francouzský dramatik From Wikipedia, the free encyclopedia
Jean Baptiste Racine ([ʒɑ̃ ʁasin]IPA, La Ferté-Milon, 22. prosince 1639 – 21. dubna 1699 Paříž) byl francouzský básník a dramatik období klasicismu, jeden z „velké trojice“ francouzských dramatiků Velkého století (spolu s Molièrem a Corneillem). Psal především tragédie, i když v jeho repertoáru je i jedna komedie. Náměty čerpal především z antiky. Snažil se vybírat takové, které by promlouvaly k problémům 17. století. Dne 12. ledna 1673 se stal, na přání Ludvíka XIV., členem Francouzské akademie.
| Jean Racine | |
|---|---|
 | |
| Narození | prosinec 1639 La Ferté-Milon |
| Úmrtí | 21. dubna 1699 (ve věku 59 let) Paříž |
| Příčina úmrtí | rakovina jater |
| Místo pohřbení | Kostel Saint-Étienne-du-Mont |
| Povolání | dramatik, básník, překladatel, libretista, historik a spisovatel |
| Alma mater | Lyceum svatého Ludvíka Beauvaiská kolej |
| Žánr | tragédie |
| Významná díla | Andromaque Faidra Athalie La Thébaïde Alexandre le Grand … více na Wikidatech |
| Manžel(ka) | Catherine de Romanetová |
| Děti | Jean-Baptiste Racine Louis Racine |
| Rodiče | Jean Racine[1] a Jeanne Sconinová[1] |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
| galerie na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Racinův otec byl úředník, jeho děd zastával úřad výběrčího solní daně a jeho praděd – též výběrčí a správce solných skladů – získal šlechtický titul; i básník užíval erb se stříbrnou labutí v blankytně modrém poli. Rodina přísných venkovských mravů projevovala velkou úctu k jansenistům.[2][3]
Ve třech letech se stal úplným sirotkem (matka zemřela roku 1641 a otec roku 1643). Starala se o něj babička a tety. Od deseti let studoval v klášteře Port-Royal, kde se mu dostalo solidního základního vzdělání. Roku 1653 odešel krátce na kolej do Beauvais. Do Port-Royalu se vrátil s rodinou už roku 1655. Celkově se mu dostalo kvalitního vzdělání od pedagogů ovlivněných jansenismem a jako jeden z mála mezi vrstevníky se učil starořečtinu, italštinu a španělštinu. Bohužel, jansenisté považovali umění vyjadřující fikci, a divadlo především, za škodlivé pro duši. Začal studovat práva na Harcourtově koleji v Paříži, ale v 18 letech objevil mondénní svět díky svému bratranci Nicolasi Vitartovi, u kterého se zabydlel a tvořil své první básně. Po roce studium ukončil.[4]
Ku příležitosti svatby Ludvíka XIV. v létě roku 1660 předložil akademikovi Jeanu Chapelainovi dlouhou báseň věnovanou královně: La Nymphe de la Seine. Ta byla brzy vytištěna na autorovy náklady. Téhož roku napsal také svou první divadelní hru Amasie, o které se ví jen to, že byla ředitelem divadla odmítnuta. Na jaře 1661 se pustil do nového pokusu, tentokrát na téma Ovidia a "druhé Julie" – vnučky císaře Augusta. Hru ale nedokončil, protože ho postihla horečka řádící na severu Francie. Rekonvalescence Racina probíhala v Uzès, kde bydlel jeden z jeho strýců, a který mu zde poskytl hmotné zajištění. Studoval teologii a neúspěšně se pokusil o církevní kariéru. Pustil se znovu do psaní veršů, ale trpěl tím, že se vzdálil svým přátelům a vrátil se do Paříže. Napsal ódu na krále, za což dostal odměnu z královské pokladny.[5] V roce 1663 byl přijat u dvora, kde se poprvé setkal s Molièrem.
Připravil svou první tragédii Thébanka, kterou uvedla na scénu Molièrova společnost v Palais-Royal roku 1664 po zákazu Tartuffa. Větší úspěch sklidila o rok později hra Alexandr Veliký, byla však také důvodem roztržky mezi Molièrem a Racinem, který umožnil její uvedení v konkurenční divadelní společnosti.[6] Navíc k ní odešla přední herečka Molièrova souboru Mademoiselle Du Parc, která byla jeho milenkou. Aby potvrdil svoji pověst nevděčníka, opublikoval Racine také pamflet proti jansenismu, v němž napadl své učitele z Port-Royal. Racinovi to vše přineslo pověst bezohledného a křivého člověka.[4]
Během následujících deseti let Racine získal jako dramatik skvělou pověst a stal se vlivným mužem u dvora krále Ludvíka XIV.. Definitivní dobrou reputaci mu přinesla hra Andromaché, v níž ukázal své mistrovství v řeckém jazyce, textech a historii a zároveň zachoval galantní žánr. Po čteních v literárních salonech se její premiéra konala v listopadu 1667 u královského dvora, což bylo velkým vyznamenáním. Podle kritiků je Andromaché první skutečně racinovskou tragédií, ve které tragično spočívá v destruktivních důsledcích milostné vášně bez zásahů vnějších okolností. Racine zavedl do francouzské literatury psychologický naturalismus jako realistické zobrazení vášní a niternosti. Hra zaznamenala okamžitý úspěch, vyvolala však i kontroverze svým pojetím postav, kompozicí i stavbou veršů. Racine byl porovnáván se starším Pierrem Corneillem. Jean de La Bruyere, francouzský spisovatel a moralista, srovnal díla Racina a Corneilla následovně: „Corneille představuje lidstvo, jaké by být mělo, Racine, jaké je.“[4] Úspěch přinesl Racinovi královskou rentu a značné jmění, které vzrostlo i dědictvím z matčiny strany. To mu umožnilo věnovat se výhradně psaní nových her.
Následovala jeho jediná komedie Sudiči (Les Plaideurs,1668) s tehdy aktuálním tématem soudnictví. Poté, co získal bohatství od krále a pověst u pařížské veřejnosti, snažil se Racine získat své místo v nejserióznější literární společnosti, ve společnosti kritiků a teoretiků klasického divadla. Posun od řeckého k římskému tématu v tragédii Britannicus (1669) byl interpretován jako útok na Corneille. V průběhu sedmdesátých let napsal dalších pět tragédií: Berenika (1670), Bajazid (zač. 1672), Mithridates (konec 1672), Ifigenie (1674) a konečně Faidra (1677). Všechny hry představila společnost Hôtel de Bourgogne a byly vydány i tiskem. Materiálně byl tedy velmi dobře zajištěn a nouzí netrpěl. V roce 1674 mu královská přízeň umožnila získat místo generálního pokladníka Francie v Moulins. V roce 1673 byl přijat za člena Francouzské akademie.[4]
Aby vstoupil do králova okruhu důstojně, opustil milenku a hledal si s pomocí Nicolase Vitarta vhodnou ženu. Roku 1677 se oženil s Kateřinou Romanetovou, dcerou královského pokladníka z Amiens. Měli spolu sedm dětí (Jean-Baptiste, Marie Kateřina, Nanette, Babet, Fanchon, Madelon a Louis) a korespondence potvrzuje, že z prvotního sňatku z rozumu se zrodila skutečná láska.[4] Po velkém úspěchu Faidry Racine propadl hluboké náboženské krizi, usmířil se s jansenisty a odklonil se od dramatické tvorby. Stal se historiografem krále po přímluvě Madame de Montespan, která byla královou milenkou. Racine se nechal slyšet, že pro divadlo už nic nenapíše a bude zcela ve službách krále, což po dalších 15 let dodržel. Doprovázel Ludvíka XIV. na válečné výpravy, pořizoval poznámky a redigoval je po diskuzích s přítelem a kolegou Nicolasem Boileauem. Z těchto poznámek vznikla Idylle sur la Paix (1685), kterou zhudebnil Jean-Baptiste Lully.
V letech 1679 až 1681 byl Racine v rámci tzv. jedové aféry podezřelý, že nechal otrávit svou milenku Mademoiselle Du Parc, která zemřela již před deseti lety na komplikace při potratu. Po zjištění, že šlo o záměnu jmen zemřelé osoby, policie od stíhání upustila.[4]
Roku 1689 napsal na objednávku paní de Maintenon biblickou tragédii o třech aktech Ester. Hrála se při soukromých vystoupeních před králem a jeho rodinou. Po úspěchu navázal další tragédií Atalia. Na přání paní de Maintenon napsal také čtyři duchovní písně, z nichž tři zhudebnil Jean-Baptiste Moreau a jednu Michel-Richard de Lalande. V roce 1690 byl povýšen do šlechtického stavu. V roce 1696 byl jmenován na místo králova sekretáře. Pracoval na díle o historii kláštera Port-Royal des Champs, které však již nedokončil.[4]
Racine zemřel v ulici des Marais-Saint-Germain v Paříži 21. dubna 1699 ve věku 59 let na následky abscesu nebo tumoru na játrech. Ludvík XIV. vyhověl jeho přání a nechal jej pohřbít v Port-Royal, po jehož zničení v roce 1710 byly jeho ostatky umístěny v kostele Saint-Étienne-du-Mont.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
