oblast volné (tzn. od dna vzdálené) vody moře, jezera či nádrže From Wikipedia, the free encyclopedia
Pelagiál (jiné názvy: pelagická oblast, pelagická zóna, pelagické pásmo; z řec. Πέλαγος – Pelagos = otevřené moře) má dva související významy:
1. V biogeografii a hydrografii je pelagiál oblast volné (tzn. od dna vzdálené) vody moře, jezera či nádrže (v užším smyslu jen moře), čili oblast veškeré vody moří, jezer nebo nádrží, kromě bentálu (jehož nejsvrchnější část se jmenuje litorál)[1][2][3][4]. Některé zdroje však z definice pelagiálu vylučují nejen bentál (včetně litorálu), ale i neritickou oblast (tj. vodu nad sublitorálem – asi 130/200 m do hloubky) a někdy navíc i tzv. hemipelagickou oblast (tj. oblast od přibližně 130/200 m až 3 000/4 000 m)[5][6][7]
2. V ekologii je pelagiál méně často i označení pro společenství organismů (v užším smyslu jen živočichů) žijících v oblasti volné vody moří, jezer či nádrží (tj. v oblasti podle definice 1), jedná se o souhrnné označení pro plankton, nekton, neuston a pleuston.[8][9][10]
Organismy se v pelagiálu převážně volně vznášejí nebo aktivně plavou. Dělíme je na plankton, nekton, neuston a pleuston.[8][11][3]
V literatuře se uvádějí různé dělení pelagiálu. Následují příklady.
Eufotická zóna (= fotická zóna) – do asi 100 m (tj. vrchní část epipelagiálu)
Dysfotická zóna (= disfotická zóna) – asi 100 až 1 000 m (tj. spodní část epipelagiálu a mezopelagiál), v některých zdrojích je tato zóna zařazována pod eufotickú zónu (která končí až v 1 000 m)[pozn. 1], v některých jiných zdrojích je zas naopak zařazována pod afotickú zónu (která začíná už ve 100 m hloubce)
Afotická zóna – více než 1 000 m (tj. batypelagiál v užším smyslu a abysopelagiál)
Seawater: Its Composition, Properties, and Behaviour. 2nd ed. / rev. for the course team by John Wright and Angela Colling.. vyd. Oxford [England]; New York: Pergamon Press, in association with the Open University, 1995. 168s. Dostupné online. ISBN0080425186. S.63.