rakouský šlechtic a státník From Wikipedia, the free encyclopedia
Arnošt Bedřich hrabě z Windischgrätze, také Arnošt Bedřich Windischgrätz (německy Ernest Friedrich Graf von Windisch-Graetz, 20. července 1670 Vídeň – 6. září 1727 St. Peter in der Au) byl rakouský šlechtic a státník z významného rodu Windischgrätzů. Z matčiny strany byl vzdáleným příbuzným císaře Leopolda I., což se promítlo do vzestupu rodu na přelomu 17. a 18. století. Kariéru završil funkcí prezidenta říšské dvorní rady a byl rytířem Řádu zlatého rouna. Sňatkem získal mimo jiné majetek v Čechách (Červená Lhota).
| Arnošt Bedřich z Windischgrätze | |
|---|---|
 | |
| Prezident říšské dvorní rady | |
| Ve funkci: 1714 – 1727 | |
| Předchůdce | Rupert von Bodman |
| Nástupce | Jan Vilém Wurmbrand-Stuppach |
| Narození | 20. června 1670 nebo 20. července 1670 Vídeň |
| Úmrtí | 6. září 1727 (ve věku 57 let) Sankt Peter in der Au |
| Choť | Marie Terezie Slavatová z Chlumu a Košumberka (od 1695) Terezie Rozálie z Rottalu (od 1709) |
| Rodiče | Bohumil Amadeus z Windischgrätze a Marie Eleonora z Oettingen-Oettingenu |
| Profese | politik |
| Ocenění | Řád zlatého rouna |
| Commons | Ernst Friedrich von Windisch-Graetz (1670-1727) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Narodil se ve Vídni jako druhorozený syn říšského vicekancléře hraběte Gottlieba Amadea z Windischgrätze (1630-1695) a jeho druhé manželky hraběnky Marie Eleonory z Oettingen-Oettingenu (1649-1681), která byla sestřenicí císařovny Eleonory, třetí manželky Leopolda I. Tento příbuzenský vztah byl jedním z impulsů vzestupu Windischgrätzů koncem 17. století.[1]
Studoval ve Vídni a absolvoval kavalírskou cestu, během níž pobýval například rok v Turíně a ve Florencii[2]. V roce 1694 se stal členem říšské dvorní rady,[3] téhož roku vykonal diplomatickou misi do Drážďan. Později byl vyslancem v Modeně (1698-1699) a u říšského sněmu v Řezně (1701-1702), mezitím v roce 1700 obdržel Řád zlatého rouna.[4] Po smrti Dominika Ondřeje z Kounic v roce 1705 byl kandidátem na funkci říšského vicekancléře, ke jmenování ale nedošlo kvůli odporu mohučského arcibiskupa.
Jako držitel statků v Čechách byl v roce 1711 hlavním vyslancem Českého království na volbě Karla VI. římským císařem ve Frankfurtu[5]. Dalších několik let se však zdržoval v ústraní na svých statcích, až později se stal prezidentem říšské dvorské rady (1714-1727) a nakonec ve Vídni státním a konferenčním ministrem (1724-1727). Spolu s vojevůdcem Evženem Savojským a finančním ministrem Gundakarem Tomášem ze Starhembergu patřil k hlavním osobnostem politiky habsburské monarchie, proslul jako expert na ústavní právo Svaté říše římské, vzhledem k diplomatickým zkušenostem měl důležité slovo i v zahraniční politice.
Po otci zdědil v roce 1695 stěžejní rodová panství v Dolním Rakousku (Trautmansdorf, St. Peter), zatímco jeho bratr Leopold Viktorin převzal Přerov na Moravě.
V roce 1695 se oženil s ovdovělou hraběnkou Marií Terezií z Fünfkirchenu, rozenou Slavatovou (1656-1699), která byla jednou z dědiček rozsáhlého majetku vymřelého rodu Slavatů z Chlumu a Košumberka. Do manželství přinesla 50 000 zlatých v hotovosti, manželovi pak předala i svůj dědický podíl, panství Červená Lhota.[6] Toto krátké manželství zůstalo bez potomstva.
Podruhé se oženil v roce 1709 s hraběnkou Terezií Rozálií z Rottalu (1679-1753). Z druhého manželství se narodily dvě děti, obě ale zemřely v dětském věku. Po smrti Arnošta Bedřicha 6. září 1727 se tak dědicem majetku stal jeho mladší bratr Leopold Viktorin (1686-1746).
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
