Cantus planus je latinský výraz pro způsob zpěvu užívaný v liturgii západní církve. Ačkoli se východní pravoslavná církev a západní církev rozdělily až dlouho po vzniku canta plana, byzantský zpěv se obvykle za cantus planus nepovažuje. Jedním z typů canta plana je Gregoriánský chorál.
Cantus planus je monofonní, sestávající pouze z jedné melodické linky bez doprovodu. Rytmus je zpravidla volnější, než u měřeného rytmu pozdější západní hudby.
V anglickém prostředí se též můžeme setkat s označením plainsong nebo plainchant. U Jeronýma moravského, ale ještě i v německé hudební teorii 18. století, je pro cantus planus používán též termín cantus firmus (základní melodie vícehlasých kompozic), neboť cantus firmus býval často vybírán právě z gregoriánského chorálu.[1]
Cantus planus se vyvinul v nejstarších obdobích křesťanství, zřejmě pod vlivem židovského synagogálního zpěvu a zcela jistě pod vlivem řeckého modálního systému. Má však vlastní systém notace při užití čtyřlinkové osnovy místo pětilinkové.[2]
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
