balet From Wikipedia, the free encyclopedia
Don Quijote je balet v původní moskevské verzi o čtyřech dějstvích a osmi obrazech založený na příbězích románu Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha od španělského spisovatele Miguela de Cervantese.[3] Původní choreografii vytvořil Marius Petipa na hudbu Ludwiga Minkuse. Premiéra proběhla 26. prosince 1869[p. 1] v moskevském Carském velkém divadle.[4] Petipa s Minkusem poté upravili balet do delšího celku s propracovanějším dějem o pěti dějstvích a jedenácti obrazech pro Carský balet, jenž byl nejdříve uveden 21. listopadu 1871[p. 2] v petrohradském Velkém kamenném divadle.[3]
| Don Quijote | |
|---|---|
 | |
| Choreografové | Marius Petipa Alexandr Gorskij |
| Skladatel | Ludwig Minkus |
| Libretista | Marius Petipa |
| Předloha | Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha Miguel de Cervantes |
| Premiéra | 26. prosince 1869[p. 1] Carské velké divadlo Moskva, Rusko |
| Baletní soubor | Balet Carského velkého divadla |
| Česká premiéra | 19. prosince 1986[1][2] Smetanovo divadlo, Praha[1] |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Všechny moderní produkce baletu Petipy a Minkuse jsou odvozeny z upravené jevištní verze choreografa Alexandra Alexejeviče Gorského pro moskevské Velké divadlo z prosince 1900 o čtyřech dějstvích, která byla poté 2. února 1902[p. 3] uvedena na petrohradské scéně Velkého kamenného divadla, kam Gorského pozval ředitel divadla Teljakovskij. V průběhu moskevských a petrohradských repríz docházelo k modifikaci představení, až skončilo na třech dějstvích s prologem a šesti obrazech.[3]
Původní ruskou verzi Dona Quijota v zahraničí poprvé zinscenovala tanečnice Anna Pavlovová se svou společností v Anglii roku 1924, a to jako dvouaktový příběh. Úplný děj pak představila roku 1964 Western company v provedení Taneční společnosti Rambertové. Mezi významné inscenace se zařadilo provedení s Rudolfem Nurejevem ve Vídeňské státní opeře (1966) a s Michailem Baryšnikovem v newyorském American Ballet Theatre (1978). Publicitu také v roce 1976 získala jízda britského krasobruslaře Johna Curryho na hudbu z Dona Quijota, s níž se stal mistrem Evropy, mistrem světa i olympijským vítězem.[3]
Česká premiéra se uskutečnila 19. prosince 1986 na scéně Smetanova divadla v Praze. Roli Dona Quijota hrál Bohumír Nekut, jako Kitri tančila Miroslava Pešíková a Basilem se stal Vlastimil Harapes.[2][1]
Baletní adaptace byly od počátku většinově vystavěny na prvních dvou kapitolách knižního zpracování. Poprvé tak učinil v roce 1740[1] Franz Hilverding ve Vídni. Jean Georges Noverre pak roku 1768 přišel s novou verzí vídeňského Dona Quijota[1] za hudebního doprovodu Josefa Starzera při zachování původní Hilverdingovy produkce.
Otec ruského baletu Charles Didelot představil v roce 1808 dvouaktové provedení Dona Quijota v petrohradském Velkém kamenném divadle pro soubor Carského baletu. O rok později byla pozměněná verze Jamesem Harveym D'Egvillem hrána ve westminsterském Královnině divadlu. Berlínský baletní mistr Paul Taglioni, a strýc Marie Taglioniové, uvedl vlastní zpracování Dona Quijota na scéně Berlínské státní opery v roce 1839[1] a jeho strýc Salvatore Taglioni, pak vyprodukoval představení na prknech turínského Královského divadla roku 1843.
Nejvýznamnější adaptaci, která se stala základem pozdějších produkcí, vytvořili choreograf a hlavní baletní mistr petrohradských carských divadel Marius Petipa se skladatelem Ludwigem Minkusem. Se zvláštním pověřením zinscenoval Petipa představení pro Carské velké divadlo v Moskvě. Premiéra se uskutečnila 26. prosince 1869.[p. 1]
Petipa poté rozvedl jevištní podobu do bohatší a propracovanější produkce na scéně Velkého kamenného divadla v Petrohradu, kde ji členové Carského baletu představili 21. listopadu 1871.[p. 2] Novou produkci tvořilo pět dějství (s jedenácti částmi, prologem a epilogem).
Ruský choreograf Alexandr Gorskij připravil nové zpracování baletu pro moskevské Carské velké divadlo s uvedením 19. prosince 1900.[p. 4] S touto produkcí později také vystoupil Carský balet v Petrohradu, když se tamní premiéra odehrála 2. února 1902.[p. 3]
Gorského příspěvkem se v představení staly nové taneční scény. V nastudování z roku 1900 se jednalo o tanec na hudbu Antona Simona – variaci pro královnu dryád s dalším španělským tancem v posledním obraze. Do petrohradské verze z roku 1902 zakomponoval skladatel Riccardo Drigo dvě variace pro Matildu Kšesinskou, představitelku Kitri a Dulciney – Variaci Kitri s vějířem pro závěrečný baletní duet pas de deux a Variaci Kitri jako Dulciney do snového obrazu Dona Quijota.
Původně panovalo přesvědčení, že Gorskij vložil do představení tanec Grand Pas des toréadors pocházející z baletu roku 1881 od Petipy a Minkuse Zoraija, maurská dívka ve Španělsku, tanec, jenž zůstal zachován i v moderních produkcích Dona Quijota. Odpovídající hudba pro něj však byla objevena již v partituře z roku 1882.[5] Proto je pravděpodobné, že španělský tanec zakomponoval do Dona Quijota samotný Petipa.
Gorského verze z roku 1902 se v Petrohradu dočkala negativního přijetí a pohoršila Petipu i příznivce baletu, kteří tvrdili, že nová produkce vytvořená jedním z Petipových žáků poškodila originální mistrovský kus.[6]
Balet se hrál na ruských jevištích i po Říjnové revoluci v roce 1917, kdy byla řada jiných představení v sovětské éře zakázána. Dílo se stalo trvalou součástí repertoáru Velkého divadla v Moskvě a Kirovova divadla v Leningradu.
| Role | Moskva 1869 | Petrohrad 1871 | Petrohrad 1902 | Praha 1986[2] |
|---|---|---|---|---|
| Don Quijote | Wilhelm Vanner | Timofej Stukolkin | Alexej Bulgakov | Bohumír Nekut |
| Sancho Panza | Vasilij Gelcer | Enrico Cecchetti | Jiří Kadlus | |
| Kitri | Anna Soběščanská | Alexandra Verginová | Matilda Kšesinská | Miroslava Pešíková |
| Basilio | Sergej Sokolov | Lev Ivanov | Nikolaj Legat | Vlastimil Harapes |
| Gamache | Dmitrij Kuzněcov | Nikolaj Goltz | Pavel Gerdt | Pavel Ždichynec |
| Pouliční tanečnice | Olga Preobraženská | Michaela Černá | ||
| Juanita | Anna Pavlovová | |||
| Dulcinea | Pelageja Karpakovová | Alexandra Verginová | Matilda Kšesinská | |
| Amor | Tamara Karsavinová | Anetta Voleská |
Milostný příběh je založen na zakázaném vztahu krásné dcery hostinského Kitri s chudým lazebníkem Basilem. Otec Lorenzo dceři vyhlédl bohatého ženicha v podobě šlechtice Gamacha. Ta ovšem jeho lásku neopětuje a z Barcelony utíká s Basilem k cikánům přebývajícím u větrného mlýna, kam za dvojicí míří i Don Quijote. Stařík, který citově zahořel ke Kitri, se domnívá, že je rytíř a v mlýnu spatřuje nebezpečí, s nímž je nutné se utkat.[4] Ve snových představách se mu zjevují víly dryády a mezi nimi Kitri. Vyrušen je Lorenzem a Gamachem pátrajícími po dívce. Don Quijote hodlá pronásledovatele svést na špatnou cestu. Jeho plány však hatí prosťáček Sancho Panza, který mužům sděluje správný směr útěku mileneckého páru.[7]
Otec s nápadníkem dostihnou dvojici v krčmě, v níž jsou ohlášeny zásnuby Kitri s Gamachem. Lorenzo však neprokoukne lest a poté, co Basil zaranžuje sebevraždu, jej Don Quijote přesvědčí, aby splnil poslední přání naoko zemřelého mladíka. Otec tedy bez rizika požehná mladé dvojici, aby vzápětí zjistil, že lazebník „vstal z mrtvých“. Požehnání platí a tak je na barcelonském náměstí vypraven svatební obřad Kitri s Basilem. Pozván byl i Don Quijote, jenž z hostiny míří vstříc novým vzrušujícím příběhům.[7]
![Thumb](#/media/Soubor:Мария_Александрова_в_балете_"Дон_Кихот".jpg)
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
