Božena Šimková (3. února 1935 Studenec – 4. srpna 2018 Praha) byla česká scenáristka a spisovatelka.
| Božena Šimková | |
|---|---|
| Narození | 3. února 1935 Studenec  Československo |
| Úmrtí | 4. srpna 2018 (ve věku 83 let) Praha Česko |
| Povolání | spisovatelka, dramatička, překladatelka, redaktorka, scenáristka a dramaturgyně |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Dětství prožila v podkrkonošské vsi Levínská Olešnice. Otec se živil tesařinou, později převzal zanedbané hospodářství a matka, vášnivá čtenářka a ochotnice, šila pro místní továrnu. Právě ona probudila v dceři zájem o literaturu a divadlo. Božena pomáhala rodičům doma i na poli, přičemž také pěšky chodila do dívčí měšťanské školy v Nové Pace. V Nové Pace pokračovala ve studiích i na gymnáziu. Promovala roku 1958 v Praze na Karlově univerzitě. Už během studií začala překládat z ruštiny a psala recenze na knihy vydané nakladatelstvím Naše vojsko. Působila jako redaktorka, scenáristka a pět sezón vedla dramaturgii v Divadle Jiřího Wolkera. Spolupracovala s Českou televizí a Českým rozhlasem.[1]
Koncem šedesátých let už byla zavedenou autorkou. Rok 1968 by pro ni ale zlomovým. Na shromáždění vydavatelství Naše vojsko totiž vystoupila proti podplukovníkovi, který nazval umělce bandou intelektuálů převlékajících kabáty. Z nakladatelství odešla sama a ocitla se na černé listině. Přes dvacet let pak nemohla veřejně vystoupit se svými díly. Měla možnost emigrovat, ale zůstala ve své rodné zemi. Odůvodňuje to slovy: „Nesnesla bych pocit, že už nikdy neuvidím ‚naše hora‘, milované Krkonoše. A tak jsem se podílela na budování stanice zastávky metra Náměstí Míru, později jsem pracovala jako ostraha v Mezinárodní automobilové dopravě.“ I v této době se však věnovala tvůrčí činnosti, její práce ale byly zaštítěny jmény jejích přátel. Na literární a filmovou scénu se vrátila až po roce 1989.[1]
Na kontě Boženy Šimkové je více než padesát divadelních, rozhlasových a televizních her, z nichž největší část tvoří pohádky.[1]
Krkonošská pohádka
Šimková pro Československou televizi napsala scénáře k sedmi dílům večerníčku Krkonošská pohádka, které byly odvysílány už v roce 1974.[2] Tedy tři roky poté, co se poprvé objevil pán z Trautenberka u Marie Kubátové. Pro nečekaný ohlas diváků bylo nakonec do roku 1984 napsáno a natočeno dvacet dílů večerníčku, pod vedením režisérky Věry Jordánové.
V devadesátých letech vyšly tyto pohádky i knižně v nakladatelství King Liberec. Doprovází je fotografie z filmového zpracování. Druhého vydání se kniha dočkala v roce 2011 v nakladatelství Motto, opět s fotografiemi z večerníčků.
Mimo to vyšla i knížka Anče a Kuba mají Kubíčka, která svými příběhy navazuje na Krkonošskou pohádku a představuje tak její pokračování. Prvně byla vydaná roku 1993, druhého vydání se dočkala v roce 2005.
Scénáře:
- Krkonošská pohádka (1973–1984) díly:
- Jak Trautenberk lovil v Krakonošově revíru
- Jak Trautenberk chtěl peříčko z Krakonošovy sojky
- Jak Trautenberk topil Krakonošovým dřevem
- Jak Kuba utekl ke Krakonošovi
- Jak Trautenberk vystrojil hostinu pro štěpanického barona
- Jak šel Kuba ke Krakonošovi pro poklad
- Jak chtěl Trautenberk Krakonošovo koření (1973)
- Jak Trautenberk kradl zvířátkům zásoby na zimu
- Jak Trautenberk vyměnil Krakonošovi fajfku
- Jak chtěl Trautenberk nový kožich
- Jak šel Trautenberk do hor pro poklad
- Jak Trautenberk sušil Krakonošovi louku
- Jak chtěl Trautenberk poslat Kubu na vojnu (1984)
- Jak si Trautenberk pochutnal na čerstvých pstruzích
- Jak Trautenberk pořádal vepřové hody
- Jak Trautenberk chytal ptáčky zpěváčky
- Jak Trautenberk otrávil strakatou kozu
- Jak Trautenberk odvedl horské prameny
- Jak se chtěl Trautenberk pomstít Krakonošovi
- Jak Trautenberk prodával vodu (1977)
Knižní vydání:
- Krkonošská pohádka (1992)
- Anče a Kuba mají Kubíčka (1993)
Scénáře
- Sedmero krkavců (1967) – pohádka, v hlavních rolích Luděk Munzar a Milena Dvorská
- Zlatá panna (1980) – pohádka
- O vodě, lásce a štěstí (1981) – pohádka
- O zakletém hadovi (1981) – pohádka
- Sen o krásné panně (1994) – pohádka
- Jak přišli kováři k měchu (1997) – pohádka
- Oštrozok (2002) – večerníček, scénář vznikl na motivy knížky Jindřišky Ptáčkové[3]
Divadelní hry (pro Divadelní agenturu Praha)
- Krakonošův klobouk – pohádka
- Princezna a loupežníci – pohádka
- Kovářská pohádka – pohádka
- Jak si princezna vzala draka – pohádka
- Jak se krotí princezna – pohádka (DAP – Divadelní agentura Praha, [online], cit. 12.3.2012)
- Vila s věcným břemenem – detektivní komedie, premiéra v listopadu 2007 v pražském divadle U Hasičů[4]
Próza (vydávaná po r. 1989)
- Ježeček a kamarádi (1993) – dětská literatura
- Pohádky bratří měsíců (1999) – dětská literatura
- Barevný rok (2001) – dětská literatura
- Pohádky z obrazovky (2006) – dětská literatura
- Chytrému napověz: pohádky o tajemství řemesel (2010) – dětská literatura, námět vznikl už v době, kdy Šimková spolupracovala se Štěpánkou Haničincovou a psala texty pro její písničky.[1]
- O mrtvých jen dobře (1992) – kriminální román, zfilmován (1985), na své vydání musel čekat pětadvacet let[5]
- Svatba bez příbuzenstva (2003) – detektivka, v r. 2004 získala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román roku, udělovanou Asociací autorů detektivní a dobrodružné literatury[1]
Práce pro rozhlas
- O prstenu a mušli (2012) – rozhlasová pohádka, Český rozhlas
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
