Heliodor Píka

arm. gen. i. m. Heliodor Píka


Narození	3. července 1897 Štítina u Opavy Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	21. června 1949 (ve věku 51 let) Plzeň, Věznice Bory Československo Československo
Místo pohřbení	Ďáblický hřbitov
Národnost	Češi
Děti	Milan Píka
Vojenská kariéra
Hodnost	divizní generál (armádní generál in memoriam)
Doba služby	1915–1948
Sloužil	Československo
Složka	Československé legie, Československá armáda
Jednotka	Pěší pluk č. 15 v Opavě 1. čs. střelecký pluk 21. čs. střelecký pluk francouzských legií 21. pěchotní pluk v Kladně 1. československý armádní sbor
Války	První světová válka, Ruská občanská válka, Druhá světová válka
multimediální obsah na Commons

Do konce první světové války

Heliodor Píka se narodil 3. července 1897 v Štítině u Opavy v rodině vesnického koláře Ignáce Píky. Roku 1915 ukončil studium na českém gymnáziu v Opavě a chtěl studovat farmacii, ale byl odveden k zeměbraneckému regimentu v Opavě. O rok později (1916) byl odeslán na haličskou frontu, kde v řadách 15. zeměbraneckého pluku byl pak 28. července 1916 ve Volyňské oblasti v Berestečku^[2] zajat ruskými jednotkami. Již za tři měsíce poté se přihlásil v Bobrujsku do Československých legií.^[3] Do legií, tehdy Československé střelecké brigády a jejího záložního praporu byl zařazen 21. července 1917 v hodnosti vojína.

V Rusku byl až do roku 1917, kdy se na příkaz T. G. Masaryka s částí legií přesunul lodí z Vladivostoku na západní frontu – přes Anglii do Francie, kde v Le Havre prošel intenzivním vojenským výcvikem. Byl zařazen jako vojín k 33. střeleckému pluku. Vzhledem ke své lékárenské praxi byl určen ke zdravotní službě u 21. čs. střeleckého pluku francouzských legií, později vykonával funkci nejprve četaře a později poručíka obrany proti plynům. S plukem prodělal těžké boje na alsaské frontě (jaro 1918), v Champagni, na Aisně, u Terronu i jinde. Byl několikrát vyznamenán; obdivován byl za obětavou lékařskou službu v prvních liniích.

První republika

9. ledna 1919 se vrátil do vznikajícího Československa jako poručík, vzápětí byl v květnu nasazen v boji proti polské armádě ve sporu o Těšínsko. V létě 1919 byl převelen na slovenskou frontu, z níž byl brzy vyslán na studia na vojenskou akademii École spéciale militaire v Saint-Cyr ve Francii. Studia ukončil v roce 1920^[4] a stal se učitelem na Vojenské akademii v Hranicích.

30. prosince 1922^[5] se oženil s Marií Sehnalovou a o sedm měsíců později se jim narodil syn Milan.

Roku 1923 byl v hodnosti kapitána povolán na hlavní štáb Československé branné moci v Praze. V letech 1926–28 absolvoval jako jeden ze tří československých důstojníků Vysokou školu vojenskou v Paříži. V roce 1932 se stal vojenským atašé v Bukurešti, tento post byl strategicky velmi významný, protože Rumunsko bylo členem Malé dohody a bylo považováno za oporu proti rostoucímu německému a maďarskému tlaku. V této pozici působil až do roku 1937, kdy byl převelen na ministerstvo obrany. 1. ledna 1938 byl povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu, se služebním pořadím k 30. září 1937.^[6]

Druhá světová válka

V roce 1938 se pokusil o dohody pro případnou válku s Německem a získal příslib materiální pomoci Jugoslávie a Rumunska. Po okupaci Československa byl nucen utéci přes Francii^[2] do Londýna, kde nabídl své služby Janu Masarykovi. Edvard Beneš ho vyslal do Bukurešti jako vojenského vyslance pro Balkán, zde pomáhal československým a maďarským uprchlíkům z protektorátu, přičemž se zaměřoval především na demobilizované vojáky. Po fašistickém puči v Rumunsku a krátkém zatčení se přesunul do Istanbulu.

V Istanbulu se Píka setkal s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou, který ho požádal o předání žádosti E. Benešovi o podporu spolupráce se Sovětským svazem a založení vojenského vyslanectví v Moskvě, což Beneš přijal. V roce 1941 se setkal se Svobodou podruhé. Při této schůzce L. Svoboda spolu se sovětským generálem Fokinem navrhl vytvoření československých jednotek na území SSSR a další zpravodajskou spolupráci s Moskvou. Tento návrh Československá exilová vláda přijala a po podpisu sovětsko-československé vojenské dohody (18. července 1941) se H. Píka stal atašé a velitelem mise Československé armády v Moskvě. Již v srpnu E. Beneše varoval, že SSSR neusiluje o svobodné Československo, ale o diktaturu proletariátu. Toto varování však nemělo na politiku E. Beneše žádný vliv. Již v roce 1941 proti Píkovu působení v Moskvě protestovali zástupci KSČ Klement Gottwald a Václav Kopecký.

V roce 1942 začal Píka v Buzuluku formovat jednotku československé armády z československých dobrovolníků, obzvláště těch, kteří dleli v sovětských zajateckých táborech. Společně s L. Svobodou dokázal čelit tlaku K. Gottwalda na zpolitizování jednotky. V září 1943 se 1. čs. samostatná brigáda přesunula na frontu do oblasti Kyjeva (na jehož osvobození měla důležitý podíl) a v listopadu se Píka účastnil slavnostního podpisu československo-sovětské spojenecké smlouvy. V prosinci 1943 byl povýšen do hodnosti brigádního generála.^[6]

V srpnu 1944 obsadil Wehrmacht Slovensko a Píka požádal sovětské velení o podporu slovenských povstalců Rudou armádou, J. V. Stalin pak vydal příkaz k dodávce zbraní na Slovensko a zahájení karpatské operace maršálem Koněvem. S postupem sovětských vojsk na československé území Píka žádal, aby byl velitelem osvobozovacích jednotek jmenován L. Svoboda, tuto žádost SSSR odmítl. Poté neúspěšně protestoval proti postupu Rudé armády na Zakarpatské Ukrajině; v tomto období již sovětské velení plně spolupracovalo s K. Gottwaldem a jelikož ani E. Beneš mu neposkytl dostatečnou podporu, mohlo sovětské vedení H. Píku ignorovat.

Poválečné působení a poprava

V květnu 1945 se H. Píka vrátil do Prahy, kde byl povýšen na divizního generála (4. srpna 1945, s pořadím k 1. květnu 1944)^[6] a jmenován náměstkem náčelníka generálního štábu Československé armády. V tomto období byl oceněn i dvěma sovětskými vyznamenáními.

Jako člen československé delegace se zúčastnil dojednávání mírových smluv s evropskými státy Osy během konference v Paříži.^[6]

Po únorovém převratu byl 1. března 1948 odeslán na zdravotní dovolenou a 5. května byl zatčen ve vojenské nemocnici, kde se zotavoval po operaci žlučníku. Dne 1. června 1948 byl přeložen do výslužby. Byl nepravdivě obviněn ze špionáže ve prospěch Velké Británie a další vlastizrádné a velezrádné činnosti.^[6]^[7] Vyslýchán byl mimo jiné i v tzv. „Domečku“.^[6] Dne 29. ledna 1949 pak byl ve vykonstruovaném soudním procesu^[8] Státním soudem^[7] odsouzen k trestu smrti oběšením, který byl vykonán 21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice Bory. Udělení milosti ministr národní obrany Ludvík Svoboda nenavrhl.^[8] Mimo rodiny a obhájce proti rozsudku protestovali pouze představitelé MNV ve Štítině a bývalý náčelník francouzské vojenské mise v ČSR Louis Faucher.^[7]

Tělo generála se po pitvě „ztratilo“ nepohřbeno a dosud nebylo nalezeno.^[9] Podle svědectví jeho syna Milana Píky ve filmovém dokumentu Křišťálový fantom z roku 2018^[10] bylo jeho tělo uschováno v anatomickém ústavu (asi v Praze?) v boxu pro uchovávání mrtvých a místo jeho mrtvého těla (jeho syn M. Píka v dokumentu neuvádí, kdy přesně bylo pochováno, případně zpopelněno) bylo pohřbeno nějaké jiné mrtvé tělo, a to pod jménem jeho otce gen. H. Píky. Autoři filmu ani M. Píka to v dokumentu blíže nevysvětlují.

Ve stejné věznici, kde H. Píka čekal smrt, byl ve vazbě i jeho syn Milan, který byl za války u Britského královského letectva. Milan Píka byl odsouzen v procesu, který začal 16. února 1949. Rehabilitován byl teprve v roce 2019.^[11]

Rehabilitace

V roce 1968 byl (prý s údajnou pomocí prezidenta L. Svobody) proces s H. Píkou obnoven a vojenský soud v Příbrami konstatoval jeho nevinu a zrušil odsuzující rozsudek, k plné rehabilitaci však došlo až po roce 1989.^[6] Socialistický režim odmítl uznat jeho zásluhy, jeho jméno bylo až do konce r. 1989 komunisty tabuizováno a veřejnost se s jeho životem mohla seznámit až po roce 1989. V 90. letech 20. století pak vznikl dokument České televize Proč vás zavraždili, generále? a bylo o něm napsáno několik knih.

Roku 1991 udělil H. Píkovi prezident Václav Havel in memoriam Řád Milana Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době druhé světové války, byl mu odhalen památník v Plzni i v rodné Štítině před jeho domem. Po Píkovi je pojmenován i 53. pluk průzkumu a elektronického boje Armády České republiky v Opavě, náměstí v Plzni-Slovanech, ulice v Praze 6 – Dejvicích a také v Brně, Kroměříži, Liberci, Olomouci, Ostravě a v Kladně.

V roce 2001 byl Karel Vaš, poslední ještě žijící aktér justiční vraždy generála Píky, obžalován z trestného činu vraždy, a nejprve odsouzen k sedmi letům odnětí svobody, ale roku 2002 byl rozsudek nad ním zrušen a trestní stíhání zastaveno z důvodu promlčení trestní odpovědnosti.^[12] Karel Vaš zemřel 8. prosince 2012 nepotrestán a za jeho zločiny (včetně justiční vraždy gen. H. Píky) se veřejně omluvila pouze jeho dcera Galina Vašová, která se narodila až po „popravě“ (= zavraždění) gen. H. Píky a se zločiny svého otce neměla nic společného.

Pamětní deska v Dejvicích na budově GŠ

Na budově Generálního štábu armády České republiky na Vítězném náměstí 5/1500 v Praze 6 – Dejvicích (na levé straně hlavního vstupu do budovy) jsou dvě bronzové pamětní desky. Horní je věnována Heliodoru Píkovi. Obsahuje následující text: „PAMÁTCE VYNIKAJÍCÍHO VOJÁKA, DIPLOMATA A VLASTENCE, DIVIZNÍHO GENERÁLA HELIODORA PÍKY NEZÁKONNĚ POPRAVENÉHO 21. 6. 1949“. Pod textem je reliéf ostnatého drátu s lipovými listy. Tato deska byla slavnostně odhalena 28. října 1991. Pod touto deskou se nachází druhá. Ta byla připojena 28. října 1998 a je věnována vojákům z povolání, kteří se stali oběťmi komunistické zvůle. V horní části začíná druhá pamětní deska textem: „V TOMTO KRUTÉM OSUDU BYL NÁSLEDOVÁN DALŠÍMI ČESKÝMI VOJÁKY Z POVOLÁNÍ“, pak následuje výčet jmen včetně vojenských hodností a dne úmrtí. Text druhé desky je zakončen větou: „ČEST JEJICH PAMÁTCE I PAMÁTCE VŠECH DALŠÍCH PŘÍSLUŠNÍKŮ ČESKOSLOVENSKÉ ARMÁDY, KTEŘÍ SE STALI OBĚTÍ KOMUNISTICKÉ ZVŮLE.“ ^[13]^[14]^[15]

Československo/Česko

Československý válečný kříž 1914–1918, se třemi ratolestmi
Československá revoluční medaile, se štítky 21, ALSACE, ARGONNE
Československá medaile Vítězství, (dekret 22. září 1922)
Pamětní kříž Čs. dobrovolce 1918–1919
Československý válečný kříž 1914–1918
Diplomový odznak Karla IV.^[17] Důstojnický stupeň 1.třídy s meči (15. prosince 1947)
Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem, (dekret z února 1947, podepsán gen. Bočkem)
Československá medaile za zásluhy, I. třída
Pamětní medaile československé armády v zahraničí, se štítky Francie, Velká Británie a SSSR
Československý válečný kříž 1939
Odznak Československého partyzána ^[18]
Pamětní kříž Svazu národních gard 1938 (stužku na uniformě nosil)
Řád Slovenského národního povstání, I. třída
Pamětní odznak 1938 Čs. obce dobrovolců 1918–1919 (dekret 28. ledna 1946)
Pamětní kříž Za věrnost 1939–1945^[19](dekret konfederace politických vězňů ČR 24. června 1998)
Štefanikův pamětní odznak, I. stupně (dekret 31. prosince 1945)
Řád Milana Rastislava Štefánika, III. třídy, udělen 8. května 1991
Pamětní medaile Čs. obce legionářské^[20] , udělena 19. června 1999
Pamětní medaile Za zásluhy a práci pro Slezsko (1969)
Muklovská medaile – KPV Opava (1998)
Čestná medaile T. G. Masaryka (2000)
Řád Bílého lva, I. třída – vojenská skupina (2020)