francouzský bombardovací letoun From Wikipedia, the free encyclopedia
Amiot 143 byl francouzský střední bombardér druhé poloviny 30. let 20. století, který byl navržen dle specifikací francouzské vlády z roku 1928 na bombardér schopný denního i nočního bombardování, průzkumu na velké vzdálenosti a doprovodu bombardérů.[2] Letoun se zapojil do bojů na počátku 2. světové války.
| Amiot 143 | |
|---|---|
 Amiot 143 na dobové fotografii | |
| Určení | střední bombardér |
| Výrobce | SECM |
| Šéfkonstruktér | Andrée Dutartre[1] |
| První let | 1931[2] |
| Zařazeno | červenec 1935 |
| Vyřazeno | 1944 |
| Uživatel | Francouzské letectvo |
| Výroba | 1935 - 1938[1] |
| Vyrobeno kusů | 138 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
V roce 1928 vydalo francouzské ministerstvo letectví specifikace na nový čtyřmístný bojový letoun. Tento vícemístný stroj měl sloužit jako bombardér, průzkumný letoun a jako doprovodný letoun na dlouhé vzdálenosti. Letoun byl řazen do kategorie Multiplace de Combat (vícemístný bojový letoun).[1] Amiot obdržel objednávku na dodání dvou prototypů letounu Amiot 140, protikandidáty byly letouny Bleriot 137, Breguet 410 a SPCA 30.[3]
Amiot 140 byl jednoplošný hornoplošník celokovové konstrukce s pevným zadním kolečkem. Pilot seděl v otevřeném kokpitu odděleně od otevřených střelišť na přídi a hřbetu letounu. Trup letounu, který byl tvořen duralovými přepážkami s podélníky a byl potažen hladkým duralovým plechem,[1] měl obdélníkový průřez s velkou prosklenou gondolou připomínající gondolu vzducholodi nebo autobusu. Letoun byl podle této gondoly i přezdíván. Francouzští letci mu říkali „ĽAutobus Amiot“.[1] Prosklená gondola pod přední částí trupu nesla bombometčíka/střelce a okna zajišťovala rozhled kolem celého letounu.[4] Amiot plánoval, že letoun budou pohánět dva osmnáctiválcové kapalinou chlazené motory Lorraine-Dietrich 18 Orion s výkonem 515 kW (690 k), ale vývoj těchto motorů se nepodařilo dovést do konce. Proto byl první prototyp osazen náhradními dvanáctiválcovými vidlicovými motory Hispano-Suiza 12NBr s nižším výkonem a bez kompresoru.[1] S těmito motory letoun vykonal svůj první let 12. dubna 1931.[3] Druhý prototyp byl dokončen v únoru 1932, ale nebyly k dispozici ani motory Lorraine-Dietrichs ani přeplňované Hispano-Suiza, což znamenalo, že podle dostupných informací tento druhý prototyp nikdy nevzlétnul.[1] Tento druhý prototyp byl vystaven jako statický exponát na leteckém veletrhu Salon de l’Aéronautique v roce 1930.[1] Navzdory byla 23. prosince 1933 vystavena objednávka na dodání 40 strojů Amiot 140, poháněné tentokrát motory Lorraine 12Q s výkonem 662 kW (880 k).[3]
Francouzské ministerstvo letectví mezitím upravilo své požadavky. Nyní požadovalo lepší výkony a vyšší kapacitu nesených bomb. Letoun byl zařazen do kategorie BCR (Bombardement, Combat, Renseignement) a byl tedy určen hlavně jako bombardér.[1] Výrobce proto přepracoval své letadlo, aby se přiblížil těmto požadavkům a zároveň byly zapracovány změny související se zkušenostmi při testování prototypu Amiot 140. Gondola pod trupem byla zvětšena, což vedlo ke zlepšení manipulace se zbraněmi a umožnilo umístění pátého člena posádky, který působil jako radiooperátor. Místo otevřených střelišť na nose a hřbetu letounu byly na letoun umístěny ručně ovládané střelecké věžičky. Byl upraven i tvar i velikost ocasních ploch.[1] Byly objednány dva prototypy, které se lišily použitými motory. První z nich označený Amiot 142 měl motory Hispano-Suiza 12Y a druhý označený Amiot 143 měl dvouhvězdicové čtrnáctiválcové vzduchem chlazené motory Gnome-Rhone 14K.[1] První vzlétnul Amiot 143 a to 1. srpna 1934, zatímco Amiot 142 nelétal až do ledna 1935.[3] Nakonec bylo rozhodnuto používat motory Hispano-Suiza pro stíhačky, proto byla vybrána verze Amiot 143.[5] Objednávka na 40 letounů Amiot 140 byla změněna na letouny Amiot 143 (subverze Amiot 143-M4).[3][1] Letouny této subverze nesly na křídlech palivové nádrže ve tvaru plochého bubnu, které byly odhoditelné za letu. Další nádrž byla v náběžné hraně křídla.[1]
Amiot 143 (oficiálně značený Amiot 143-M) byl rovněž hornoplošník s pevným podvozkem jako letoun Amiot 140. Použité velkoplošné křídlo bylo i nadále velice tlusté a to natolik, že posádka měla za letu přístup k motorům průlezem uvnitř křídla mezi předním a středním nosníkem. Křídlo bylo příhradové konstrukce a byl potažen jemně zvlněným duralovým plechem.[1] Letoun poháněly dva motory Grome-Rhône, přičemž vpravo byl montován motor verze 14 Kirs a vlevo motor 14 Krjs. Motory byly vybaveny kompresorem a poskytovaly ve výšce 4 200 m výkon 662 kW při 2 400 otáčkách za minutu.[1] Vrtule byly kovové třílisté a byly manuálně nastavitelné v klidu na zemi.[1]
Posádku letounu tvořili zpočátku 4 muži a později 5 mužů. Pilot však seděl v uzavřeném kokpitu v úrovni náběžné hrany křídla, dva střelci byli určeni k obraně letounu a navigátor/bombometčík seděl pod pilotem v prosklené gondole, přičemž mohl nouzově ovládat letoun místo pilota. Radiotelegrafista seděl v zadní části gondoly a u prvních letounů obsluhoval i dvojici kulometů Lewis ráže 7,7 mm. Střelecké věžičky na nose a hřbetu letounu obsahovaly po jednom kulometu Lewis. Po vyrobení prvních 40 letounů byl letoun přepracován. Letoun dostal delší nos (délka se zvětšila ze 17,94 m na 18,24 m), hřbetní střelecká věž byla posunuta o 0,9 m dopředu, byl zjednodušen systém palivových nádrží a kulomety Lewis byly vyměněny za jednohlavňové kulomety MAC 1934 ráže 7,5 mm, přičemž byl přidán čtvrtý kulomet, který obsluhoval navigátor/bombometčík a střílel dopředu dolů skrz poklop v podlaze gondoly.[3][6] V té době již bylo jasné, že na bombardování za dne letoun nestačí a byl proto přeznačen na noční bombardér Amiot 143-BN5 (Bombardement de Nuit), přičemž výrobce je i nadále označoval Amiot 143-M5.[1]
Dodávky takto upravených letounů byly zahájeny v dubnu 1935 a pokračovaly až do března 1938, přičemž bylo postaveno celkem 138 strojů.[6]
Na základě dalších požadavků z roku 1933 byla navržena i vylepšená verze nazvaná Amiot 144, která kombinovala původní trup s podobným menším křídlem, měl zapuštěné hlavy nýtů, vztlakové klapky, nastavitelné vrtule a zatahovací podvozek.[1] Nový letoun poprvé vzlétnul 18. ledna 1936. Byl postaven pouze jeden prototyp (Amiot 144-M5-01).[6]
.jpg)
Amiot 143-M vstoupil do služby v červenci 1935 a jeho dodávky pokračovaly i v letech 1936 a 1937. Poslední stroje byly dodány v březnu 1938, kdy však už byl letoun zcela zastaralý a začal být nahrazován modernějšími stroji, jako byly například letouny Bloch MB.131.[3] Za hlavní slabiny tohoto stroje byla považována absence jakéhokoliv pancéřování a ochran palivových nádrží, stejně tak i nedostatečná obranná výzbroj. V průběhu roku 1939 francouzské velení uvažovalo o přemístění Amiotů 143 do Indočíny a Polska. Tyto plány nebyly uskutečněny.[1]
Nicméně při vypuknutí 2. světové války bylo letouny Amiot 143 vybaveno ve Francii pět Groupe (perutí) a jedna africká Groupe.[3][5] Těsně před vypuknutím války v září 1939 mělo francouzské letectvo k dispozici 126 letounů Amiot 143, z toho bylo 77 způsobilých operační služby.[1]
Během tzv. „Podivné války“ letouny Amiot 143 podnikaly od 3. září 1939 průzkumné lety nad Německem, přičemž příležitostně shazovaly propagandistické letáky. K 10. květnu 1940, kdy po osmi měsících podivné války Německo zahájilo útok na Belgii, Nizozemsko, Lucembursko a Francii, zůstávalo ve službě v první linii 87 letounů Amiot 143.[7] Po zahájení Bitvy o Francii byly tyto letouny hlavně používány pro noční útoky proti německým letištím, zásobovacím komunikacím, mostům, seřaďovacím nádražím v Porúří, Belgii i samotné Francii, přičemž si vedly překvapivě dobře a utrpěly relativně malé ztráty.[6][3] Jednou z výrazných výjimek byl denní útok 10 Amiotů z GB I/34, II/34 a II/38 proti německému předmostí u Sedanu 14. května 1940. Navzdory stíhacímu doprovodu byly dva letouny sestřeleny a třetí nouzově přistál předtím, než se vrátil na základnu.[8]
Do uzavření příměří například jen letci Groupement 9 a 10 (původně Escadre 34 a 38) svrhli 153 600 kg bomb při 197 bojových akcích a při ztrátě pouhých 5 strojů.[1] 52 Amiotů 143 se poté nacházelo v neokupované zóně a dalších 25 ve francouzské severní Africe.[9] Tyto letouny byly reorganizovány do GB I/38 a II/38. Tyto letouny zůstaly ve službě až do července 1941, kdy byly nahrazeny bombardéry LeO 451.
Některé letouny z GB II/38 sloužily v roli transportních letounů ve vichistické francouzské Sýrii. Tato Groupe později přešla na stranu Spojenců po jejich vylodění v severní Africe. Poslední Amiot 143 byl vyřazen ze služby v únoru 1944.
Existují zprávy, že několik Amiotů 143 bylo používáno Němci jako transportní letadla. V listopadu 1942, kdy Německo okupovalo i zbytek Francie, se ve Vichistické Francii nacházelo pouze 11 těchto letounů, z nichž pouze tři byly letuschopné.
Amiot 140
Amiot 141
Amiot 142
Amiot 143
Amiot 144
Amiot 145
Amiot 146
Amiot 147
Amiot 150
Technické údaje pocházejí z publikací „Letadla 1939–45: Stíhací a bombardovací letadla Francie a Polska“[1] a „Air Internacional 12/1988“.[3]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
