český malíř, sochař a vysokoškolský pedagog From Wikipedia, the free encyclopedia
Jan Hendrych (* 28. listopadu 1936 v Praze) je český sochař, malíř, restaurátor, kurátor a emeritní profesor Akademie výtvarných umění v Praze.
| Prof. Jan Hendrych | |
|---|---|
.jpg) Profesor Jan Hendrych (2016) | |
| Narození | 28. listopadu 1936 (87 let) Praha  Československo |
| Alma mater | České vysoké učení technické v Praze (od 2016) |
| Povolání | sochař, malíř, restaurátor, pedagog |
| Webová stránka | www |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jan Hendrych se narodil v Praze - Střešovicích v rodině právníka JUDr. Jaroslava Hendrycha (1908-1992) a sochařky Olgy Hendrychové, rozené Tobolkové (1910-1986), žačky prof. Otakara Španiela. Má sestry Janu a Olgu.[1]
V letech 1951–1955 absolvoval Střední průmyslovou školu bytové tvorby (prof. Václav Markup). Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze studoval (1955–1961) v sochařských ateliérech prof. Josefa Wagnera a prof. Jana Kavana a navštěvoval semináře obecné estetiky vedené Dr.Dušanem Šindelářem. V letech 1963–1966 studoval postgraduálně na AVU u prof. Karla Hladíka a Prof. Karla Lidického.[2] Mezi jeho spolužáky a generační druhy patřilo několik avantgardních výtvarníků, kteří se zabývali strukturální abstrakcí: Antonín Tomalík, Pavel Nešleha, Aleš Veselý, Zdeněk Beran, Antonín Málek, Jan Koblasa.[1]
Poprvé se jako sochař zúčastnil výstavy Socha 1964 Liberec a vystavoval se členy skupiny Index v GMU v Roudnici (1966) a Galerii Vincence Kramáře (1968).[2] První samostatné výstavy měl roku 1966 v Galerii mladých v pražském Mánesu a roku 1967 v letohrádku v Ostrově. Zúčastnil se devíti přehlídek FIDEM (International Art Medal Federation).[1]
Po roce 1968 ztratil možnost vystavovat a živil se restaurováním soch. Z tohoto období je nejvýznamnější jeho rekonstrukce dvou sousoší Theodora Friedla na atice divadla v Karlových Varech (s J. Laštovičkovou).[1] Svou volnou tvorbu mohl Jan Hendrych vystavit až roku 1988 v Galerii hlavního města Prahy (Staroměstská radnice).
Roku 1990 byl pověřen vedením Ateliéru figurálního sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze a o rok později zde byl jmenován profesorem.[2] Zároveň působil jako externí profesor na Akademii umění v Banské Bystrici a od roku 2000 jako vedoucí tamějšího sochařského ateliéru.[3]
V roce 1993 se stal členem obnovené Umělecké besedy, roku 1995 členem Státní komise pro kovová platidla ČNB.[2] V letech 1993-95 byl prorektorem AVU.
V letech 1997 a 1999 vedl dva semestry figurálního modelování na Akademii v Helsinkách.
Jan Hendrych se během studií ve Wagnerově ateliéru věnoval portrétu, ale byl ovlivněn také expresivitou a citovou angažovaností českého baroka.[4] Prostřednictvím prof. Kaplického se seznámil s tvorbou Marina Mariniho[5] a poučil se z expresivní kubistické modelace Otto Gutfreunda (Sedící v kavárně, 1957)[4] i plastické stavby soch Henry Moora, a možnosti plynulých přechodů mezi figurací a abstrakcí. Jan Hendrych je sám velmi muzikální a celoživotně ho ovlivňuje poslech barokní hudby. Také jeho sochařská tvorba se postupně vyvinula k jakémusi baroknímu manýrismu.[6]
Je vynikajícím portrétistou[7], ale podobně jako řadu generačních druhů, i jeho zasáhla vlna strukturální abstrakce a experimentování s novými materiály (Figura s rastrem, polyester, 1960). V 60. letech vytvořil série abstraktních stél (Klavírista, 1964), figurálních abstrakcí (Nachýlená figura, 1965-66) a expresivní busty kombinující sádru s plastem a polychromií (Sedící s myšlenkou, 1969) nebo s industriálními prvky. Jan Hendrych se vlastním pojetím abstrakce již počátkem 60. let profiloval jako výrazná individualita s autentickým sochařským cítěním.[4]
Koncem 60. let se vrátil k figuraci osobitou reakcí na podněty amerického pop-artu a situačního civilismu George Segala a francouzského nového realismu sochami Čtenář a Sedící s pivem (1968). Jeho díla jsou spojena i s aktuální novou figurací, poznamenanou návratem existencialismu.[2] Reakcí na okupaci roku 1968 je několik bust tajemníků (Tajemník velký, 1968–1969). Roku 1969 se zúčastnil sochařského sympozia umělých hmot Artchemo v Pardubicích (konstruktivistické torzo z kombinovaných materiálů Ležící, 1969) a historicky významných výstav Nová figurace v Praze a Brně. Jeho reflexe programu Nové citlivosti a racionálního konstruktivismu patří k tomu nejlepšímu, co v dějinných souvislostech charakterizovalo osvobozující aktuálnost technických motivů v tehdejším českém umění.[4]
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Během sovětské okupace Československa ztratil možnost vystavovat a od 70. let pracoval jako restaurátor v Jižních Čechách. Ke skutečné tvůrčí práci se mohl vrátit až po pádu komunistického režimu po roce 1989.[8] Setkávání s historickými mosty v malých obcích i všudypřítomnými sochami Jana Nepomuckého byla inspirací k následující rozsáhlé sérii komorních plastik mostů s figurou, která pokračovala až do roku 2000. Mosty jsou existenciální metaforou osudové cesty, rizika, zlomu, nebo záznamem dramatické události ve spojení s lidským příběhem. Ucelený soubor těchto plastik vystavila roku 1997 Galerie Ztichlá klika. (Jihočeský most s figurou, bronz, 1976, Kovářský most, cín, železo, 1986, Sv. Jan, cín, 1991, Jižní most, cement, 1996, Čínský most, bronz, polychromie, 2000). Mosty jsou zároveň pomníky životních dramat a osudových tragédií, které symbolizují marnost každého úsilí a slávy.[4]
Podobnou symboliku mají sochy a reliéfní plakety s námětem bran (Divadelní vstup, 1991, Brána Dantesca, bronz, 1994, Lotova žena, plast, 1994).
Několik variant kolotočů z 90. let je osobitým komentářem k společenským přemetům doby a ukazuje poražené, expresivně modelované figury bezmocně unášené rotující plošinou (Velký kolotoč, 1994, Kolotoč, 1996–1997).[7] Ze stejné doby pochází série plastik Garderoby (1996–1999), které jsou pojaty jako existenciální situace a vypadají, jako by ještě zčásti zachovaly objem zmizelých těl, která je oblékala. Hendrych je zobrazil s ironií, která je zároveň patetizující oslavou kritického vědomí.[4]
Jan Hendrych je svým založením barokně dramatickým a citově orientovaným sochařem a jeho díla jsou v souladu s barokním obrazem světa součástí scény jakéhosi divadla vyprávějícího příběh.[2] Jeho dominantním tématem je od 80. let ženský akt. Postavy vycházejí z tradice, představované sochami Pomon Mariniho nebo Maillola (Malá Pomona, 1992). Citlivou modelací monumentálního objemu a vyvážením proporcí ve vztahu k základně sochař vytváří ženský typ, kterému dává zcela současný výraz avšak neusiluje primárně o zprostředkování ženské krásy.[9] U Studie dívky z roku 1980 má torzo modelovanou hlavu s klidným až vyzývavým výrazem v obličeji. Dívka s koulí (1980–1990) svou groteskností připomíná postavy Bohumila Zemánka. Sugestivní účinek Hendrychových soch spočívá ve spojení patetizujícího naturalismu některých postav s odlehčujícími a groteskními detaily, jako v případě sochy Piercing (1998).[4]
Hendrych se zabývá řešením celkových proporcí a postoje figury a vědomě upouští od modelace částí, které nepovažuje za důležité – většinou rukou a tváře. Některé postupy spojované s expresivními tendencemi Nové figurace záměrně akcentuje - např. ponechává postavám stopy formy po odlití (Torzo s podprsenkou, 1982) a vyvolává dojem jakoby socha v životní velikosti byla sestavena z jednotlivých částí (Studie aktu bez rukou, 2006–2007) nebo ji obléká do ledabyle spíchnutých dílů oděvu (Anděl v teplém prádle, 2007). Ještě brutálnější je vyznačení švů a perforací, které souvisí s použitím molitanu při modelaci.[10] Nahá figura navozuje mrazivý pocit že tělo bylo sešito po pitvě nebo předchozím rozebrání na součásti (Pozdní odpoledne, 2008). Odpočívající zápasník (2006–2007) vytvořený podobnou technikou pak spíše připomíná figurínu pro výcvik vojáků.
Při ztvárňování literárního námětu se Hendrych vrací k abstrakci a soustřeďuje se na reliéfní modelaci povrchu (Kafkovy povídky I–IV, 1998) Také u některých figur je struktura povrchu, např. otisk vlnité lepenky (Kalhoty, 1978–1991) nebo perforace v podobě rastru (Figura s rastrem, 1960) dominujícím výtvarným prvkem. Obrysové sochy určené pro frontální pohled jsou v jeho tvorbě spíše výjimkou (Hlavy klaunů, beton, 1984-1992), stejně jako sochy skládané z plošných prvků a prázdným vnitřním prostorem (Bysta se třemi kravatami, 1978–1999).
V roce 2023 byla u nové lávky přes Vltavu z Holešovic do Karlína v Praze instalována jeho figurální socha ženy. Je umístěna na soklu o výšce 1,5 metru a je vyrobena z patinovaného vysokopevnostního betonu, tedy ze stejného materiálu, jako je lávka.
Figury v sádře jsou většinou polychromovány do neutrálních tónů připomínajících hlínu. Barevná polychromie je užita u nefigurálních námětů (Dům v zahradě, 2003–2004) nebo ke zvýšení expresivního účinku (Most Šašek, 1975, Dáma husa, 2005).
.jpg)
,_Národní_galerie_v_Praze.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
bw.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Jan Hendrych vytvořil rozsáhlý soubor přípravných kreseb a grafických listů (suchá jehla, lept) jako studie k sochám. Kresby jsou spontánní, suverénní a experimentují s hmotou a prostorem v omezeném dvourozměrném formátu. Jen zlomek zaznamenaných nápadů může být realizován v materiálu.[11] Řada kreseb se sochařskou tvorbou přímo nesouvisí a tvoří svébytnou součást Hendrychova malířského díla. (Sonáta, kvaš, 1986, Pejskař, 2000).
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Viz abART: Jan Hendrych - kolektivní výstavy[13]
,_pískovec,_SGVU_Litoměřice.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_GMU_Roudnice.jpg)
.jpg)
---Most.jpg)
,-UPM.jpg)
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
