česká spisovatelka a básnířka From Wikipedia, the free encyclopedia
Irma Geisslová (6. července 1855 Pešť (dnes Budapešť) – 27. května 1914 Jičín)[1] byla česká básnířka a prozaička, autorka povídek pro dospělé, také psala pro děti a mládež. V roce 1879 vydala básnickou sbírku Immortelly, vyjadřující životní pocity tak, jako by patřila do generace básníků devadesátých let 19. století (Josef Hora, Otokar Březina nebo Antonín Sova). Kritika její doby ji nepochopila. Vydala celkem třináct knih, většinou „vlastenecké“ novely, romány nebo dílka pro děti. Publikovala v dobových časopisech a novinách. Většina jejích intimních textů, které psala sama pro sebe, nebyla nikdy zveřejněna.[2]
| Irma Geisslová | |
|---|---|
 Irma Geisslová | |
| Narození | 6. července 1855 Pešť  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 27. května 1914 (ve věku 58 let) Jičín  Rakousko-Uhersko |
| Místo pohřbení | hřbitov v Jičíně |
| Povolání | spisovatelka a básnířka |
 multimediální obsah na Commons | |
 původní texty na Wikizdrojích | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Narodila se v rodině železničního úředníka Jana Slavomila Geissela (1828–1896) a matky Marie, rozené Fořtové (1826–1870). Irma byla nejstarší ze čtyř sourozenců.[3] Otec byl vyšším úředníkem Rakousko-Uherské společnosti státní dráhy a rodina se s ním často služebně stěhovala (Pešť, Vídeň, Brno, Pardubice, Česká Třebová, Praha, Jičín). Patřil mezi české vlastence. Absolvoval jičínské gymnázium a v šedesátých letech 19. století se hlásil k Národní straně svobodomyslné. Dětí neposílal do německých nebo maďarských škol, ale učil je sám doma.[4]
.jpg)
Mezi lety 1868–1874 žila rodina v Praze. V roce 1870 zemřela matka Marie Geisslová a Irma se starala o sourozence. Tyto pocity později vyjádřila ve své poezii, kde matku postrádala a nemohla se smířit s pocitem, že už se s ní nesetká. Nejmladší sestře Emilii byla téměř matkou. Emilie později psala o životě se sestrou do jičínských novin Vzpomínky na můj sedmiletý pobyt v Uhrách.[5]
Po dalším pobytu v Pešti (1874–1881) se rodina vrátila do Prahy. V této době udržovala básnířka přátelský vztah se spisovatelkou Sofií Podlipskou. Z jejich vzájemné korespondence se dochovalo 262 dopisů.[6]
V Praze se osobně setkala i se zástupci lumírovců. Obdivovala Jaroslava Vrchlického. K jeho narozeninám mu napsala proslov. Blízko měla i k Josefu Václavu Sládkovi, který recenzoval její básně.[5]
Po třech letech pobytu v Praze se rodina vrátila do Jičína, odkud pocházela matka. Otec byl v této době penzionován. Irma Geislerová nadále udržovala kontakty s „Prahou“, například se Sofii Podlipskou i Janem Nerudou. Přispívala do pražských časopisů. Záhy se však stala součástí místního kulturního života v Jičíně. Účastnila se akcí spolku Literární jednota, také přednášela. Po smrti otce žila s rodinou nemocné sestry.[7][1] Na přelomu let 1913–1914 se u ní projevila rakovina prsu.[5] Zemřela v roce 1914 v Jičíně a je pohřbena na zdejším hřbitově.
Po její smrti vydala sestra Emílie Básně z pozůstalosti I. G. (1915), kde byly vydány především vlastenecké básně. Emilie rozhodla, že v sestřině pozůstalosti je mnoho intimností, které jsou k vydání „nepatřičné“.[8]
V devatenácti letech publikovala své první verše ovlivněné Vítězslavem Hálkem v časopise Lumír.[11][12] Generačně mohla být zařazena mezi ruchovce a lumírovce. Byla však sama sebou.[2] V té době ji otec přivedl do Ženského výrobního spolku. Eliška Krásnohorská ji ve svých vzpomínkách popsala nejen jako stydlivou a smutnou dívku, ale zmiňovala i její literární činnost a vzdělanost.
Na počátku osmdesátých let 19. století se rodina, již bez matky, vrátila do Pešti. Mladá autorka posílala básně do Prahy. Její tvorba byla ovlivněna prostředím železnice a vlaky. Významně se však v její tvorbě objevily i pocity odcizení a stesku nejen z pobytu v cizím prostředí. V roce 1875 se v Ženských listech objevily verše slečny „I. G. z Pešti“. Přispívala do řady časopisů, jako byly Ženské listy, Lumír, Květy, Zlatá Praha, Česká včela, Almanach české omladiny, Světozor a později do jičínského Krakonoše. V roce 1876 otiskl časopis Paleček například verše Z poezie nádražní. Obdobné téma se objevilo i v próze jako například Lid na železnici (1885) nebo Mračný a Hrabín (1895).[6]
První sbírku básní Imortely (první vydání psáno Immortelly [13]) vydala v roce 1879 vlastním nákladem s podporou Jana Nerudy. Ve sbírce si připomínala matku i ztracenou lásku, ale objevily se zde i lyrické básně inspirované přírodou. První Nerudova recenze byla pozitivní, později básnířce společně s Krásnohorskou vytýkal nevyzrálost a příliš smutku. Vydala další sbírky, několik novel a tři romány. Často vlastním nákladem a většinou bez zisku. Nepochopením básnické sbírky Imortely byla zasažena natolik, že z dalších děl se tíživá a především originální atmosféra Imortely vytratila.[8] Tato sbírka je považována za autorčino nejvýznamnější dílo.[6] S ohledem na dekadentně laděnou poezii je pokládána za předchůdkyni básníků generace devadesátých let 19. století.[7][14]
Věnovala se i tvorbě pro děti, například lze uvést básnické sbírky Luční kvítí (1882), V písních a květech (1888), Lípové květy (1892) nebo povídku Venouš (1905).
Inspirována krajinou Jičínska vydala lyrickou sbírku Z Podkrkonoší (1889). Získala za ni cenu spolku Svatobor. Její básně ovlivnila konkrétní místa (Čeřovka, Zebín, Libosad, Svatováclavské topoly, Kumburk, Prachovské skály, Veliš, Loreta nebo Kartouzy.
Nejen české noviny a časopisy vydávaly její tvorbu. Publikovala humoristické i „vážné“ básně, povídky, črty i novely například v amerických Ženských listech, ve Věstníku Čechů, v Amerických besídkách atd.[5]
V 21. století je Irma Geisslová téměř zapomenuta, avšak ve své době byla i přes izolaci od centra kulturního dění, Prahy, řazena mezi přední spisovatele. Např. Ženské listy uvedly článek k jejím padesátinám slovy: „Již tomu více než třicet let, co mezi nejpřednějšími spisovateli a spisovatelkami vyskytovalo se zvučné jméno Irmy Geisslové.“[15]
Básně Irmy Geisslové zhudebnila Monika Načeva[20] a zpívají je různí interpreti:
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
