Dějiny západní filozofie popisují dějiny filozofie v té oblasti, kde během času vznikala evropská a euroamerická kultura. Střediska této filozofie se v průběhu staletí posouvala a měnil se i její jazyk (jazyky), nicméně se zde udržovala více méně nepřetržitá paměť a tradice textů i neustálá diskuse s velkými předchůdci, což je hlavní důvod, proč můžeme hovořit o „západní filozofii“ jako celku.
Západní filozofie se obvykle dělí na:
- antickou filozofii,
- středověkou křesťanskou filozofii, to jest
- novověkou filozofii,
- současnou filozofii, resp. současné filozofie.
Antická filozofie
Předsókratovská filozofie (6. – 5. stol. př. n. l.)
V 1. polovině 1. tisíciletí př. n. l. začíná velký rozmach řeckých měst a námořního obchodu ve velké části Středozemního moře, který vedl k zakládání kolonií, zejména v dnešní Itálii a na Sicilii, v tzv. „velkém Řecku“. Ve městech tak žili vedle sebe lidé různého původu a různých kultur. I když se běžně dorozumívali řecky, nepřijímali jako samozřejmou autoritu tradiční řecké mýty, na nichž do té doby stála společenská soudržnost řeckých obcí. V setkání s jinými kulturami a učeními tak začaly vznikat pochybnosti o Homérově či Hésiodově výkladu světa. Za první řecké filozofy považujeme myslitele, kteří mytologický výklad světa kritizovali či odmítli a snažili se svět vysvětlit rozumově, z určitých principů. Je příznačné, že žili většinou na pobřeží dnešní Malé Asie, na Sicílii a v jižní Itálii, čili právě na pomezí tehdejšího řeckého světa. Z děl tohoto období tzv. předsókratiků se zachovaly jen zlomky, citáty ve spisech pozdějších autorů.
Filozofové tohoto období se snažili najít nějaký princip (arché), z něhož by se svět dal vysvětlit bez odkazu na tradiční vyprávění. Tímto počátkem bylo pro některé číslo, pro jiné některý ze živlů a pro Parmenida zřejmě myšlenka neměnného bytí, které je základem proměnlivého světa, v němž žijeme. Tito myslitelé se řadí do několika škol, i když přímé souvislosti mezi nimi nejsou většinou doloženy. U atomistů se už setkáváme i s jistou skepsí ohledně možností poznání vůbec.
- Milétská škola – Thalés z Milétu, Anaximandros, Anaximenés
- Pýthagorejská škola – Pýthagorás a jeho žáci, Alkmaión
- Elejská škola – Xenofanés, Parmenidés, Zénón z Eleje
- Hérakleitos
- Pluralisté – Anaxagorás, Empedoklés
- Atomisté – Leukippos, Démokritos
Vrcholná řecká filozofie (5. – 4. stol. př. n. l.)
V poměrně krátkém období vrcholného rozkvětu města Athén se filozofie obrací od otázek po původu a povaze přírody k otázkám lidské společnosti a člověka. Tradičně se tento obrat přisuzuje Sókratovi, je však pravděpodobné, že stejný krok udělali i sofisté, o nichž toho víme podstatně méně. Sókratés ovšem sám nic nenapsal a co o něm víme, pochází z dialogů Platónových, které jsou dodnes jedním z vrcholů filozofie vůbec. Téměř ve všech vystupuje Sókratés, obvykle v roli učitele a s jistou převahou nad odpůrci; ovšem otázka, nakolik Platón v dialozích podává své vlastní, anebo Sókratovy myšlenky (čili otázka Platónova poměru k Sókratovi), není dodnes uzavřena.
Naopak Platón v Sedmém listu tvrdí, že žádný systematický výklad své nauky nikdy nenapsal a nenapíše, takže i o tom, co přesně své žáky učil, se musíme dohadovat nepřímo. Jedním z pramenů jsou spisy jeho dlouholetého a zdaleka nejvýznamnějšího žáka Aristotela, který se s Platónem v řadě důležitých otázek rozchází. Velice rozsáhlé Aristotelovo dílo má zčásti povahu poznámek, možná zápisků posluchačů. Aristotelés obzor filozofických témat opět rozšířil a položil tak základy mnoha pozdějších věd, od anatomie a meteorologie až po lingvistiku, rétoriku a etiku. S Platónem a Aristotelem přichází i otázka kritiky poznání, rozlišování mezi pravým věděním a pouhým míněním, filozofie si vytváří odborné pojmy a snaží se o závaznou a důsledně argumentovanou řeč. Proto jsou jak Platónovy, tak Aristotelovy spisy dodnes živou inspirací i přísným měřítkem každé filozofické práce - i kdyby je měla odmítnout.
Tato trojice athénských myslitelů má tedy pro celou západní filozofii rozhodující význam. Anglický filozof Alfred North Whitehead napsal, že celá pozdější filozofie je jen souborem komentářů k Platónovi, nicméně ani střízlivé a věcné myšlenkové dědictví Aristotelovo se v evropských dějinách nikdy neztratilo a v některých obdobích dokonce převládalo. Obě jejich athénské školy - Akademie a Lyceum (Lykaion) - trvaly několik staletí a sloužily jako vzor pro tisíce škol v celé historii.
Vedle nich zde vznikly i další myšlenkové směry. O sofistech - současnících Sókratových - jsme se už zmínili; Sókratés jim vytýká mravní relativismus i to, že za výuku si nechávali zaplatit. Dobové vylíčení satirika Aristofana (ve hře Oblaka) ovšem líčí podobně i školu Sókratovu. Další významný směr, kynismus, založený Sókratovým žákem Antisthenem, představuje spíše jakýsi asketický a protestní životní styl s minimálními potřebami a na okraji bohaté společnosti.
- Sókratés - 469 - 399 př. n. l.
- Platón - 427 - 347 př. n. l.
- Aristotelés - 384 - 322 př. n. l.
- Sofisté – Prótagorás z Abdér, Gorgiás z Leontín
- Kynismus - Antisthenés, Díogenés ze Sinópé
Helénistická filozofie (4. stol. př. n. l. – 4. stol. n. l.)
Po pádu Athén vládli v Řecku makedonští králové a Alexandr Veliký vytvořil obrovskou říši, která zahrnovala celé východní Středomoří a sahala až do Indie. Po jeho smrti roku 323 př. n. l. se sice politicky rozpadla, zůstal však kulturně propojený prostor s řeckou dorozumívací řečí a novým střediskem vzdělanosti v Alexandrii. Tam působila řada vynikajících vědců, počínaje Eukleidem, ale filozofické školy měly praktičtější ráz a orientovaly se na rozvíjení athénského dědictví. Významnější myslitelé tohoto období se zabývali hlavně etikou, otázkami dobrého života ve společnosti a politikou.
Od 2. stol. př. n. l. se centrum říše přesouvalo do Říma a dorozumívacím jazykem se stávala latina. Latinští filozofové, zejména Cicero, Lucretius a Marcus Aurelius přetlumočili odkaz řeckých škol pro nové publikum, a to opět s výrazně praktickým a etickým zaměřením. Zajímají je hlavně otázky lidského štěstí, občanské ctnosti, politiky, vlády a práva. Ve 3. století našeho letopočtu vzniká novoplatonismus, který vzkvétal zejména ve východní, tj. řeckojazyčné části říše a který později zásadně ovlivnil křesťanské myšlení. Mimoto se rozvíjí hermetismus, vliv na filozofické nauky má také gnosticismus a manicheismus.
Mezi hlavní myšlenkové proudy tohoto období patří zejména:
Středověká filozofie
Ve středověku se filozofie dlouho chápala jako prostředek náboženského, křesťanského myšlení. Křesťanství sice vzniklo v židovském prostředí, brzy se však dostalo pod silný vliv řecké kultury, která právě ve filozofii převládala. Z filozofických proudů pozdní antiky je ovlivnil asketický kynismus, stoicismus a později hlavně novoplatónismus. Ve vrcholném středověku převládl vliv Aristotelův, zčásti zprostředkovaný arabskými islámskými mysliteli, od 14. století se filozofie postupně osamostatnila a velkou změnu znamenal objev nových textů Platónových, který zahájil období humanismu.
Patristika (1. – 8. stol.)
Patristika, období církevních otců , tj. trvalých křesťanských autorit, je také období, kdy se v obranách (apologiích) a později na sněmech a ve sporech s heretiky zpřesňovalo křesťanské učení (dogma), zejména nauka o Trojici, o Božských osobách, o hříchu a vykoupení a o povaze církve. Zároveň se pozvolna odděluje západní (latinská) větev od východní řecké, která zpočátku dominovala. Období „stěhování národů“ znamená také doznívání patristiky, na západě v souvislosti s rozpadem západní říše, na východě s expanzí islámu.
Hlavními představiteli východní (řecké) patristiky jsou Irenaeus (Eirénaios), Kléméns Alexandrijský, Órigenés, Eusebios z Kaisareie, Athanasios, Basileios Veliký, Řehoř z Nazianzu, Řehoř z Nyssy, Jan Zlatoústý (Chrysostomos), Cyril Alexandrijský (Kyrillos) a Jan z Damašku.
Pro západní (latinskou) patristiku je to Justin Mučedník, Tertullianus, Ambrosius (Ambrož), Hieronymus (Jeroným), sv. Augustin, Boëthius, Lev I. Veliký, Beda Ctihodný (Venerabilis), Isidor ze Sevilly, Řehoř Veliký (Gregorius) a Jan Scotus Eriugena, který už představuje přechod ke scholastice. Nejoriginálnějšími mysliteli byli Svatý Augustin, Pseudo-Dionysios Areopagita a Boëthius, všichni ovlivnění novoplatonismem.
Scholastika (11. – 15. stol.)
Scholastika čili „školská filozofie“ souvisí se vznikem škol a univerzit ve vrcholném středověku, s potřebou vyučovat a diskutovat. Opírá se o autoritu Bible a velkých starověkých filozofů, i když je také kritizuje. Cílem není originalita ani výmluvnost, nýbrž jasnost a určitost stanovisek. Scholastika si vyvinula vlastní metodu disputace (diskuse), jež se na anglických a amerických univerzitách dodnes pěstuje. Vrcholná i tzv druhá scholastika podstatně ovlivnila celou novověkou filozofii až do I. Kanta.
- Raná scholastika: Anselm z Canterbury, Pierre Abélard, Bernard z Clairvaux, Chartreská škola
- Islámská filozofie: Alkindus, Al-Fárábí, Avicenna, Averroes
- židovská filozofie: Maimonides (Moše ben Maimon)
- Vrcholná scholastika: Siger z Brabantu, Albert Veliký, Tomáš Akvinský, Bonaventura, Roger Bacon
- Pozdní scholastika: Mistr Eckhart, Jan Duns Scotus, William Ockham, Jean Buridan.
- Druhá scholastika 16. století: Domingo de Soto, Thomas Cajetan, Francisco Suárez.
Novověká filozofie
Novověká filozofie se nejprve snaží zbavit svazujících autorit, náboženských i filozofických, a proti převažující aristotelské orientaci scholastiky staví znovu objeveného Platóna. Za odmítnuté autority musí pak také hledat náhradu, a to jak v oblasti poznávání, kde má jistotu poznání zaručovat racionální věda, tak v oblasti práva a politiky, kde se autoritou stává rozum, a konečně i v oblasti etiky, kde se přijímá princip lidské rovnosti.
Raný novověk
Renesanční filozofie a raný humanismus znamená jednak zápas o osvobození jednotlivce, živý zájem o přírodu a svět, ale také životní nejistoty a těžké spory. V novém světě bez společně uznávané autority platí nakonec pouze moc, ať už v podobě politické (Niccolò Machiavelli, Thomas Hobbes), nebo jako vědění a ovládání přírodních sil (Francis Bacon). Proti tomu stojí humanismus Erasma Rotterdamského, který se své teologické přátele marně snažil přesvědčit o potřebě tolerance.
- Mikuláš Kusánský, Mikuláš Koperník, Giordano Bruno
- Reformace církve, jak si ji představoval ještě Jan Hus, se nezdařila a reformátoři 16. století se nakonec postavili proti římskému papeži. První z nich, Martin Luther, filozofii odmítal, ale už jeho přítel Philipp Melanchthon ji rehabilitoval. K velkým teologům reformace pařil také Ulrich Zwingli a Jan Kalvín.
- Náboženské rozštěpení a následující občanské a náboženské války 16.-17. století silně otřásly věrohodností křesťanství a velcí filozofové musí jistoty poznání i opory pro lidské jednání hledat jinde. René Descartes našel nepochybný základ poznání v sebejistotě myslícího subjektu, Thomas Hobbes se snažil najít pevný základ pro autoritu panovníka, který jediný může zaručit mír. O racionální řešení lidských i společenských problémů své doby se snažili i Baruch Spinoza, John Locke a George Berkeley.
- Jiní filozofové se naopak vraceli k náboženskému základu myšlení, jako Blaise Pascal, Jan Amos Komenský nebo Gottfried Wilhelm Leibniz. V anglickém Cambridge vznikla vlivná škola platónismu, z níž vyšel také Isaac Newton.
Osvícenství
Když se absolutistickým panovníkům nakonec podařilo občanské války potlačit, zdálo se, že na rozum se lze spolehnout a zbývá jen vymýtit staré pověry a neoprávněné výsady a lidská společnost se bude rozvíjet v míru a prosperitě. To je filozofický i politický program osvícenství, racionalistického myšlenkového proudu, který se plně rozvinul během 18. století. Kant jej charakterizoval slavnou větou: „Neboj se užívat svého rozumu.“
- Charles Louis Montesquieu
- Voltaire
- Jean-Jacques Rousseau,
- David Hume.
- Nejvýznamnější z nich, Immanuel Kant, si ovšem už také uvědomil úskalí osvícenského optimismu, podobně jako Johann Gottfried Herder nebo Johann Wolfgang Goethe.
19. století
- Na Kanta navázali velcí filozofové německého idealismu: Johann Gottlieb Fichte, Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling, Georg Wilhelm Friedrich Hegel a později Ludwig Feuerbach.
- V Anglii i ve Francii se osvícenská víra v rozum, vědu a pokrok ještě radikalizovala v díle mužů, jako byl Jeremy Bentham, Auguste Comte, Herbert Spencer, John Stuart Mill.
- Naproti tomu romantismus navázal na Herderovu kritiku osvícenského racionalismu a zdůraznil význam umění, tradic a národní svébytnosti: Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling, Friedrich Schlegel.
- Na Hegelův racionalismus reagovali v Německu kritičtí až pesimističtí filozofové jako Arthur Schopenhauer, Friedrich Nietzsche a později Oswald Spengler, jedinečnost osamělého člověka zdůraznil Søren Kierkegaard a z jiného hlediska i Ladislav Klíma.
- Dialektický materialismus sice vzešel z filozofie, chápal se však spíše jako nástroj politické změny: Karl Marx, Friedrich Engels, Vladimír Iljič Lenin.
Soudobá filozofie
S rozvojem univerzitního vzdělání a komunikací je už ke konci 19. století situace ve filozofii velmi nepřehledná a myslitele 20. století je obtížné i nějak zařadit.
20. století
- Filozofie života a evoluce: Henri Bergson, Wilhelm Dilthey, Hans Driesch, Emanuel Rádl, Pierre Teilhard de Chardin
- Americký pragmatismus: Charles Sanders Peirce, William James, John Dewey
- Fenomenologie: Edmund Husserl, Martin Heidegger, Hans-Georg Gadamer, Ludwig Landgrebe, Maurice Merleau-Ponty, Eugen Fink, Jan Patočka, Paul Ricoeur,
- Existencialismus: Jean-Paul Sartre, Albert Camus, Karl Jaspers, Romano Guardini
- Personalismus: Maurice Blondel, Max Scheler, Gabriel Marcel, Jean Lacroix, Jacques Maritain
- Filozofie jazyka: Ferdinand de Saussure, Ludwig Wittgenstein, Noam Chomsky, Umberto Eco
- Analytická filozofie: Gottlob Frege, George Edward Moore, Bertrand Russell, Rudolf Carnap, John Searle, W. V. Quine
- Frankfurtská škola (neomarxismus, kritická teorie): Max Horkheimer, Jürgen Habermas, Erich Fromm, Walter Benjamin, Theodor W. Adorno, Herbert Marcuse a další.
- Filozofie vědy: Gaston Bachelard, Alexandre Koyré, Karl Popper, Paul Karl Feyerabend, Thomas Kuhn, Gregory Bateson
- Postmoderní filozofie: Jean Baudrillard, Jean-François Lyotard, Jacques Derrida, Gianni Vattimo
Odkazy
Literatura
- Hegel, G. W. F., Dějiny filosofie. Praha 1961
- Kratochvíl, Z., Filosofie mezi mýtem a vědou. Od Homéra po Descarta. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1789-5
- Letz, J.: Kresťanská filozofia 20. storočia a jej perspektívy. Trnava : Tipy Universitatis Tyrnaviensis, 2006 / 2009, I/III.
- McGreal, I. P., Velké postavy západního myšlení. Praha 1999
- OJZERMAN, Teodor Il'jič, 1975. Hlavní filosofické směry : teoretická analýza historicko-filosofického procesu. Překlad z ruského originálu: Jarmila Oborská (část I) a Božena Sodomková (část II). 1. vyd. Praha: Svoboda. 348 s. (Filosofie a současnost; sv. 25).
- Petříček, M., Úvod do (současné) filosofie. Praha 1997
- Rádl, E., Dějiny filosofie I/II. Praha 1999
- Sobotka – Znoj – Moural: Dějiny novověké filosofie. Praha 1994
- Störig, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. 5. vyd. Praha: Zvon, 1996.
- Tretera, I.: Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha 1999. ISBN 80-7185-243-0
- Weischedel, W., Zadní schodiště filosofie. Praha 1995
- Velká řada dějin filosofie v nakladatelství Oikúmené
- Dějiny filosofie (původním názvem: Istorija filosofii I). Redakce : Georgij Alexandrov, Bernard Bychovskij, Pavel Judin, Mark Mitin; překlad : Milena Kirschnerová, Věra Kleslová, Hana Malínská, Marie Rottová a Zora Rozehnalová; Překlad revidoval a předmluvou opatřil Jindřich Zelený. 1., autorisované vyd. Svazek I (Filosofie antické a feudální společnosti). Praha: Svoboda, 1950. obrázek.
- Dějiny filosofie (původním názvem: Istorija filosofii II). Redakce : Georgij Alexandrov, Bernard Bychovskij, Pavel Judin, Mark Mitin; překlad : Hana Malínská a Jaroslav Vlček. 1., autorizované vyd. Svazek II ("Filosofie XV.—XVIII. století"). Praha: Svoboda, 1952. 2 svazky (518 s.). obrázek.
- Dějiny filosofie I-V. Za redakce M.A. Dynnika, Marka Mitina, Michaila Iovčuka, Teodora Ojzermana aj. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1959–1963. 5 svazků. obrázek.
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu dějiny západní filozofie na Wikimedia Commons - Stanford Encyclopedia of Philosophy (anglicky)
- Internet Encyclopedia of Philosophy (anglicky)
- Karl Vorländer – Geschichte der Philosophie (1902) (německy)
- Victor Cousin, Histoire générale de la philosophie (francouzsky)
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
