Izz ad-Dín al-Kassám
arabský nacionalista a terorista From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Šejch Izz ad-Dín al-Kassám (arabsky عزّ الدين بن عبد القادر بن مصطفى بن يوسف بن محمد القسام, Izz ad-Dín ibn Abd al-Kádir ibn Mustafá ibn Júsuf ibn Mohammed al-Kassám) 1881[1] nebo 19. prosince 1882[2][3] – 20. listopadu 1935) byl syrský islámský duchovní a místní vůdce odboje proti britské a francouzské mandátní vládě v Levantě. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století byl odpůrcem sílícího sionistického hnutí.
Narodil se patrně v roce 1882 v Džable v osmanské Sýrii. Studoval na univerzitě Al-Azhar v Káhiře a posléze se stal kazatelem ve svém rodném městě. Od roku 1911 se stal aktivním stoupencem libyjského odboje proti italské okupaci. Pro odboj shromažďoval finanční prostředky, verboval bojovníky na pomoc Libyjcům a složil pro ně hymnu. V letech 1919–1920 se spojil s kurdským revolucionářem Ibrahimem Hananuem a vedl vlastní odbojovou skupinu proti ustanovení francouzského mandátu v severní Sýrii.
Po porážce povstání emigroval do Palestiny,[4][5][6][7] kde se stal úředníkem islámského vakfu (náboženské nadace), ve kterém poznal bídu palestinských arabských rolníků. Prosazoval morální, politický a vojenský džihád jako řešení k ukončení britské nadvlády a sionistických aspirací v Palestině. Ve třicátých letech 20. století formoval skupiny místních bojovníků, včetně organizace Černá ruka, a podnikal útoky proti britským a židovským terčům. Díky tomu je znám jako otec moderního džihádistického hnutí[8] a praotec palestinských „mučedníků“ (šáhidů).[9] V roce 1935 byl nakonec britskými vojáky zabit při pátrání po něm poté, co se údajně podílel na zabití policisty. Izraelský historik Tom Segev ho nazval „arabským Josefem Trumpeldorem“.[10] Jeho ozbrojené působení a smrt byly faktory, které přispěly k arabskému povstání v Palestině v letech 1936–1939.
Šejch al-Kassám inspiroval radikální islamisty,[9] a to především hnutí Hamás, které po něm pojmenovalo své vojenské křídlo založené roku 1992 – Brigády Izz ad-Dína al-Kassáma[8] a rakety Kassám, kterými je ostřelován Izrael.
Remove ads
Raný život a studia
_-_TIMEA.jpg)
Narodil se ve městě Džabla v severozápadní Sýrii. Jeho otec byl zaměstnán u soudu vykonávajícího právo šaría a byl vyznavačem súfismu. Jeho děd byl duchovním vůdcem súfistického řádu kádiríje původem z Iráku. Al-Kassám studoval islámskou právní vědu (fiqh) sunnitského islámu v podobě tzv. hanífovského mazhabu.
Někdy mezi lety 1902 a 1905 odcestoval do Káhiry studovat na univerzitu al-Azhar. Zdroje se rozcházejí v tvrzení u koho – některé zprávy uvádějí, že studoval u muslimského reformního učence Muhammada Abda a dostal se do kontaktu s prominentním proto-salafistou Rašídem Ridou,[11] který sám studoval u Abda, zatímco jiné zdroje jsou skeptické ohledně al-Kassámových vztahů s některým z nich. Postoj, který později zaujal k politickým otázkám v arabském světě, však naznačuje, že byl dobře obeznámen s myšlenkami, které Abdo a Ridá zastávali.[12] Během studií v Egyptě al-Kassám rozvinul myšlení, které se stalo charakteristické pro jeho budoucí aktivismus. Kritizoval stagnující islám a kázal mezi místním obyvatelstvem o nutnosti moderního islámu, schopného bránit se před západním kolonialismem prostřednictvím džihádu.[13] V roce 1909 se vrátil do Džably jako učenec (álim, mn. č. ulamá) a působil jako učitel v kádiríjské medrese, kde se věnoval jak mystickým praktikám súfijského řádu, tak i výkladu Koránu. Kromě toho kázal jako imám v místní mešitě Ibráhíma ibn Adhama.[14]
Během svého působení v Džable hlásal oživení islámských morálních principů. Zejména propagoval dodržování denních modliteb (salát) a půstu (saum) během ramadánu. Současně volal po zákazu hazardních her a konzumace alkoholických nápojů. Jeho učení získalo v Džable značnou oblibu. Al-Kassám byl také schopen si naklonit místní osmanskou správu, kterou v některých případech přesvědčil k vykonání práva šaría při závažných porušeních těchto norem. V některých případech posílal své učedníky jako civilní stráž, aby konfrontovali karavany převážející alkohol, který byl následně zabaven a zlikvidován. Navzdory podpoře arabského nacionalismu ze strany některých jeho kolegů z al-Azharu a mezi syrskými notábly byl al-Kassám v té době s největší pravděpodobností loajální Osmanské říši, jak naznačoval jeho dobrý vztah s úřady.[15] Byl velmi oblíbený mezi obyvatelstvem Džably, kde si získal pověst zbožného člověka s prostými způsoby a dobrým smyslem pro humor.[14]
Remove ads
Podpora libyjského odboje
| Ya Rahim, Ya Rahman Unsur Maulana as-Sultan Wa ksur aadana al-Italiyan | Ó nejmilosrdnější, ó nejlaskavější dej našemu pánu, sultánovi, vítězství a poraz našeho nepřítele, Itálii |
| Izz ad-Dín al-Kassám, hymna osmansko-libyjského odboje, 1911[15] | |
Poté, co v září 1911 vypukla italsko-turecká válka, ve které si Itálie nárokovala území osmanské Libye, al-Kassám vyhlásil sbírku na financování osmansko-libyjského odboje a složil pro něj vítěznou hymnu. Místní osmanská správa ovšem jeho snahy nepodpořila a nařídila, aby občané dávali příspěvky rovnou vedení města. Když místní obyvatelé přesto nadále posílali své dary al-Kassámovi, guvernér města se ho pokusil uvěznit. Tvrdil, že al-Kassám pracuje proti osmanskému státu, ale oficiální vyšetřování ho shledalo nevinným a guvernér byl následně odvolán.[15]
V červnu 1912 během své páteční modlitby vyzval věřící k připojení se k džihádu proti Italům.[15] Al-Kassám naverboval desítky dobrovolníků s předchozím osmanským vojenským výcvikem a zřídil fond pro výpravu do Libye a také malý důchod pro rodiny dobrovolníků během jejich pobytu v zahraničí. Později téhož roku se vydal s desítkami až nižšími stovkami dobrovolníků (mudžáhidů) do tureckého přístavu İskenderun, odkud chtěli odplout do Libye. To jim však úřady nepovolily a byli nuceni se vrátit do Džably. Část získaných peněz byla poté použita na založení medresy v Džable, zatímco zbytek byl ušetřen pro budoucí potřeby.[16]
Remove ads
Protifrancouzský odpor v Sýrii
Po vypuknutí první světové války narukoval do osmanské armády, ve které získal výcvik. V armádě působil coby duchovní na základně u Damašku.[17] Před koncem války se al-Kassám vrátil do Džably a použil finanční prostředky ze své plánované výpravy do Libye k organizaci místního odboje proti francouzské okupaci. Jeho hlavní rolí v místním odboji bylo zajišťování financí pro nákup zbraní. Do roku 1919 se francouzské síly přesunuly do pobřežní oblasti severní Sýrie, zatímco Fajsal I. v Damašku založil Syrské království jako nezávislý arabský stát. Během tohoto období bojovala al-Kassámova milice proti místním alavitským milicím podporovaným Francií, které okupovaly oblasti kolem města. Alavité byli nakonec odraženi, ale vzápětí intervenovaly francouzské síly, které získaly kontrolu nad městem a jeho okolím. V důsledku toho al-Kassám a mnoho jeho žáků opustili Džablu a vydali se na do pohoří Džabal al-Akrád, kde si zřídili základnu poblíž vesnice Zanqúfa a zahájili partyzánské nájezdy proti francouzské armádě.[16]
Al-Kassámova milice se rozrostla, když se k ní po smrti svého velitele Omara al-Bítára přidala další milice se základnou v horách. Jak však Francouzi upevňovali kontrolu nad oblastí, podařilo se jim vyvinout tlak na několik významných vlastníků půdy v Džable, aby přestali finančně podporovat al-Kassáma a platili daně francouzské mandátní vládě. Ten se proto v květnu 1920 rozhodl uprchnout z hor do Aleppa. Tam se se svými bojovníky připojil k Ibrahimovi Hananuovi, který vedl povstání proti francouzské armádě, dokud ta v červenci nedobyla Džisr aš-Šugúr. V důsledku tohoto francouzského vítězství a hrozící kapitulace Aleppa al-Kassám a členové jeho jednotky uprchli s padělanými pasy do Tartúsu.[18]
Působení v Palestině
Počátky v Haifě
Po potlačení povstání al-Kassám prchal přes syrské město Tartús, libanonský Bejrút až do Haify,[18] tehdy součástí Palestiny pod britským mandátem, kde se k němu později připojily jeho manželka a dcery.[17] Na počátku dvacátých let 20. století vyučoval v medresách pod správou vakfu Džamíjat Islámíja, spravovaným prominentními muslimy z města.[18] Na rozdíl od jiných muslimských učenců byl al-Kassám snadno dostupný veřejnosti a často přicházel pozdě na výuku, protože ho kolemjdoucí zastavovali pro radu. Kvůli požadavku školy, aby dodržoval stálou vyučovací dobu, rezignoval na svou učitelskou kariéru.[19] V rámci svého islámského fundamentalistického učení odsuzoval některé místní palestinské tradice, včetně neortodoxních pohřebních rituálů, návštěv matek v Elijášově jeskyni v pohoří Karmel, asociované s postavou z islámské tradice al-Chidrem, aby poděkovaly za blaho svých dětí nebo jejich úspěchy, a kmenových tanců kolem náboženských míst, jako pověry zavlečené do islámu.[20]
Zaměřoval se na vzdělávání chudých palestinských Arabů, pro které například zřizoval večerní náboženské školy a kázal jim jako imám,[17] nejprve v mešitě al-Džarína[19] a později v mešitě al-Istiqlál. Vyhledával je na ulicích, v nevěstincích a hašišových doupatech.[17] Nejvíce jeho stoupenců pocházelo z řad bezzemků a bývalých nájemců půdy, kteří se do Haify přistěhovali z Horní Galileje, kde nákupy zemědělské půdy Židovským národním fondem a hebrejská pracovní politika vylučující Araby připravily mnoho z nich o tradiční živobytí.[21][22][23] Al-Kassám si i zde mezi chudými vybudoval značnou oblibu a pravidelně kázal při významném islámském svátku mawlid.[24]
V roce 1929 se stal soudním zapisovatelem manželství pro oblast kolem Haify.[25] V jeho obvodu byly severní vesnice, kde žili chudí Arabové a migranti vyhnaní židovskými osadníky, které povzbuzoval k zakládání zemědělských družstev. Tato zkušenost al-Kassáma politicky radikalizovala. Podle amerického historika Edmunda Burkeho byl al-Kassám:
Jedinec hluboce prodchnutý islámským sociálním učením, kterého zasáhla těžká situace palestinských rolníků a migrantů. Al-Kassámova pastorační starost byla spojena s jeho morálním rozhořčením jako muslima nad tím, jakým způsobem byla porušována stará implicitní společenská smlouva za okolností britského mandátu v Palestině. Tento hněv přiživil politický radikalismus, který ho nakonec dohnal k tomu, aby se chopil zbraní, a odlišil ho od významných palestinských politiků.[26]
Během svých kázání začal věřící vesničany vyzývat k organizaci odbojových organizací proti britské mandátní správě a židovským osadníkům.[17] Od damašského muftího brzy poté obdržel dobrozdání (fatvu), že boj proti Britům a Židům je přípustný.[27] V jednom ze svých burcujících kázání v mešitě al-Istiqlál pronesl ke svým posluchačům:
Jste národem králíků, kteří se bojí smrti a šibenic a zabývají se tlacháním. Musíte si uvědomit, že nás nezachrání nic jiného než naše zbraně.[28]
Vztahy s místními vůdci
Podle izraelského historika Šaje Lachmana al-Kassám mezi lety 1921 a 1935 často spolupracoval s Amínem al-Husajním, velkým muftím Jeruzaléma. Zpočátku spolu měli dobré vztahy a různá al-Kassámova oficiální jmenování vyžadovala muftího předchozí souhlas. Lachman naznačuje, že jejich spolupráce se zvýšila po nepokojích v roce 1929, v nichž podle jednoho zdroje byli aktivní i al-Kassámovi muži. Oba se v polovině třicátých let 20. století rozešli, možná kvůli al-Kassámově nezávislé aktivistické linii.[29] V roce 1933 al-Kassám vyslal k al-Husajnímu vyslance se žádostí o účast na povstání proti Britům. V té době al-Husajní odmítl a dal přednost politickému řešení.[30]
Od roku 1928 až do své smrti působil al-Kassám jako předseda Asociace mladých muslimů (AMM), ideového předchůdce Muslimského bratrstva, v Haifě. Zatímco ve svém aktivismu se zaměřoval na nižší třídy, jeho postavení v AMM mu umožňovalo přístup ke středním a vzdělaným vrstvám města, u kterých se těšila podpoře Strana nezávislosti (arabsky حزب الاستقلال, Hizb al-Istiqlál), arabská nacionalistická politická strana.[31] Zejména si vybudoval silný vztah s předním místním členem strany Rašídem al-Hadždžem Ibrahímem, předchozím předsedou haifské AMM. Široká ideologická propast mezi sekulární Stranou nezávislosti a al-Kassámem byla překlenuta společným postojem, že boj proti sionistické expanzi v Palestině je neoddělitelný od aktivního odporu vůči britské vládě. Tento názor odlišoval al-Kassáma a Stranu nezávislosti od tehdejších hlavních politických sil v Palestině. Zatímco členové Strany nezávislosti a AMM se obecně zdrželi přímého připojení se k al-Kassámově věci, jeho spojení s nimi ho pomáhalo chránit před politickými osobnostmi, které se stavěly proti jeho aktivismu.[32] Díky jeho rostoucí reputaci se mu dařilo také získávat financování svých aktivit od některých bohatých podnikatelů spojených se Stranou nezávislosti.[17]
Organizace ozbrojených skupin odporu
V letech 1930[33] nebo 1931[34] vytvořil řadu povstaleckých a vzájemně autonomních buněk. Většina z nich působila na severu Palestiny, ale některé byly aktivní také v Gaze na jihu území.[31] Většina jeho mužů byli rolníci a městští dělníci.[24] Na rozdíl od tradičních palestinských vůdců, kteří bojovali pouze proti sionistickému osidlování a vyhýbali se konfrontaci s britskými úřady, al-Kassám považoval boj proti oběma za stejně důležitý. Současně odboj stavěl na náboženském konfliktu, nikoliv národnostním. Al-Kassám prosazoval morální, politický a vojenský džihád jako řešení k ukončení britské vlády a sionistických aspirací v Palestině.[35]
Při výcviku svých mužů al-Kassám zdůrazňoval, že zastávání přísných náboženských morálních hodnot je prvořadé. Bojovníci by se proto měli starat o potřebné, pomáhat nemocným, udržovat dobré vazby se svými rodinami a pravidelně se modlit k Bohu. Tvrdil, že tyto ctnosti jsou předpokladem pro to, aby se stali disciplinovanými a nebojácnými bojovníky. Morální složka al-Kassámova učení byla zaměřena zejména na mladé muže z haifských dělnických slumů, kteří žili odděleně od svých rodin a byli vystaveni pokušením k činnostem považovaným v islámu za nemorální.[35] Za klíč k prevenci morální korupce mladých mužů považoval manželství a dařilo se mu poskytovat podporu svým chudším příznivcům s jejich svatebními výdaji. Povzbuzoval své muže, aby si nechali narůst plnovous jako znamení svého závazku k džihádu a aby s sebou nosili Korán, kamkoli šli.[36] Mezi jeho následovníky byla řada negramotných rolníků, které vedle výcviku učil také číst s použitím Koránu.[24] Al-Kassám také žádal své bojovníky, aby se zapojovali do duchovních cvičení praktikovaných súfijským řádem Kádiríja a aby před bitvou recitovali súfijské zpěvy.[36]
Jeho guerillová organizace se stala známou jako Černá ruka (arabsky الكف الاسود, al-Kaff al-Aswad).[33] Myšlenka na takovou skupinu se zřejmě zrodila po nepokojích v roce 1929. Organizace ovšem brzy zažila rozkol, kdy křídlo vedené radikálnějším Abú Ibráhímem al-Kabirem chtělo otevřený boj proti Židům a Britům, zatímco al-Kassám věřil, že hnutí na tuto konfrontaci zatím není připraveno. Následná kampaň Černé ruky začala přepadením a zabitím tří členů kibucu Jagur 11. dubna 1931, neúspěšným bombovým útokem na okolní židovské domy v Haifě začátkem roku 1932 a několika operacemi, které zabily nebo zranily čtyři příslušníky severních židovských osad.[28] Kampaň vyvrcholila bombovým útokem na dům v Nahalalu 22. prosince 1932, při kterém zemřel otec a syn.[37]Původci útoku byli dopadeni a během výslechu prozradili existenci organizace, ačkoliv nejmenovali samotného al-Kassáma. Ten následně aktivity organizace utlumil na téměř tři roky.[28]
Do roku 1935 hnutí čítalo několik stovek mužů – čísla se pohybují od 200 do 800 – organizovaných v buňkách po pěti mužích a zajišťovalo vojenský výcvik pro rolníky.[33][27] Buňky byly vybaveny bombami a střelnými zbraněmi, které používaly k přepadům židovských osad a sabotážím železničních tratí postavených Brity.[17] Ačkoli al-Kassámovo hnutí našlo odezvu mezi chudým venkovským obyvatelstvem a městskou spodinou, muslimskou městskou elitu hluboce znepokojovalo, protože ohrožovalo její politické a patronátní vazby s britskými mandátními úřady.[38] Po objevení tajné skrýše zbraní v přístavu Jaffa v říjnu 1935, které zřejmě pocházely z Belgie a byly určeny pro Haganu, židovskou polovojenskou organizaci,[39] se rozhořčení palestinských Arabů přetavilo ve dvě generální stávky. Dodávka zbraní Haganě posloužila al-Kassámovi jako konečný impuls pro zahájení vzpoury proti úřadům.[40]
Remove ads
Smrt
Dne 8. listopadu 1935 bylo poblíž kibucu Ejn Charod objeveno tělo strážníka palestinské policie Moše Rosenfelda.[41][42] Britské úřady připsaly zodpovědnost za jeho smrt al-Kassámově hnutí. V této souvislosti se al-Kassám a dvanáct jeho mužů rozhodlo opustit Haifu a vydali se do kopců mezi Dženínem a Náblusem.[42] Tam strávili deset dní na cestách, během nichž je živili místní vesničané. Britské jednotky je nakonec 20. listopadu obklíčily v jeskyni poblíž Ja'badu ve vesnici Nazlat Zajd.[41] V následující dlouhé přestřelce al-Kassám a tři jeho následovníci padli a pět jich bylo zajato.[17][41]
Podle amerického historika Abdallaha Schleifera jeho poslední odpor v té době vybudil Palestince:[11]
Obklíčený, řekl svým mužům, aby zemřeli jako mučedníci, a zahájil palbu. Jeho vzdor a způsob jeho smrti (který ohromil tradiční politické vedení) elektrizoval palestinský lid. Tisíce lidí se při pohřbu v Haifě prodraly policejními zátarasy a sekulární arabské nacionalistické strany vzývaly jeho památku jako symbol odporu. Bylo to největší politické shromáždění, jaké se kdy v mandátní Palestině konalo.[11]
K překvapení palestinské policie přilákal al-Kassámův pohřeb, který se konal v mešitě al-Džarína, nejméně 3 000 truchlících, většinou z řad rolníků a dělníků.[41] Jeho rakev a rakve jeho padlých druhů byly zahaleny vlajkami Jemenu, Saúdské Arábie a Iráku, v té době jediných tří nezávislých arabských zemí. V reakci na al-Kassámovu smrt se v Haifě a několika palestinských a syrských městech konaly stávky.[43] Al-Kassám je pohřben na muslimském hřbitově v bývalé palestinské vesnici Balad aš-Šejch, nyní součástí města Nešer, židovského předměstí Haify.[44] Nekrolog byl publikován 22. listopadu v egyptských novinách Al-Ahram, v němž byl veleben jako „mučedník“ s následujícím prohlášením: „Slyšel jsem tě kázat z kazatelny, vyzývat k boji mečem... Ve své smrti jsi výmluvnější než kdy jsi byl za života.“[45]
Remove ads
Odkaz
Pět měsíců po al-Kásámově smrti členové jeho hnutí, známého jako „Kassámíjun“[11] nebo „Kassámité“,[46] také Ichwán al-Kassám (Al-Kassámovi bratří)[47] pod vedením Farhána as-Sa'dího, postřelili tři židovské řidiče, z nichž dva na následky zranění zemřeli, při střelbě v Anabtě v roce 1936. Tato událost je vnímána jako jeden z hlavních impulsů přispívajících k zahájení arabského povstání v Palestině v letech 1936–1939.[46] Rolnické a městské partyzánské buňky (fasa'il) vedené Kassámity sehrály významnou roli v zahájení celostátního povstání.[11] Na počátku povstání vedli buňky v oblasti Dženínu, Horní Galileji a Balad aš-Šejch blízcí spolupracovníci a žáci al-Kassáma – Farhán as-Sa'dí, Abú Ibráhím al-Kabir a Attíja Ahmed Awad.[46]
Al-Kassám, podle palestinsko-amerického historika Rashida Khalidího,
hrál klíčovou roli v odvrácení obyvatelstva od politiky kompromisu s Brity, kterou prosazovala elita, a v ukázání jim „správné“ cesty lidového ozbrojeného boje proti Britům a sionistům.[48]
První izraelský premiér David Ben-Gurion přirovnal slávu, kterou al-Kassámovy akce vzbudily ve třicátých letech, ke slávě, kterou v sionistickém diskurzu získal sionistický aktivista Josef Trumpeldor, který zahynul v boji s arabskými silami – al-Kassámovu smrt označil s odkazem na židovskou osadu, ve které nalezl Trumpeldor smrt z rukou Arabů, za „jejich Tel Chaj“.[28] Izraelský historik Tom Segev na to poukazuje a tvrdí, že „teroristy, které vedl al-Kassám, a v nedávné době bojovníky intifády lze přirovnat k teroristům, které vedl Menachem Begin“.[49]
Ačkoli al-Kassámovo povstání nebylo za jeho života úspěšné, militantní organizace se jeho příkladem inspirovaly. Jeho pohřeb přilákal tisíce lidí, což se proměnilo v masovou demonstraci národní jednoty.[17] Palestinští fedajíni, kteří se objevili v šedesátých letech 20. století, považovali al-Kassáma za svého předchůdce. Zakladatelé palestinského nacionalistického ozbrojeného hnutí Fatah zpočátku zvažovali pojmenování své skupiny „Kassámíjún“. Lajla Chálid, známá členka Lidové fronty pro osvobození Palestiny, jednou prohlásila, že její organizace začala „tam, kde al-Kassám skončil: jeho generace začala revoluci, moje generace ji má v úmyslu dokončit.“[50]
Jeho jméno nese vojenské křídlo palestinského islamistického ozbrojeného hnutí Hamás – Brigády Izz ad-Dína al-Kassáma – stejně jako raketa Kassám, kterou tato skupina vyrábí a používá.
Remove ads
Reference
Literatura
Externí odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads