Ibsena From Wikipedia, the free encyclopedia
Když my mrtví procitneme je hra norského dramatika Henrika Ibsena o 3 dějstvích. Vyšla v roce 1899. Drama nese podtitul Epilog – autor tušil, že jde o jeho poslední dílo. Dílo pojal jako svou uměleckou závěť, rozjímá v ní nad životem a konfrontuje to, čeho dosáhl, s tím, oč se připravil. Dvě základní hodnoty Ibsenova života byly láska a práce. Autor se v díle zamýšlí, zda neobětoval příliš lidské lásky své umělecké práci. [1]
| Když my mrtví procitneme | |
|---|---|
 | |
| Autor | Henrik Ibsen |
| Jazyk | norština |
| Datum vydání | 1899 |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ve svých pozdějších dílech se Henrik Ibsen inspiroval obrazy Edvarda Muncha, s nímž se setkal v roce 1895 na výstavě z cyklu Vlys života. Ibsena nejvíce zaujal obraz Ženy ve třech stádiích, který se mu stal předlohou k vytvoření tří ženských postav hry (Maja, Irena, Jeptiška). Další inspirace ke hře lze najít v řadě dalších obrazů z Munchova cyklu Vlys života, například obraz Lidská hora, který připomíná vizi dne zmrtvýchvstání.[2]
Hlavními postavami dramatu jsou sochař Rubek, jeho žena Maja, Rubekova bývalá modelka Irena, její opatrovnice diakonka a lovec Ulfhejm.
Slavný sochař Rubek na sklonku svého života vrací do vlasti. Se svojí ženou Majou se usadí v přímořských lázních, kde se setkává s Irenou, bývalou modelkou, která byla vtělením jeho největších uměleckých snů. Irena mu stála modelem k vytvoření díla „Vzkříšení“, představujícího probuzení mladé ženy ze spánku smrti. Irena kvůli němu opustila svoji rodinu i vlast. Jeho dílo pokládala za jejich společné dítě, které nesmělo být zničeno hříchem rodičů. Milovala Rubeka, ale přesto byla odhodlaná jej zabít, pokud by se jí dotkl. [3]
Po dokončení díla Rubek prohlásil, že Irenin úkol je splněn a že vše bylo jen krásnou epizodou. Poté se oženil se ženou, kterou nemiloval. Maja s oslnivou představou nádherné budoucnosti, vedle něj pociťovala chlad.
V lázních poznávají manželé lovce Ulfhejma, který Maju, zláká na výlet do hor. Maja se nechává odvést, protože Ulfheim jí slibuje, co kdysi Rubek: „kouzlo závratného vzestupu a neomezeného rozmachu volnosti." [3] Také Rubek s Irenou se vypraví do hor. Přichází však bouře, Ulfhejm odvádí Maju do bezpečí domova. Rubek s Irenou jsou zasypáni lavinou. [3]
Autor se projektuje do postavy Rubeka – sochaře, který z lásky k tvůrčí práci zradil lásku k ženě. [1] Pro umělce platí stejný zákon morálky jako pro jiného smrtelníka. Ibsen Rubeka odsuzuje k prohře – ten nejprve umírá umělecky, pak i fyzicky.
Ibsen skze Rubeka rekapituluje svůj život, který byl honbou za prací a slávou, jediným pracovním dnem. Uvědomuje si, že život se nedá zopakovat, hra končí slovy „Pax vobiscum“ (mír s tebou). [1]
Vydané překlady.[4]
V roce 1906 navrhl sochař Gustav Vigeland náhrobek Henrika Ibsena, inspirovaný hrou Když my mrtví procitneme.[6]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
