Remove ads
Karel Vokáč (28. října 1903 Zbiroh[5] – 12. července 1944 Praha)[2] byl český básník, učitel, účastník protinacistického odboje odsouzený k trestu smrti a popravený v pankrácké věznici.
| Karel Vokáč | |
|---|---|
.jpg) | |
| Narození | 28. října 1903 Zbiroh,  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 12. července 1944 (ve věku 40 let) Praha,  Protektorát Čechy a Morava |
| Povolání | spisovatel a básník |
| Manžel(ka) | Marie Eisenreichová[1] |
| Děti | Věra Šmolíková (dcera)[2][1][3] |
| Příbuzní | Rudolf Vokáč (bratr)[2] |
| Znám jako | Karlo Vokáč[4][2] |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Karel Vokáč se narodil ve Zbiroze na Rokycansku. Po složení maturitní zkoušky se dal v roce 1922 na pedagogickou dráhu. Na svých učitelských štacích neopustil Rokycansko. Nejprve učil v obci Těně, pak v městech Mýto a Mirošov. Od roku 1928 zakotvil ve Strašicích u Rokycan, kde nejen učil, ale také režíroval místní strašické ochotnické divadlo.[3]
Politickým přesvědčením byl Karel Vokáč sociální demokrat, povoláním pak učitel, ale osobnostním založením byl básník. Za svého života vydal 12 knížek, básnických sbírek a próz. V Rokycanech se podílel (i se svou ženou) na vydávání měsíčníku Mladé Rokycansko.[3][6] Byl vedoucím redaktorem edice poezie Stín. Pravidelně přispíval do plzeňské Nové doby a řady literárních časopisů.[6]
Psal také pohádky, které předčítal svým žákům ve strašické škole, kteří mu byli prvními posluchači. Pohádky pak vyšly knižně ještě za války (1944) pod názvem Uhlířské pohádky[7] v době, kdy už byl vězněn v nacistickém vězení. Když za ním byla jeho rodina na návštěvě, ještě mu knížku mohli přes mříže ukázat. Do ruky si ji ale už vzít nesměl.[6] (Druhé vydání v roce 1945)[8]
Také se přátelil s významnými umělci. Mezi ně patřil český básník, spisovatel a malíř Ladislav Stehlík; Josef Hodek; spisovatel Jan Týml (spolupracovník českého grafika, typografa, malíře a ilustrátora titulních stránek ilegálního časopisu V boj, Vojtěcha Preissiga). Z pražského okruhu pak básník, spisovatel, novinář a překladatel Jaroslav Seifert a další.[3]
V odboji
Karel Vokáč se za protektorátu zapojil do aktivit několika ilegálních protifašistických odbojových skupin. Mimo jiné ukrýval v ilegalitě se skrývajícího Františka Bělohlávka.[3] František Bělohlávek byl slévač z plzeňské Škodovky, který pomáhal distribuovat ilegální tisk do Plzně. Tento tisk zajišťovala ilegální skupina působící ve Zbiroze, jejímiž aktivními členy byl městský úředník Josef Lhotka spolu s Aloisem Holubem a Arnoštem Šmídem. Po prvním zásahu gestapa (v dubnu 1943) museli přejít Arnošt Šmíd s Františkem Bělohlávkem do ilegality a potřebovali úkryt. Tou dobou putovali po Rokycanském okrese od jednoho úkrytu ke druhému.[9]
Na jaře roku 1944 oznámil Jaroslav Seifert přátelům, že byl gestapem zatčen (1. března 1944) jeho přítel – básník Karel Vokáč – učitel ze Strašic u Rokycan. Vokáčovu zatčení předcházelo (17. února 1944) zadržení ředitele školy ve Zbiroze, Antonína Rotta,[p 1] který byl Vokáčův blízký odbojový spolupracovník. Oba dva byli 10. května 1944 odsouzeni za přechovávání osob nepřátelských říši k trestu smrti.[2][10]
Věznění
Karel Vokáč byl uvězněn v pankrácké věznici v cele číslo 34 v oddělení IIa. Na celu byl umístěn 10. května 1944 a stačil se tu setkat se svým známým – básníkem Jindřichem Vichrou, který zde byl už nějaký čas vězněn. Společný pobyt obou básníků na cele odsouzených k smrti netrval dlouho. Vichra byl o dva dny později – dne 12. května 1944 popraven.[2]
Dne 24. května 1944 odeslal ilegálně Karel Vokáč (prostřednictvím vězně – chodbaře Karla Rameše) dopis adresovaný Jaroslavu Seifertovi s následujícím textem:[2]
Drahý Jaroslave Seiferte,
jsem odsouzen k smrti. Má vina není tak veliká. Můžeš mi trochu pomoci? Upozorni některého ze známých německých redaktorů a přimluvte se u stát. návlad. Upozorni na mou lyriku "Utkáno z dýmu".[p 2] Ten stát. návladní se jmenuje Ludwig.
Zdraví Tě Tvůj VokáčKarel Vokáč, ilegální dopis Jaroslavu Seifertovi, [2]
V době svého věznění napsal Karel Vokáč několik básní. Některé byly věnovány spoluvězňům, jiné se zachovaly v opisech díky Karlu Ramešovi. Zde je první z nich (napsaná 30. dubna 1944 a věnovaná spoluvězni Ludvíku Maršovi):[2]
| „ | Domov mě volá v skřivánčí písni, vánků se zeptá, ach co vím? |
“ |
| — (1) | ||
| „ | Ty znáš mou touhu domove krásný, znám já tvou bolest, ty mou též. |
“ |
| — (2) | ||
| „ | Volám tě volám domove sladký proťatá ústa mřížovím. |
“ |
| — (3) | ||
Dne 12. července 1944 byl Karel Vokáč spolu s Antonínem Rottem popraven v 16:14 v popravčí místnosti sekyrárny Pankrác.[2]
- Vazební fotografie z Pankrácké věznice (1944)
Karel Vokáč
Antonín Rott
Remove ads
Od roku 1990 nese základní škola ve Strašicích čestný název ZŠ Karla Vokáče Strašice.[6]
Remove ads
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
Remove ads