Eurostar
From Wikipedia, the free encyclopedia
From Wikipedia, the free encyclopedia
Eurostar je mezinárodní železniční dopravce zajišťující spojení vysokorychlostními vlaky mezi Spojeným královstvím, Francií, Belgií a Nizozemskem. Společnost zahájila provoz v roce 1994 při příležitosti otevření železničního tunelu pod Lamanšským průlivem - Eurotunelu, který vlaky Eurostar při své cestě mezi Londýnem a kontinentální Evropou využívají.
| Eurostar | |
|---|---|
.svg){kind=logo} Logo | |
 | |
| Základní údaje | |
| Datum založení | 14. listopadu 1994 |
| Identifikátory | |
| Oficiální web | www |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Základem pro vznik Eurostaru bylo rozhodnutí, že Eurotunel budou kromě kyvadlových vlaků Folkestone – Calais přepravujících osobní automobily, nákladní automobily a autobusy využívat také osobní a nákladní vlaky spojující vzdálenější místa. Společnosti British Rail a SNCF tak uzavřely s Eurotunelem smlouvu, že pro tento účel využijí polovinu kapacity tunelu. V roce 1987 zřídila Británie, Francie a Belgie mezinárodní projektovou skupinu, která měla vybrat vhodný typ vysokorychlostní vlakové soupravy. Díky zkušenostem s provozem vlaků TGV byla vybrána francouzská technologie, která později posloužila jako základ pro nové vlaky. Na konci roku 1989 bylo u francouzské společnosti Alstom objednáno celkem 38 vlakových souprav. První zkušební vlak Eurostar projel tunelem z Francie do Velké Británie v polovině června roku 1993.
Vlaky Eurostar začaly z londýnské stanice Waterloo do Paříže a Bruselu pravidelně jezdit 14. listopadu 1994. Jízdní doba byla 2:35 h do Paříže a 2:20 h do Bruselu. V září 2007 byl dokončen 2. úsek nové vysokorychlostní tratě mezi Londýnem a Eurotunelem (High Speed 1, dříve Channel Tunnel Rail Link), čímž byla jízdní doba zkrácena o 20 minut. Ve stejném roce přestaly vlaky Eurostar využívat nádraží Waterloo a přesunuly se na zmodernizované londýnské nádraží St Pancras International.
Mezi pravidelné destinace se postupem času zařadily stanice Calais, Lille a Marne-la-Vallée (Disneyland Paris), některá města v jižní Francii (Lyon, Avignon a Marseille), letoviska ve francouzských Alpách (Moûtiers, Aime-la-Plagne a Bourg-Saint-Maurice) a v dubnu 2018 také Antverpy, Rotterdam a Amsterdam.[1] Na území Spojeného království vybrané vlaky obsluhují také stanice Ebbsfleet a Ashford.
První generaci vlaků Eurostar vyráběla francouzská společnost Alstom v letech 1992-1996. Tyto tří nebo čtyřsystémové jednotky vychází z TGV a jsou s ohledem na bezpečnostní opatření související s provozem v Eurotunelu sestaveny z dvou půlvlaků: každý z nich je tvořen čtyřnápravovým hnacím (čelním) vozem a sedmi nebo devítivozovou soupravou osobních vozů s Jakobsovými podvozky a s jedním hnacím podvozkem na straně hnacího vozu. Díky tomuto uspořádání je možné v případě potřeby jednotku rozpůlit a pokračovat v jízdě s polovinou vlaku. Vyrobeno bylo celkem 38 jednotek, z toho 31 s osmnácti vloženými vozy pro mezinárodní dopravu mezi Spojeným královstvím, Francií a Belgií a 7 s čtrnácti vloženými vozy pro vnitrostátní dopravu na území Velké Británie.
V letech 2011-2018 vyrobila společnost Siemens pro Eurostar 17 šestnáctivozových jednotek Velaro. Jednotky byly odvozeny od vlaků ICE 3 provozovaných Deutsche Bahn a jsou stejně jako řada 373 sestaveny z dvou půlvlaků, v tomto případě osmivozových. Jednotky jsou čtyřsystémové a disponují distribuovaným pohonem - osm vozů má hnací a osm běžné nápravy.
| Řada | Vyrobeno ks | Počet vozů | Kapacita | Délka jednotky | Maximální rychlost | Výkon | Trakční soustavy | Roky výroby | Trasy |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Class 373/1
Eurostar e300 |
31 | 18 (+2 hnací) | 750 sedadel | 387 metrů | 300 km/h
160 km/h v Eurotunelu a při napájení třetí kolejnicí |
12,2 MW (25 kV)
5,7 MW (3000 V) 3,4 MW (750 V) |
25 kV 50 Hz AC
3000 V DC 1500 V DC (pouze 5 upravených jednotek) 750 V DC (napájení z třetí kolejnice) |
1992-1996 | Londýn - Paříž
Londýn - Brusel Londýn - Marne-la-Vallée Londýn - Bourg-Saint-Maurice Londýn - Marseille |
| Class 373/2 | 7 | 14 (+2 hnací) | 558 sedadel | 312 metrů | 25 kV 50 Hz AC
3000 V DC 750 V DC (napájení z třetí kolejnice) |
1992-1996 | v provozu u SNCF | ||
| Class 374
Eurostar e320 |
17 | 16 | 902 sedadel | 390 metrů | 320 km/h
160 km/h v Eurotunelu |
16 MW | 25 kV 50 Hz AC
15 kV 16,7 Hz AC 3000 V DC 1500 V DC |
2011-2018 | Londýn - Paříž
Londýn - Brusel Londýn - Amsterdam |
Eurostar a Thalys odtajnili v únoru 2018 svůj plán na spojení v jednu organizaci, která by nesla název Green Speed. K tomuto spojení došlo 1. 10. 2023, ale bylo upuštěno od pojmenování Green Speed, pouze se změnil design loga. Cílem projektu je zvýšení konkurenceschopnosti vůči letadlům, podpora ekologické železniční dopravy a snížení nákladů na údržbu. Do roku 2030 plánuje Eurostar přepravovat 30 milionů cestujících ročně.[2]
Vlna mrazů v prosinci 2009 způsobila kolaps železniční dopravy v tunelu pod Lamanšským průlivem v důsledku přerušení provozu vlaků Eurostar. Postiženy byly desítky tisíc cestujících. Noc z 19. na 20. prosince 2009 strávilo v tunelu v porouchaných vlacích přes dva tisíce cestujících. Příčinou problémů byl sníh a výrazný rozdíl mezi teplotou v tunelu a mimo něj. Pascal Sainson z firmy Groupe Eurotunnel S.A. uvedl, že se sníh dostával do ventilačních systémů a v tunelu po roztátí zkratoval elektrický systém motorů jednotek.[3]
Někteří lidé byli nucení čekat přes 15 hodin zavřeni ve vlacích v zimě, bez informací, bez vody, bez jídla, bez funkční klimatizace a toalet. Francouzský europoslanec Dominique Baudis uvedl, že z porouchaných vlaků museli cestující vystupovat jedinými dveřmi ve skupinách po deseti do únikového tunelu. Poté byli odváženi druhou tunelovou rourou soupravami pro přepravu automobilů.[4] Ve Folkestonu na britské straně tunelu čekali ještě hodinu, než mohli ze soupravy vystoupit.[3]
.jpg)
.jpg)
.jpg)
