Americká konceptuální výtvarnice. Práce v oblasti fotografie a designu. From Wikipedia, the free encyclopedia
Barbara Krugerová (nepřechýleně Kruger; * 26. ledna 1945, Newark, New Jersey, USA) je americká vizuální a konceptuální umělkyně používající fotografie jako prostředek pro sociální kritiku. Většinu její práce tvoří černobílé fotografie s bílými nebo červenými titulky bezpatkového písma. Fráze v jejích dílech velmi často obsahují osobní zájmena.
| Barbara Krugerová | |
|---|---|
| Narození | 26. ledna 1945 (79 let) Newark, New Jersey  USA |
| Národnost | bílí Američané |
| Alma mater | Syracuská univerzita Parsons School of Design Weequahic High School |
| Povolání | malířka, fotografka, výtvarnice, konceptuální umělkyně, designérka, kolážistka, instalační umělkyně a umělkyně |
| Ocenění | New York Foundation for the Arts (1985) Time 100 (2021) |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Narodila se jako jediné dítě[1] v židovské americké rodině patřící k nižší střední třídě.[2][3] Její otec byl chemický technik,[2][3] byl první Žid přijatý do Shell Oil v Union County v New Jersey. Během roku, kdy byl přijat, byla rodina obtěžována antisemitskými telefonáty.[4][5] Její matka byla sekretářkou v právní kanceláři.[2][3] Žili ve dvoupokojovém bytě.[1]
V Newarku vychodila konkurenceschopnou[5] čtyřletou veřejnou střední školu (Weequahic High School) v převážně židovské čtvrti Weequahic, ta byla v kriminální oblasti, v černošské části, v níž vyrůstala[4][5] až do roku 1964.
V roce 1964 začala studovat na Syrakuské univerzitě užitá výtvarná umění. Nedostudovala, vrátila se ze Syrakusy (stát New York) domů, když její otec zemřel.[6] „Meze mého vzdělání byly diktovány mojí třídou“,[1] řekla, jindy připustila, že po jednom roce odešla proto, že se „cítila jako Marťan“. Ze středostavovské čtvrti v Newarku v New Jersey nemohla navázat kontakt se svými více privilegovanými spolužáky. „Byla jsem jediná žena na patře mé koleje, která neměla operaci obličeje, a která znala jiná slova než Pappagallo a Evan Picone.“[7]
V New Yorku v roce 1965 přestoupila do Parsonsovy školy designu a strávila v ní semestr, celkem 9 měsíců, aniž by ji dostudovala.[1] Studovala fotografii u Diany Arbusové a grafický design u Marvina Israela uměleckého ředitele Harper's Bazaaru, jímž byla především ovlivněna. Ten jí představil další fotografy a subkultury módních časopisů.[8] Zatímco Arbusová sloužila Krugerové jako první ženský vzor, náročný Israel řekl mladé umělkyni, že je „schopná čehokoliv“, když ji škola znudila,[6] povzbudil ji, aby sestavila portfolio umělecké grafiky.[7] Nezískala žádné bakalářské tituly nebo absolventské hodnosti.[2][1]
Posléze získala svoji první práci jako sekretářka, pak začala pracovat v různých přechodných zaměstnáních v New Yorku a v roce 1966 skrze spojení s Marvinem Israelem získala práci jako třeťořadá designérka v Condé Nast Publications,[2][3][1][8] kde v roce 1967 prezentovala své návrhy stránek vedoucímu uměleckého oddělení.[7] Nedlouho poté začala pracovat v časopisech Seventeen a Mademoiselle (francouzsky Slečna)[7] jako designérka na základní úrovni, o rok později byla ve svých 22 letech povýšena na vedoucí designérku Mademoiselle.[2][3][8] Během následujících deseti let pracovala také jako učitelka, grafička, výtvarná ředitelka a obrazová editorka v uměleckém oddělení House and Garden, Aperture a dělala časopisecké dispozice, designy knižních přebalů a fotografickou editorku na volné noze pro další publikace.[7][8] Proslavila se zejména svými kolážemi a slogany.
První samostatnou výstavu měla v roce 1980. Od roku 1985 je jí domovem newyorská galerie Mary Boone. Vystavovala už například také v Muzeu současného umění v Los Angeles, v Tate Gallery v Londýně nebo v galerii Yvon Lambert v Paříži. Netvoří pouze krátké, heslovité útvary. Je také autorkou esejů, video nebo audio prezentací. V roce 2001 obdržela Cenu MOCA pro význačné ženy ve výtvarných uměních[9] a v roce 2005 Zlatého lva za celoživotní dílo na Benátském bienále.[10][11] V současné době žije a pracuje v New Yorku a Los Angeles v Kalifornii, kde také zároveň vyučuje na univerzitě.
Její nejranější práce pocházejí z roku 1969. Obrovské tkané závěsy na stěny z příze, korálku, flitrů, peří či stuh jsou typickým příkladem feministických prací tohoto období. I přes její účast na Whitney bienále roku 1973 a její sólové výstavě v Artists Space a Fishbach gallery v New Yorku nebyla se svojí tvorbou spokojena, protože se odcizovala jejím vzrůstajícím sociálním a politickým zájmům.
Roku 1976 od své tehdejší umělecké tvorby upustila a čtyři roky učila na Kalifornské univerzitě. Ovšem roku 1977 se začala věnovat umělecké fotografii, kdy vytvořila sérii černobílých detailů architektonických exteriérů kombinovaných s jejím vlastním textuálním přemítáním o životě těch, kteří/které žili uvnitř. Kniha Picture/Readings (1979) je souhrnem této tvorby.
V témže roce se ovšem od fotografie odvrátila a začala se věnovat typu tvorby, pro kterou je v současnosti známá. Její tvorba po roce 1979 má podobu reklamních billboardů, kdy začala využívat obrazy z tištěných amerických médií poloviny 20. století s koláží krátkých frází. Kombinací odstřihávaných obrazů z nyní již zastaralých stylů umělecké fotografie s krátkými, údernými a ostrými frázemi Krugerová konstruuje parodické reklamy odhalující aspekty ideologií.
Tyto koláže, při jejichž tvorbě zúročila své designérské zkušenosti, jsou začátkem angažovanosti Barbary Krugerové v politických, sociálních a především feministických otázkách. Ve své tvorbě zpochybňuje převládající struktury, schémata a stereotypy, zejména v oblastech moci, genderu, pohlaví, náboženství, konzumerismu či nenasytnosti korporací.
V osmdesátých letech tento způsob tvorby nalézá svůj vrchol a stává se pro autorku specifickým a význačným. Velké černobílé fotografie kombinované s ironickými, obžalovávajícími aforismy ve stylu Futura Bold na černém, bílém či červeném pozadí měly (a stále mají) za cíl narušit převládající společenské stereotypy. Její texty staví diváky před otázky související s feminismem, distribucí moci, patriarchální společností, konzumem, autonomií a individuální touhou jedince. Diváky oslovuje přímo, a to použitím osobních zájmen (já, ty, my, oni), která mají často okamžitý vliv na diváka. Skrze použití těchto zájmen Krugerová chytře narušuje procesy identifikace podporující existující struktury moci a ovládání a skrze tato díla dokáže přinutit publikum cítit se nepohodlně a uvědomit si sexuálně determinovanou pozici, kterou ve společnosti zastává. Krugerová se snaží odhalit „malého mužíka za oponou“[12] ve významném odhalení struktur čtení, které jsou obvykle transparentní ve vizuálních reprezentacích.
Mistrně pracuje se schopností vtáhnout diváky do svého díla a přinutit je přemýšlet o tom, co konkrétní koláž problematizuje, což je také cílem její tvorby. Svá díla přizpůsobuje konkrétním situacím či místům, kde mají být vystavována, aby odpovídala konkrétnímu kontextu a vyvolala kýžený účinek.
Její koláže můžeme rozdělit do několika kategorií, podle toho, proti čemu se vymezují a co problematizují.
Od poloviny 90. let tvoří veřejné instalace tvořené videem, projekcemi a audiem. Stěny, podlahy i stropy jsou pokryty obrazy a texty, které mají přímo působit na diváky. Stejně jako její koláže, veřejné instalace, které našly své místo nejen v muzeích či galeriích, ale i na správních budovách, vlakových nádraží, billboardech či v parcích, komunikují s publikem, mají ho ochromit a pohltit a zprostředkovat reflexi témat obsažených v jejích dílech.
| země | město | galerie | rok | |
|---|---|---|---|---|
 |
 |
Londýn | Institute of Contemporary Arts (ICA) | 1983 |
| Serpentine Gallery | 1994 | |||
 |
 |
 Montreal |
Musée d'art contemporain de Montréal (MACM) | 1985 |
|
 |
 New York |
Mary Boone Gallery | 1987, 1989, 1991, 1994, 1997, 2004, 2007, 2010 |
| Muzeum amerického umění Whitneyové | 2000 | |||
 |
 Los Angeles |
The Museum of Contemporary Art (MOCA) | 1999 | |
 San Diego |
The Museum of Contemporary Art San Diego (MCASD) | 2005 | ||
 |
Stockholm | Muzeum moderny | 2008 | |
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
