Remove ads
Jevgenij Alexandrovič Jevtušenko (rusky Евгений Александрович Евтушенко, ukrajinsky Євген Олександрович Євтушенко; 18. července 1932, Nižněudinsk/Zima, Irkutská oblast – 1. dubna 2017 Tulsa, USA) byl ruský básník, scenárista a režisér šlechtického původu s ruskými, baltsko-německými, ukrajinskými, polskými, běloruskými a tatarskými kořeny.
| Jevgenij Alexandrovič Jevtušenko | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | Jevgenij Alexandrovič Gangnus |
| Narození | 18. července 1932 Zima |
| Úmrtí | 1. dubna 2017 (ve věku 84 let) Tulsa |
| Příčina úmrtí | srdeční selhání |
| Místo pohřbení | Peredělkinský hřbitov |
| Povolání | básník, romanopisec, scenárista, režisér, herec, učitel, spisovatel, publicista, fotograf a prozaik |
| Alma mater | Literární institut Maxima Gorkého |
| Žánr | poezie a próza |
| Témata | literatura, divadlo, kinematografie a film |
| Významná díla | Babij Jar |
| Ocenění | Řád čestného odznaku (1967) Řád rudého praporu práce (1983) Řád polární hvězdy (2016) Státní cena SSSR Medaile obránci svobodného Ruska … více na Wikidatech |
| Manžel(ka) | Bella Achatovna Achmadulinová (1955–1958) Jan Butlerová (1978–1986) |
| Děti | Alexandr Jevgeňjevič Jevtušenko |
| Rodiče | Alexandr Rudolfovič Gangnus |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Nejprve působil jako mluvčí sovětské mládeže, což vedlo k tomu, že směl cestovat i do kapitalistické ciziny. (O toto privilegium přišel roku 1963.) Roku 1974 se zastával tehdy vězněného literáta Alexandra Solženicyna. Po pádu komunistické diktatury byl viceprezidentem ruského PEN klubu a čestný člen American Academy Of Arts And Sciences.
Podílel se na výstavbě pomníku pro oběti komunismu naproti sídlu bývalé KGB.
Remove ads
Jevgenij Jevtušenko se narodil 18. července 1932 ve Stancii Zima v irkutské oblasti. Byl významným básníkem, prozaikem, filmařem a publicistou. Do roku 1944 žil s rodiči (otcem geologem, matkou zpěvačkou) na Sibiři. V roce 1948 se zúčastnil s otcem geologické expedice v Kazachstánu. Po dobu studií na Literárním institutu mu vyšla básnická sbírka Rozvědčíci budoucnosti (Razvedčiki graduščego, 1952) a autobiografická poéma Stanice zima (Stancija zima, 1953). Popularitu si získal jako básník věnující se aktuálním tématům a spolu s Robertem Ivanovičem Roždestvenským a Andrejem Andrejevičem Vozněsenským tvořili proud „nové poezie“.
Jevtušenko se aktivně zúčastňoval veřejného a politického života. Začátkem 60. let 20. století, tedy v době Chruščevova „tání,“ se Jevtušenko stal jedním ze symbolů této doby -- hlasem duchovního osvobození a probuzení Rusů ze stalinistické noční můry. Protestoval proti vstupu vojsk varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 i proti nucené emigraci Alexandra Solženicyna. Vystupoval proti cenzuře komunismu, tři roky působil jako poslanec parlamentu. Byl čestným členem Americké akademie umění a Evropské akademie věd a umění.
Žil střídavě v Moskvě a v oklahomské Tulse (učil tam kurs ENGL 2353[1] na University of Tulsa), kde zemřel ve věku 84 let.[2]
Remove ads
Jeho počáteční tvorba byla ovlivněna jeho komunistickým přesvědčením, později se postavil na nekomunistickou a protikomunistickou stranu. Některé jeho básně se staly velmi známými (lze o nich říci, že byly velmi protistalinské) – jedná se např. o básně: Monolog beatniků, (zde dokonce použil větu „Ze spasitele je náhle vrah“).
V roce 1961 napsal jednu z jeho nejznámějších básní: „Babí Jar,“ publikovanou v literární Gazetě. Touto básní otevřeně odsoudil poválečné zkreslování historických faktů ohledně vyvraždění židovského obyvatelstva Kyjeva nacisty v září 1941. Zahraniční ohlas této básně podnítil zájem židovské komunity o vybudování pomníku na místě hromadného hrobu více než 33 tisíc obětí; všechny tyto pokusy byly však zamítnuty tehdejšími sovětskými úřady a až v roce 1976 byl postaven oficiální pomník všem obětem (pravděpodobně přes 100 tisíc lidí), židovského, ukrajinského, ruského a rómského původu, zavražděných nacisty a jejich kolaboranty v této rokli v době Velké vlastenecké války. Symfonie, inspirovaná touto básní od Dmitrije Šostakoviče, byla dokončena v červenci 1962 a měla premiéru v Moskvě 18. prosince 1962 (Moskevská filharmonie spolu s členy státního a Gnessinského pěveckého sboru).
Sbírky:
- Silnice entuziastů, 1955
- Slib, 1956
- Neumírej před smrtí, ISBN 80-902291-0-7
- Dlouhé volání
- Zelené víno
- Něha
- Propast
- Tanky jedou Prahou
- Bulatova píseň
Režie:
- Mateřská škola
Remove ads
Josif Brodskij, disident básník v exilu, a snad Jevtušenkův nejtvrdší kritik, o něm pravil: „On hází kameny jen ve směrech, které jsou úředně schválené a povolené.“ Brodsky rezignoval z Americké akademie umění a literatury, když Jevtušenko byl jmenován jejím čestným členem.[3]
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
Remove ads