americký bojový stíhací letoun From Wikipedia, the free encyclopedia
McDonnell Douglas (dnes Boeing) F-15E Strike Eagle je americký víceúčelový stíhací letoun určený k provádění bojů proti vzdušným i pozemním cílům za každého počasí vyvinutý z typu McDonnell Douglas F-15 Eagle.[3] Letoun F-15E byl navržen v 80. letech k průnikům vysokou rychlostí na velké vzdálenosti bez nutnosti záviset na doprovodu nebo letounech pro elektronický boj. F-15E amerického letectva (USAF) jsou od ostatních amerických variant F-15 rozpoznatelné tmavší kamufláží a přídavnými konformními nádržemi přilehlými k sacímu ústrojí pohonných jednotek.
F-15E Strike Eagle | |
---|---|
Určení | víceúčelový bojový letoun/stíhací bombardér |
Výrobce | McDonnell Douglas Boeing Defense, Space & Security |
První let | 11. prosince 1986[1] |
Zařazeno | duben 1988 |
Charakter | Ve službě |
Uživatel | Letectvo Spojených států Izraelské vojenské letectvo Katarské letectvo Saúdské královské letectvo Letectvo Korejské republiky |
Výroba | 1985–dosud |
Vyrobeno kusů | 540[p 1][2] |
Vyvinuto z typu | McDonnell Douglas F-15 Eagle |
Varianty | Boeing F-15SE Silent Eagle |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
F-15E se dočkaly nasazení během operací v Iráku, Afghánistánu, Sýrii, Libyi a jinde. Během těchto operací prováděly mise hluboko v nepřátelském území proti cílům vysoké hodnoty, letecké hlídkování a přímou leteckou podporu koaličním jednotkám. Také byly vyvezeny do několika zemí.
Projekt Strike Eagle byl zahájen společností McDonnell Douglas v 80. letech 20. století, s cílem vyvinout letoun schopný útoků na pozemní cíle na velké vzdálenosti a za každého počasí, při zachování plné schopnosti vedení vzdušného boje. Typ měl ve výzbroji nahradit útočné letouny General Dynamics F-111 Aardvark, stíhací bombardéry McDonnell F-4 Phantom II a doplnit McDonnell Douglas F-15 Eagle, které byly původně zamýšleny výhradně jako stíhačky pro vybojování vzdušné nadvlády. První demonstrátor koncepce byl upraven z druhého exempláře F-15B (sér. číslo 71-291) v srpnu 1981.[1] Změny zahrnovaly především zvýšení rozlišovací schopnosti palubního radaru AN/APG-70 v režimu sledování země, a možnost nesení podvěsných kontejnerů se senzory FLIR a kontejnerů systému LANTIRN. Zadní kokpit, určený jako stanoviště operátora protizemní výzbroje, si zachoval plně funkční řídící prvky, a byl doplněn o nové multifunkční displeje a zaměřovací prvky kontroly řízené protizemní výzbroje. Došlo také k instalaci systému pro automatické kopírování terénu od společnosti Lear Siegler Aeronautics, modifikaci systému inerciální navigace Honeywell a systému REB AN/ALQ-135B. Během vývoje došlo také k zesílení konstrukce podvozku, s koly o větším průměru. Překonstruována byla i zadní část trupu, umožňující alternativní instalaci motorů Pratt & Whitney F100-PW-220 nebo General Electric F110-GE-100[p 2] či jejich plánovaných výkonnějších variant. Vzletová hmotnost stoupla o 7 000 liber (3 175 kg) oproti provedením F-15C/D. Změny se dotkly cca 60 % draku, a instalace nové avioniky do něj si vyžádala redukci množství neseného paliva[p 3] a munice pro palubní kanón M61 Vulcan.
Projekt byl USAF od roku 1983 v rámci programu Enhanced Tactical Fighter porovnáván s prototypem General Dynamics F-16XL, odvozeným z F-16 Fighting Falcon, nad kterým v soutěži o udělení zakázky oficiálně zvítězil 24. února 1984.[4] První předsériový stroj (č. 86-0183) vzlétl 11. prosince 1986.[1]
Hned po spuštění operace Pouštní bouře byly americké letouny F-15E přesunuty z Ománu na saúdskoarabskou základnu Prince Sultan. A právě odtud 17. ledna 1991 zaútočily na několik odpalovacích zařízení balistických raket Scud, které se nacházely v západním Iráku. Během jedné noci vzlétlo celkem 24 stíhacích letounů Strike Eagle a zaútočily na Scudy na pěti různých místech.
Téměř všechny stroje byly vyzbrojené dvěma raketami vzduch-vzduch AIM-9M a 12 kazetovými pumami Mk20 Rockeye. Výjimkou bylo několik letadel, které zaútočily na Scudy na letišti H2 a nesly po 12 pumách Mk82. Obvykle byly F-15E v Iráku vyzbrojeny až čtyřmi střelami AIM-9, ale během této mise by v dané konfiguraci překročily maximální limit vzletové hmotnosti. Při hmotnosti 36 700 kg byli piloti limitováni manévry s maximálním přetížením 3 g. Toto omezení platilo dokud nesnížili hmotnost stroje buď odhozením pum nebo spálením určitého množství paliva.
Bombardování statických odpalovacích zařízení bylo pro piloty F-15E poměrně jednoduché. Palubní radiolokátor stíhaček AN/APG-70 dokázal vytvořit tak podrobné mapy cílových lokalit, že na nich bylo vidět i tenké linie pletivového oplocení.
Většina posádek se dostala do cílových oblastí nízkým letem rychlostí 1000 km/h. První stroje shodily své pumy na cíle o 03:05 místního času z výšky asi 91 m.[5] Následující den se konal útok na ropnou stanici blízko Basry, která byla silně chráněna systémy protivzdušné obrany S-125, 2K12 Kub, 9K33 Osa a Roland. Během tohoto náletu přišlo americké letectvo o jednu stíhací F-15E, která se zřítila zřejmě v důsledku palby irácké PVO.[6]
Zdroj: USAF fact sheet,[20] Davies[21] & Boeing [22]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.