český spisovatel, básník, dramatik, kritik a překladatel From Wikipedia, the free encyclopedia
Emanuel Lešehrad, vlastním jménem Josef Maria Emmanuel Lešetický z Lešehradu (15. listopadu1877Praha[1] – 30. dubna1955[2] Praha) byl český úředník, spisovatel, básník, dramatik, kritik a překladatel, sběratel, propagátor okultismu a svobodného zednářství. Byl členem Universalie.
Narodil se v rodině majorarakousko-uherské armády Josefa Lešetického (1836–1914)[3] a matky Marie, rozené Zunové (1843–1906).[4] Otec byl v roce 1889 povýšen do šlechtického stavu (jako šlechtic s predikátem „z Lešehradu“/„von Lešehrad“). Syn Emanuel studoval na gymnáziích v Plzni (1888–1889) v Praze (1889–1891), Českých Budějovicích (1891–1892) a opět v Praze (1892–1893). Pokračoval ve studiích na německé obchodní akademii v Praze (1893–1895) a středoškolská studia dokončil na České obchodní akademii v Praze, kde maturoval v roce 1897. Na této poslední střední škole byl jeho profesorem Josef Václav Sládek. Poté pracoval jako úředník ve státním zástavním úřadu (1897–1900) a na pražském Magistrátu (1900–1902). Od roku 1903 pracoval v archivu Zemské banky v Praze jako úředník, archivář, a nakonec jako přednosta archivu.
Dne 25. ledna 1905 se oženil s učitelkou, sochařkou, malířkou, spisovatelkou a překladatelkou Marií Hladíkovou (18. 12. 1881). Manželství bylo rozvedeno v roce 1913 a v roce 1919 prohlášeno za rozloučené.[1]
V letech 1906–1913 navštívil mnoho evropských zemí. Během těchto cest se zasloužil o četné kulturní styky. V průběhu první světové války spolupracoval s Maffií. Vedle svého zaměstnání spolupracoval s redakcemi nakladatelství Sfinx a Alois Srdce.
Byl členem generace Moderní revue. Počátky jeho básnické tvorby jsou ovlivněny především „prokletými básníky“, jejichž díla rovněž překládal. Jeho romány a povídky obsahují řadu odkazů na okultní vědy a končí obvykle tragicky. Dnes je jeho literární tvorba považována za okrajovou.
Je autorem řady překladů (Stéphane Mallarmé, Paul Verlaine, Walt Whitman), v některých případech s využitím starších českých překladů. Ani tyto Lešehradovy práce nebyly kritikou příznivě přijaty. Nespornou jeho zásluhou je uvedení poesie v Čechách neznámé – japonská poesie, islandská poesie.
Jeho literární eseje a paměti mají především informativní hodnotu.
Lešehradeum
Po roce 1910 začal systematicky vytvářet svoji sbírku autogramů, rukopisů, dokumentů, fotografií a dalších artefaktů, které měly souvislost s tvorbou předních spisovatelů, básníků ale též výtvarníků, divadelníků nebo vědců.[5] Tuto sbírku v roce 1926 zpřístupnil veřejnosti ve své vile na Smíchově, v ulici Na Doubkové 4. V roce 1952 ji věnoval Národnímu muzeu a byl doživotně ustanoven správcem této sbírky.[6]Lešehradeum bylo po smrti svého zakladatele stále badatelsky přístupné ve vile Na Doubkové. Později přešlo do správy Památníku národního písemnictví a bylo přestěhováno do jeho depozitářů. Od 90. let 20. stol. probíhalo restituční řízení a následný soudní spor, po němž se vrátila vybraná část sbírek Lešehradea Lešehradovým dědicům.[7]
Alfred Mombert a Emanuel Lešehrad během Mombertovy návštěvy v Praze v roce 1906
Nipponari: ukázky žaponské lyriky, dle anthologií Paula Enderlinga, Karla Florenze, Otty Hausera aj.; také opatřil informačním úvodem a poznámkami, Praha: v. n., 1909
Básník zítřku: Walt Whitman: ukázky, Praha: v. n., 1909
Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. | Česká literární bibliografie – Databáze českých literárních osobností. clo.ucl.cas.cz [online]. [cit. 2020-12-29]. Dostupné online.
Rakousko-Uhersko
Československo
multimediální obsah na Commons
původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
