Camillo Heinrich von Starhemberg

Camillo Heinrich von Starhemberg (31. července 1835 Celje – 3. února 1900 Vídeň^[2]) byl rakouský šlechtic a politik z Horních Rakous, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady.

Camillo Heinrich von Starhemberg
Poslanec Říšské rady
Ve funkci: 1871 – 1873
Poslanec Hornorakouského zemského sněmu
Ve funkci: 1870 – 1874
Člen Panské sněmovny
Ve funkci: 1873 – 1900
Stranická příslušnost
Členství	ústavověrný velkostatek (Ústavní strana)
Narození	31. července 1835 Celje Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	3. února 1900 (ve věku 64 let) Vídeň Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Choť	(1860) Sofie ze Sickingen-Hohenburgu (1842–1913)
Rodiče	Camillo Rüdiger ze Starhembergu
Děti	Marie ze Starhembergu Ernst Rüdiger ze Starhembergu Vilém ze Starhembergu Eva ze Starhembergu
Příbuzní	Ernst Rüdiger von Starhemberg[1], Jiří Adam ze Starhembergu[1] a Sofie Marie Gabriela Henrieta ze Starhembergu[1] (vnoučata)
Profese	politik a sběratel umění
Náboženství	katolická církev
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Biografie

Jeho otec Camillo Rüdiger von Starhemberg byl politikem, stejně jako jeho syn Ernst Rüdiger von Starhemberg. Camillo Heinrich se roku 1860 oženil se Sophií von Sickingen-Hohenburg. Sňatek byl roku 1876 rozveden, ale roku 1890 se opět vzali. Od roku 1855 po krátkou dobu sloužil v rakouské armádě.^[2]

Byl aktivní i veřejně a politicky. Roku 1870 byl zvolen na Hornorakouský zemský sněm, kde zasedal do roku 1874.^[2] Zemský sněm ho roku 1871 delegoval i do Říšské rady (celostátní parlament, volený nepřímo zemskými sněmy) za kurii velkostatkářskou v Horních Rakousích.^[3] Roku 1872 po smrti svého otce usedl místo něj do Panské sněmovny (horní komora Říšské rady). Byl členem liberální a centralistické Strany ústavověrného velkostatku, respektive tzv. Ústavní strany. V Panské sněmovně se roku 1873 ve své úvodní řeči vyslovil pro volební reformu, což mu vysloužilo přezdívku rudá jasnost (rote Durchlaucht).^[2]

Kvůli hospodářským potížím musel později omezit své politické aktivity a prodat část svých statků. V roce 1875/1876 podnikl cestu do Ameriky. Od roku 1892 byl v kontaktu s Berthou von Suttnerovou a podporoval její pacifistické názory. Byl činný v mnoha hospodářských spolcích. Roku 1896 získal titul tajného rady. Roku 1898 věnoval svůj zámek Hartheim u Eferdingu pro účely zemské péče o postižené (za nacistické vlády zde pak probíhalo vraždění lidí v rámci nacistického projektu eutanazie).^[2]

Manželství a potomci

Camillo Heinrich se 6. února 1860 v Bad Ischlu oženil s hraběnkou Sofií ze Sickingen-Hohenburgu (1842–1913). Měli spolu tři syny a dvě dcery. Sňatek byl roku 1876 rozveden, ale v roce 1890 se opět vzali.

• Marie (24. 11. 1860 Bergheim – 31. 7. 1940 Steyregg), přezdívaná Marietta, manž. 1879 hrabě Konrád Ungnad von Weissenwolff (14. 1. 1855 Dubiecko – 24. 10. 1912 Steyregg)^[4][5]
• Ernst Rüdiger (30. 11. 1861 Bergheim – 16. 11. 1927 Linec), 6. kníže ze Starhembergu, manž. 1898 hraběnka Franziska von Larisch-Mönnich (24. 10. 1875 Vídeň – 27. 4. 1943 Karviná)^[6]
• Vilém (30. 10. 1862 Bergheim – 18. 5. 1928 Ebelsberg), manž. 1915 baronka Sofie Kast von Ebelsberg (6. 4. 1895 Steyr – 13. 4. 1974 Ebelsberg)^[7]
• Hubert (22. 12. 1865 – 15. 11. 1885)^[8]
• Eva (10. 7. 1869 Linec – 1. 5. 1940 Wolfsberg), manž. 1893 hrabě Alfons Henckel z Donnersmarku (25. 11. 1868 Kuniów – 18. 12. 1963 Wolfsberg)^[9]