rakouskouherský politik, ministr, poslanec a starosta Brna From Wikipedia, the free encyclopedia
Karl Giskra (29. ledna 1820 Moravská Třebová[1] – 1. června 1879 Baden[2]) byl rakousko-uherský, respektive předlitavský politik, původem moravský Němec, v letech 1867–1870 ministr vnitra Předlitavska, v letech 1866–1867 starosta Brna a jeden z hlavních politiků německorakouských liberálů.[3]
| Dr. jur. et phil Karl Giskra | |
|---|---|
 | |
| 2. ministr vnitra Předlitavska | |
| Ve funkci: 30. prosince 1867 – 12. dubna 1870 | |
| Panovník | František Josef I. |
| Předseda vlády | Karel Auersperg, Leopold Hasner |
| Předchůdce | Eduard Taaffe |
| Nástupce | Eduard Taaffe |
| Poslanec Frankfurtského parlamentu | |
| Ve funkci: 1848 – 1849 | |
| Poslanec Říšské rady | |
| Ve funkci: 1861 – 1879 | |
| Poslanec Moravského zem. sněmu | |
| Ve funkci: 1861 – 1871 | |
| Starosta Brna | |
| Ve funkci: červenec 1866 – prosinec 1867 | |
| Předchůdce | Alfred Skene |
| Nástupce | Rudolf Ott |
| Narození | 29. ledna 1820 Moravská Třebová  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 1. června 1879 (ve věku 59 let) Baden  Rakousko-Uhersko |
| Choť | Elisa Hauschik |
| Děti | Karl Giskra mladší |
| Alma mater | Vídeňská univerzita |
| Profese | politik, pedagog a vysokoškolský učitel |
| Ocenění | čestný občan Vídně Řád železné koruny |
| Commons | Carl Giskra |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Byl synem koželuha Ferdinanda Giskry, vystudoval gymnázium v Brně a v roce 1837 Vídeňskou univerzitu. Roku 1840 získal titul doktora filozofie, roku 1843 i doktora práv. Do roku 1848 působil na Vídeňské univerzitě. V roce 1848 se zapojil do revolučního hnutí a byl zvolen za poslance celoněmeckého Frankfurtského parlamentu. Byl tehdy stoupencem radikálních německých liberálů, kteří požadovali ustavení německého státu jako spolkového státu zahrnujícího i západní části Rakouského císařství. V říjnu 1848 hlasoval ve Frankfurtu pro část ústavy navrhovaného německé říše, v níž se odmítalo spojení říše s oblastmi mimo původní teritorium Německého spolku, čímž fakticky podpořil rozbití Rakouského císařství na západní oblasti (alpské a české země) anektované k Německu a zbylá území. Po potlačení revoluce působil jako advokát ve Vídni, od roku 1860 jako samostatný advokát v Brně.[4][5]
Do politiky se zapojil opětovně počátkem 60. let 19. století. Od roku 1861 zasedal na Moravském zemském sněmu a od roku 1861 byl i poslancem Říšské rady, kde zastupoval kurii měst (obvod Brno). Do Říšské rady zasedl i v následujícím funkčním období od roku 1867 (zpočátku coby zástupce Moravy, od roku 1868 Dolních Rakous za kurii měst, za Vídeň). Od ustavující schůze v roce 1867 působil jako předseda Poslanecké sněmovny Říšské rady, nejprve jako jmenovaný funkcionář, od prosince 1867 volený. Předsednický post nicméně zastával jen několik týdnů, protože se následně stal členem vlády a zůstal jen řadovým poslancem.[6] Jako vlivný politik se podílel na implementaci rakousko-uherského vyrovnání i přijetí takzvané Prosincové ústavy. Profiloval se jako německý liberál odmítající historická privilegia ale i české státní právo.[4] V rozpravě na Říšské radě v roce 1861 prohlásil, že české státní právo a Česká koruna je „mystický vynález nového věku“.[7]
V červenci 1866 byl zvolen brněnským starostou.[8] Téhož roku ho pruský kancléř Otto von Bismarck pověřil coby tehdejšího starostu Brna zprostředkovatelskou misí do Vídně.[4] Starostou byl do prosince 1867.[8]
Po rakousko-uherském vyrovnání se objevil 30. prosince 1867 jako člen vlády Karla von Auersperga na pozici ministra vnitra Předlitavska. Portfolio si udržel i v následné vládě Leopolda Hasnera, do 12. dubna 1870.[9] Ve vládě patřil mezi centralisticky orientovanou rakouskoněmeckou většinu (odpůrci větších pravomocí historických zemí a českých státoprávních aspirací) a podobně jako Ignaz von Plener patřil do sociálně i názorově soudržné skupiny německých politiků-intelektuálů měšťanského původu.[4][10]
V roce 1870 rezignoval na poslanecký mandát v Říšské radě. Důvodem bylo odložení jím podaného návrhu na volební zákon, který předpokládal přímé volby do Říšské rady (dosud byla složena z poslanců delegovaných zemskými sněmy) a zvýšení počtu poslanců při zachování kuriového systému. Nebyl zastáncem rovného volebního práva a ještě v roce 1868 se vyjádřil, že sociální otázka v habsburské monarchii neexistuje.[11] Podle jiného zdroje ale ve funkčním období 1870–1871 a 1871–1873 poslancem Říšské rady zůstal.[6]
Po odchodu z kabinetu působil na pozici ve vedení První rakouské spořitelny.[4] Počátkem 70. let byl volně zapleten do skandálu okolo zpronevěry peněz na stavbě železnice ze Lvova do Černovic. V důsledku aféry měl dočasně oficiálně zakázán přístup ke dvoru. V roce 1878 patřil spolu s dalšími bývalými předáky německých liberálů mezi odpůrce rakousko-uherské okupace Bosny a Hercegoviny.[12] V prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 se stal opětovně poslancem (zvolen na Moravě za kurii měst, obvod Brno). Rezignoval dopisem z 20. února 1879.[6] Téhož roku zemřel.
Za své aktivity v úřadu brněnského starosty během prusko-rakouské váky získal čestné občanství v Brně, později jako ministr vnitra byl jmenován čestným občanem v několika dalších městech po celé monarchii (Vídeň, Innsbruck, Linz, Opava, Černovice). Jako člen vlády obdržel v roce 1870 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[13] Byl nositelem vysokých státních vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.[14] Ovdovělá manželka byla spolu s dětmi v roce 1891 povýšena do stavu svobodných pánů.[15][16]
rytířský kříž Leopoldova řádu (1866, Rakousko)
Řád železné koruny I. třídy (1868, Rakousko-Uhersko)
Řád pruské koruny I. třídy (Prusko)
velkokříž Řádu italské koruny (Itálie)Byl dvakrát ženatý, jeho první manželkou byla od roku 1845 Aloisie Arnsteinová (†1854), po ovdovění se znovu oženil v roce 1860 s Elisabeth Hauschkovou (1825–1900). Z druhého manželství se narodil syn Karl (1864–1919), který působil v diplomacii a nakonec byl rakousko-uherským vyslancem v Nizozemí (1911–1917). Dcera Elisabeth (1867–1935) byla čestnou dámou Ústavu šlechtičen ve Štýrském Hradci.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
