britský stíhací bombardér From Wikipedia, the free encyclopedia
De Havilland Sea Venom byl britský poválečný palubní proudový letoun, který byl vyvinut z letounu de Havilland Venom. Letoun sloužil u britského Královského námořnictva, francouzského námořního letectva a u australského královského námořnictva. Francouzské námořnictvo používalo letouny zvané Aquilon, což byla licenčně vyráběná verze letounu Sea Venom FAW.20, kterou vyráběla společnost SNCASE (Sud-Est).
| Sea Venom / Aquilon | |
|---|---|
 Sea Venom (WZ931) v South Australian Aviation Museum v Port Adelaide | |
| Určení | námořní stíhací bombardér |
| Výrobce | de Havilland Aircraft Company SNCASE |
| První let | 19. dubna 1951 |
| Zařazeno | 1954 |
| Vyřazeno | 1970 |
| Charakter | vyřazen |
| Uživatel | Spojené království Francie Austrálie |
| Vyrobeno kusů | Sea Venom - 299 letounů Aquilon - 95 letounů |
| Vyvinuto z typu | de Havilland Venom |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Sea Venom byla navalizovaná verze dvoumístného nočního stíhacího letounu de Havilland Venom NF.2 a byla používaná jako stíhací letoun do každého počasí u Fleet Air Arm. Britské Královské námořnictvo (Royal Navy) objednalo celkem 3 prototypy dle specifikací N.107.[1] Aby mohly být letouny použity na palubách letadlových lodí britského Královského námořnictva, musela být oproti „pozemní“ verzi provedena celá řada změn. Ty zahrnovaly sklopné konce křídel asi v polovině své délky (mimo prvních dvou prototypů),[1] záchytný dvouramenný přistávací hák ve tvaru „V“ (ukrytý pod typickým vypouklým krytem nad tryskou proudového motoru) a zesílený zvýšený podvozek. Překryt kabiny byl modifikován tak, aby jej bylo možno odhodit i pod vodou.[2] První vyrobený prototyp vykonal svůj první let 19. dubna 1951.[1] Zkoušky na palubě letadlové lodi HMS Illustrious byly zahájeny 9. července 1951.[2] Byly postaveny ještě další dva prototypy.[3] První sériový Sea Venom dostal označení Sea Venom FAW Mk.20 (Fighter – stíhací, All-Weather – do každého počasí). Byl poháněn jedním proudovým motorem de Havilland Ghost 103 a jeho výzbroj byla stejná jako u „pozemní“ verze pro RAF. Následující varianta Sea Venom FAW Mk.21 (zkráceně FAW.21), byla vlastně námořní varianta letounu Venom NF Mk.3.[4] Tyto úpravy zahrnovaly motor Ghost 104, vypouklý překryt kokpitu, motoricky ovládaná křidélka a americký radar AI Mk.21. Letouny měly i zesílený podvozek a přistávací hák.[4] Během výroby verze FAW.21 byla zavedena vystřelovací sedadla Martin-Baker Mk.4,[5] dříve vyrobené letouny byly těmito sedadly dovybaveny.[1] Poslední variantou pro Royal Navy byl Sea Venom FAW Mk.22 (zkráceně FAW.22), který byl poháněn motorem Ghost 105. První letoun této verze poprvé vzlétnul 1. října 1956. Celkem 39 strojů tohoto typu bylo postaveno v letech 1957–58.[4] Některé z nich byly později vybaveny raketami vzduch-vzduch de Havilland Firestreak.[5]
Několik letounů FAW.21 bylo v roce 1958 upraveno pro účely elektronického boje, přičemž výzbroj byla nahrazena elektronickými rušičkami a dalším vybavením pro elektronický boj. Tyto stroje se staly známými jako Sea Venom ECM Mk.21. Podobně upravené letouny FAW.22 byly známé jako Sea Venom ECM Mk.22.
Bylo uvažováno i o modernizované verzi letounu s označením DH.116 se šípovitými křídly a lepším radarem. Tento projekt však byl ukončen, protože námořnictvo chtělo stroj s dvojicí motorů. Sea Venomy tak nahradily letouny de Havilland Sea Vixen.
Austrálie objednala celkem 39 strojů Sea Venom FAW.21, které dostaly označení Sea Venom FAW Mk.53 (zkráceně FAW.53). Letouny se lišily od verze FAW.21 instalací radaru AI Mk.17.[1]
V roce 1951 francouzské ministerstvo námořnictva rozhodlo o zavedení typu u francouzského námořnictva.[6] První 4 letouny byly dodány rozložené na díly ke konečné montáží u společnosti SNCASE (Société nationale des constructions aéronautiques du Sud-Est). První z nich vzlétnul 31. října 1952[6] pod označením Aquilon 20 (Severní vítr) a později byl vyroben ještě pátý prototyp Aquilon 201, který se stal prototypem pro letouny Aquilon 202. Letouny byly poháněny motory de Havilland Ghost 48 Mk.1 s tahem 21,5 kN, které vyráběla v licenci firma Fiat. Pod označením Aquilon 201 bylo vyrobeno dalších 25 licenčních strojů, které se podobaly letounům FAW.20.[4] Následovalo 25 letounů verze Aquilon 202 s americkým radarem AN/APQ-65, vystřelovacími sedadly a odsuvným překrytem kokpitu. Dalším licenčním letounem byla jednomístná verze Aquilon 203. Bylo vyrobeno celkem 40 strojů.[4] Malý počet letounů Aquilon 201 byl později upraven do cvičné dvoumístné verze Aquilon 204.[6][4]
_flight_deck_during_Suez_Crisis_1956.jpg)
Letouny sloužily u Fleet Air Arm v letech 1954–1960.[1] Letouny působily v rámci 809., 831., 890., 891., 892., 893., 894. a 895. námořní letecké perutě (Naval Air Squadron) například na letadlových lodích HMS Albion, HMS Ark Royal a HMS Eagle.[5] Také působily u 700. námořní zkušební perutě a 738. a 766. cvičné perutě.[7] Během služby zažily několik ostrých nasazení během svého působení u Královského námořnictva. V roce 1956 se spolu s Venomy od RAF účastnily bojů během Suezské krize, které začaly 31. října 1956. Anglo-francouzská operace označená kódovým označením „Operace mušketýr“ byla reakcí na znárodnění Suezského průplavu. Sea Venomy podnikly řadu letů, přičemž bombardovaly mnoho cílů v Egyptě. Během těchto akcí byl ztracen jeden letoun (WW284), který byl poškozen protiletadlovou palbou. Letoun dosedl poškozený „na břicho“ na palubu letadlové lodi.[4]
V roce 1958 letouny zasahovaly i během Kyperské krize. Letouny se také účastnily konfliktu v Adenu, kde byly Sea Venomy nasazeny proti jemenským povstalcům ukrytým v kopcích.[4]
Od roku 1959 začaly být Sea Venomy nahrazovány ve službě u Královského námořnictva letouny de Havilland Sea Vixen, které byly rovněž charakteristické stejným uspořádáním zadní části letounu. Brzy poté začaly letouny Sea Venom opouštět službu v první linii. Letouny dále sloužily v různých pomocných, testovacích a cvičných rolích. Poslední oficiální let vykonal Sea Venom (XG683) 6. října 1970.[4]
.jpg)
39 letounů Sea Venom FAW.53 sloužilo u australského královského námořnictva (RAN), kde nahradily letouny Hawker Sea Fury. První letoun byl dodán 1. března 1955 a poslední 18. ledna 1956. Letouny Sea Venom vstoupily do služby v roce 1956, sloužily na letadlové lodi HMAS Melbourne, která byla upravována ve Spojeném království. Letouny byly dodávány přímo na palubu této australské lodi. Vyzbrojená loď se vydala na cestu z přístavu Portsmouth do Austrálie v březnu 1956.[4] Ze služby v první linii byly staženy 25. srpna 1967, když byly nahrazeny letouny Douglas A-4 Skyhawk. Jejich konečné vyřazení bylo provedeno nejpozději v lednu 1970.[4]
Licenční letouny Aquilon vyráběné firmou SNCASE v Marignane sloužily u francouzského námořnictva od roku 1955 až do svého vyřazení v roce 1963. Zúčastnily se operačních letů během alžírského tažení, kde podporovaly pozemní operace.[4]
Několik letounů Sea Venom se dochovalo v Austrálii, Spojeném království a na Maltě. Jeden Aquilon se dochoval i ve Francii. Seznam těchto letounů je uveden na anglické verzi této stránky.
Sea Venom NF Mk.20
Sea Venom FAW Mk.20
Sea Venom FAW Mk.21
Sea Venom FAW Mk.22
Sea Venom FAW Mk.53
Aquilon 20
Aquilon 201
Aquilon 202
Aquilon 203
Aquilon 204
Technické údaje pocházejí z publikace „De Havilland's Sea Vixen“.[15][1]
,_UK_-_Navy_AN2230338.jpg)
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
