Felipe González

Možná hledáte: Felipe González Ahedo.

Felipe González Márquez (* 5. března 1942 Sevilla) je španělský politik, dlouholetý generální tajemník hlavní španělské levicové strany Partido Socialista Obrero Español (PSOE) (1974–1997) a třetí předseda vlády od španělského přechodu k demokracii (1982–1996).

Felipe González
Předseda vlády Španělska
Ve funkci: 1. prosince 1982 – 4. května 1996
Panovník	Juan Carlos I.
Vicepremiér	Alfonso Guerra Narcís Serra
Předchůdce	Leopoldo Calvo-Sotelo
Nástupce	José María Aznar
Stranická příslušnost
Členství	Španělská socialistická dělnická strana (od 1964)
Narození	5. března 1942 (83 let) Sevilla, Španělský stát Španělský stát
Choť	Carmen Romero López (1969–2008) Mar García (od 2012)
Rodiče	Felipe González a Juana Márquez
Alma mater	Sevillská univerzita (do 1965) Instituto San Isidoro Universities in Leuven
Profese	politik, labor law specialist, spisovatel, byznysmen, právník a vysokoškolský učitel
Náboženství	římský katolík protestante
Ocenění	velkokříž Vojenského řádu Kristova (1984) Velkokříž za vojenské zásluhy s bílou stuhou (1984) Řád Josého Martího (1986) velkokříž Řádu peruánského slunce (1986) Cena Karla Velikého (1993) … více na Wikidatech
Podpis
Commons	Felipe González
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Biografie

Během studií práv v Seville se González zapojil nejprve do křesťansko-demokratického, později socialistického odboje proti režimu generála Franka, za což byl roku 1971 zatčen. Byl jednou hlavních postav při obnově Partido Socialista Obrero Español roku 1974. Postupně se mu podařilo prosadit uvnitř strany opuštění marxistických pozic a přechod k sociálně-demokratickému kurzu.

González byl ministerským předsedou 13 a půl roku a je tak jednou z nejdéle vládnoucích osob v novodobé historii Španělska. Pod jeho vedením se straně PSOE podařilo dvakrát po sobě získat absolutní většinu ve španělském 350členném Kongresu: 202 mandátů (48,1 % hlasů) v historickém vítězství v roce 1982 a 184 v roce 1986; v roce 1989 pak získali jeho socialisté přesnou polovinu, tj. 175 křesel.

V roce 1993 ztratila PSOE absolutní většinu a musela utvořit koalici s katalánskou stranou Convergència i Unió; v roce 1996 pak socialisty porazila Aznarova Partido Popular. Do následujícího roku byl González lídrem opozice.

Od roku 2000 byl poslancem španělského Kongresu, kde se však pro jiné aktivity stal chronickým absentérem, a proto se z aktivní politiky stáhl. V roce 2007 byl pak na summitu EU jmenován předsedou tzv. Reflexní skupiny (neboli „rady moudrých“), jejímž posláním je formulace vizí EU v delším časovém horizontu.^[1]

Vyznamenání a ocenění

Státní vyznamenání

• velkokříž Řádu Kristova – Portugalsko, 6. ledna 1984^[2]
• velkokříž Vojenského záslužného kříže s bílým odznakem – Španělsko, 20. června 1984^[3]
• Řád José Martího – Kuba, 14. listopadu 1986^[4][5]
• velká čestná dekorace ve zlatě na stuze Čestného odznaku Za zásluhy o Rakouskou republiku – Rakousko, 1996^[6]
• velkokříž s řetězem Řádu Isabely Katolické – Španělsko, 10. května 1996^[7]
• velokříž Řádu Quetzala – Guatemala, 2004

Nestátní ocenění

• Cena Karla Velikého – Cáchy, 20. května 1993^[8]

Felipe González, 2004

Bibliografie

• 1982: Un discurso ético
• 1997: El Socialismo
• 2001: El futuro no es lo que era (spoluautor Juan Luis Cebrián)
• 2003: Memorias del futuro