dvoukolový dopravní prostředek obvykle poháněný lidskou silou From Wikipedia, the free encyclopedia
Jízdní kolo (starším označením velocipéd, krátce jen kolo) je vozidlo poháněné silou lidských svalů, případně s dopomocí motoru (např. elektrokolo). Nejběžnější formou je bicykl, jednostopé vozidlo s jedním kolem vpředu a jedním vzadu, mezi jízdní kola se však řadí i tricykl (tříkolka) a quadracykl (čtyřkolka) a z hlediska aktuální české legislativy i koloběžky. Krytá vícestopá vozidla se označují i slovem velomobil (česky šlapohyb). Lidská energie převedená končetinami, zpravidla dolními, na šlapadla kola je přes převody a řetěz převedena na rotaci kola, zpravidla zadního, které pak vykonává pohyb po zemi. V mnoha regionech představuje hlavní dopravní prostředek, jinde zase slouží k rekreačním jízdám, sportu či jako posilovací stroj ve fitness. Od roku 1992 do roku 2002 byla na světě vyrobena více než miliarda jízdních kol[2] a jejich produkce stále stoupá.[3]
V roce 1817 vynalezl lesník Karl Drais v Karlsruhe v dnešním Německu tzv. Draisinu či drezínu, která fungovala na principu dnešního dětského odrážedla. Měla řiditelné přední kolo a jezdec se odrážel od země nohama. Stroj byl až na železný spojovací materiál dřevěný, měl loukoťová kola s železnou obručí, kožené sedlo a opěrnou tyč jako stojan.
V roce 1845 anglický inženýr Robert William Thomson konstrukci vylepšil gumovým rámem kol.
V roce 1853 Němec Philipp Moritz Fischer ve Schweinfurtu zkonstruoval šlapací kolo poháněné pedály pomocí převodu na předním kole, jeho exemplář kola se dochoval v tamní Městském muzeu, ale ve své době nebyl patentován ani uveden do výroby, takže se v encyklopediích uvádí až rok 1861, kdy konkurenční návrh téhož principu zveřejnil Francouz Pierre Michaux, také jeho šlapání mělo jednorychlostní pevné pedály na předním kole.[4] Dopravní prostředek nazýval „vélocipède“. V pařížské továrně Michaux & Lallement začali s velkým úspěchem sériové vyrábět velocipéd. Začaly se vyrábět v dalších továrnách hlavně v Anglii, kde se dělaly už celokovové s drátěnými koly. Pokrok byl i v tom, že místo ocelových ráfků se dávaly úzké gumové obruče a objevily se pokusy o odpružení sedla.
V roce 1870 přichází inovace v podobě vysokého kola, které zvyšuje efektivitu šlapání pevného převodu tím, že je zvětšeno přední kolo. Mělo to ovšem velkou nevýhodu v nestabilitě vysokého těžiště a nebezpečnosti případného pádu z kola. Na takto vysokém kole nemohli jezdit všichni, proto byla vyráběna i tří až čtyřkolka (tricykl nebo kvadracykl) se dvěma velkými koly vzadu a jedním nebo dvěma malým vepředu nebo vzadu, která umožňovala jízdu dvou jezdců.
V roce 1878 patentovali první planetovou převodovku v předním poháněném kole Scott a Phillott z Anglie.[5]
V roce 1879 patentoval řetězový převod síly z klik na zadní kolo Henry J. Lawson z Anglie. Kolo vyráběl pod názvem "the Bicyclette" a jednalo se o první kolo s tímto typem pohonu. Nicméně stále mělo velké přední kolo a malé zadní a na trhu se neprosadilo.[5]
V roce 1885 vyrobil anglický vynálezce a průmyslník John Kemp Starley první skutečně bezpečné jízdní kolo moderního typu se stejně velkými koly, pohonem zadního kola řetězem a řiditelným předním kolem. Základem tohoto nového trendu nazývaného "bezpečnostní bicykl" byl rám ve tvaru kosočtverce s koly opatřenými celogumovými plášti. Starley jej nazval "Rover" a později tak přejmenoval celou svou firmu, ze které se na začátku 20. století vyvinul známý výrobce motocyklů a především automobilů Rover.
V roce 1896 patentoval Frank Bowden účinnější typ brzdění pomocí lanka, který časem nahradil dosavadní přítlačné brzdy na plášť.
Dále byla vyvinuta protišlapná brzda, v českých zemích zvaná pod produktovým názvem „torpedo“, přičemž síla brzdění šla přímo do středu zadního kola. Doplňky ke kolu dlouho nebyly žádné, až kolem roku 1895 se začala vyrábět první primitivní světla a první plátěné blatníky, tehdy nazývané „ochranný pás proti blátu“. Začátkem 20. století byla vysoká kola již zcela vytlačena víceméně současným typem kol s řetězovým převodem. Kola se také specializovala i pro zvláštní účely: například skládací vojenský bicykl, železniční drezína přizpůsobená kolejím a „hydrocykl“, kolo s plováky. Dalším mezníkem byl až na přelomu 70. a 80. let vynález horského kola.
V roce 2018 OSN vyhlásila na 3. červen Světový den jízdního kola.[6] Jízdní kolo, používané již po staletí, organizace ocenila pro jeho unikátnost, dlouhověkost a všestrannost, přičemž jde o jednoduchý, cenově dostupný, spolehlivý, čistý a ekologicky vhodný dopravní prostředek.
Jízdní kolo je krom jiného též dopravní prostředek. Jelikož je poháněno pouze lidskou silou (výjimku tvoří elektrokola) neprodukuje oproti motorovým vozidlům žádné škodlivé zplodiny a má tedy pozitivní ekologický aspekt, navíc podporuje fyzickou kondici daného člověka a např. oproti automobilové dopravě má méně fatálních zranění.[zdroj?] Může tak být dobrou alternativou osobní automobilové dopravě, zejména ve městech nebo obecně na malé vzdálenosti. Výhodu skýtá větší skladnost kola i možnost z něj kdykoli sesednout a pokračovat jako chodec, nevýhodou mohou být omezení co do rozměrů a hmotnosti případného vezeného nákladu a počasí, které je pro jízdu na kole ne vždy vhodné.
V minulých desetiletích byla doprava na kole poněkud zanedbávaná, v posledních letech vzešly na různých místech světa aktivity pro větší prosazení kol v (městské) dopravě – například v podobě cyklojízd jako Critical Mass v Kanadě či iniciativa AutoMat v Česku, nebo rozšíření systémů sdílení kol (například Rekola, Nextbike, Santander Cycles, Vélib', Bixi, Bicing, Vélo'v …)
Cykloturistika je ježdění na kole za účelem poznání, rekreace nebo vyhlídkové jízdy, to znamená prosté cestování na kole bez závodění. Jedním z aspektů holandské populární kultury jsou rekreační jízdy na kole na venkově. Krajina je plochá a plná cyklostezek, na kterých nejsou cyklisté obtěžováni žádnou dopravou. Mnoho Holanďanů se účastní akce nazvané Fietsvierdaagse, což je čtyřdenní organizovaná jízda. Paříž-Brest-Paříž je nejstarší cyklistická akce, jezdí se už od roku 1891 do dnešních dob stále podle stejného scénáře, trasa má 1200 km po silnicích a účastníci na ní mají 90hodinový limit.
V oblastech obzvlášť zajímavých a vhodných pro cykloturistiku bývají také půjčovny jízdních kol.
Krátce po rozšíření kol vznikly nezávisle na sobě v mnoha částech světa závody na kolech. Velké závody začaly být populární v 90. letech 19. století („zlatý věk cyklistiky“) v Evropě, Spojených státech a Japonsku. Najednou mělo téměř každé město v USA jednu nebo dvě závodní dráhy pro dráhovou cyklistiku. Ačkoliv se tento sport v Americe stal spíše okrajovým, v Evropě měl významnější postavení, především ve Francii, Itálii a Belgii. Nejslavnějším z cyklistických závodů je bezesporu Tour de France, která začala v roce 1903 a pokračuje dodnes.
Jak se vyvíjely různé varianty jízdního kola, přibývalo druhů různých závodů. Silniční závody zahrnují jak týmové, tak i individuální soutěže mužů či žen, mládeže nebo dospělých, amatérů i profesionálů. Jejich délka začíná u jednodenních závodů a časovek a končí u časově velmi dlouhých a rozsáhlých etapových závodů jako Tour de France a Giro d'Italia. Jízdní kola, na kterých se během jízdy leží, byla v cyklistice zakázána poté, co Marcel Berthet vytvořil nový hodinový rekord (49 992 km, 18. 11. 1933). V posledním desetiletí se stala velice populární také horská kola. Závody na horských kolech (mužů a žen) jsou už dokonce olympijským sportem. Na letních olympijských hrách v roce 2008 v čínském Pekingu byly poprvé zařazeny na program her také závody kol v kategorii BMX.
Řídící orgán cyklistiky, Mezinárodní cyklistická unie, se na konci 90. let 20. století rozhodl vytvořit dodatečná pravidla omezující konstrukci závodních kol. Tato pravidla způsobila značnou polemiku a velkou diskusi. Vedlo to tak daleko, že dokonce musel být ukončen vývoj některých závodních kol. Pohnutkou k vývoji těchto pravidel bylo, aby rozvojové či méně vyspělé země světa mohly soutěžit bez požadovaného technického vybavení kol a soustředily pozornost spíše na své sportovce než na technické vybavení jejich kol. Například skořepinový rám, na kterém vyhrál Chris Boardman zlatou medaili v individuálním stíhacím závodě na olympiádě v Barceloně v roce 1992, nebyl už dále povolen.
Specializovaným sportovním odvětvím, provozovaným pomocí speciálních kol je sport zvaný kolová, což je míčová hra na dvě branky, dvě dvojice hráčů-cyklistů hrají proti sobě. Jiným speciálním odvětvím cyklistiky je také cyklistická krasojízda provozovaná na speciálním kole, jedná se vlastně o zvláštní sportovní akrobatickou disciplínu.
Pošty v mnoha zemích dlouho spoléhaly na jízdní kola. Britská královská pošta začala používat kola už v roce 1880, a používá je dodnes. Londýnská záchranná služba nedávno představila zdravotníky na kole, kteří se často mohou dostat rychleji k nehodě v centrálním Londýně než sanitky. Policisté také začali využívat kola, zprvu svá vlastní, dnes je však kolo standardní výbavou. Kola pro policejní hlídky se v současné době rozšiřují díky tomu, že mohou vjet do pěších zón a snáze překonat dopravní zácpy. Strážníci na kolech jsou veřejností také vnímáni lépe. Stíhání podezřelých může být také podporováno policisty na kolech.
Kola byla s oblibou užívána jako doručovací dopravní prostředek. Ve Velké Británii a Severní Americe mnoho teenagerů doručovalo při své první práci na kole noviny. V Londýně je hodně společností, jež k doručování používají kola s přívěsem. Velké množství měst, jak na Západě, tak i mimo něj, podporuje rozšíření jízdních kol v kurýrních službách. V Bombaji (Indie) existuje mnoho tzv. Dabbawalů, kteří dovážejí jízdními koly obědy lidem ve městě. V Bogotě (Kolumbie) nedávno nahradila největší pekárna většinu náklaďáků koly. V největší továrně Mercedes-Benzu v Sindelfingenu v Německu používají zaměstnanci k pohybu po továrně kola, barevně odlišená podle oddělení. V továrně na pneumatiky Barum Continental v Otrokovicích používají pro dopravu v areálu služební kola označená štítky s čísly.[zdroj?]
Jízdní kolo sice není vhodné do přímého boje, ale dá se pomocí něho přemísťovat vojáky. Kola byla využívána v druhé búrské válce oběma stranami konfliktu. V počáteční době první světové války je k přesunu vojsk využívali Francie, Belgie i Německo. Jednotky italské lehké pěchoty Bersaglieri byly vybaveny pro přesun skládacími koly, které vojáci mohli nést na zádech. V roce 1937 při invazi do Číny Japonsko poslalo proti Číňanům kolem 50 000 vojáků na kolech. Během blitzkriegu proti Polsku a Francii se němečtí vojáci Wehrmachtu, kteří byli součástí tzv. "tankových skupin" hromadně přesouvali na jízdních kolech a Britové vybavili skládacími bicykly své výsadkáře a speciální jednotky Commandos.
Ve válce ve Vietnamu komunistické jednotky Vietkongu přepravovaly koly různé náklady po Ho Či Minově stezce. Zprávy během americké invaze do Afghánistánu a při následných bojích proti Talibanu byly předávány kurýry, používajícími horská kola. Poslední zemí, která ještě nedávno udržovala pluk vojáků s bicykly, bylo Švýcarsko, které však v roce 2003 rozpustilo poslední jednotku.
.jpg)
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
