Šestá vláda Benjamina Netanjahua
From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Šestá vláda Benjamina Netanjahua je úřadující vláda Státu Izrael vedená Benjaminem Netanjahuem, kterou prezident republiky Jicchak Herzog jmenoval 29. prosince 2022 po listopadových volbách do Knesetu.[1][2] Původně ji tvořilo šest stran: Likud, Sjednocený judaismus Tóry, Šas, Náboženský sionismus, Židovská síla a No'am. V pořadí se jedná o 37. vládu.
.jpg)
.jpeg)
.jpg)
V průběhu vládního mandátu vypukla v říjnu 2023 válka Izraele s Hamásem a z toho důvodu byl vytvořen užší válečný kabinet, ve kterém zasedli vybraní politici Likudu a za opozici politici ze Státního tábora. Válečný kabinet se po sporech rozpadl v červnu 2024 návratem Binjamina Gance do opozice. V říjnu 2023 do vlády přibyli také dva politici za stranu Nová naděje, Gid'on Sa'ar a Jif'at Šaša-Biton coby ministři bez portfeje. Gid'on Sa'ar v březnu 2024 pohrozil, že pokud nebude jmenován do válečného kabinetu, odejde z vlády. Jmenován nebyl a proto jeho strana odešla do opozice. V září 2024, několik měsíců od rozpadu válečného kabinetu, se Sa'ar se svou stranou do vlády vrátil.[3] V lednu 2025 koalici opustila strana Židovská síla Itamara Ben Gvira, který nesouhlasil s přijetím dohody o příměří s Hamásem.[4] Strana se do vlády vrátila v polovině března poté, co Izrael obnovil boje v Pásmu Gazy.[5]
Dne 15. července 2025 vládu opustila aškenázská ultraortodoxní strana Sjednocený judaismus Tóry.[6] V březnu 2025 jediný poslanec antiLGBT strany No'am Avi Ma'oz rezignoval na svou funkci náměstka. Rezignaci odůvodnil tvrzením, že se na ministerstvech spravedlnosti a školství šíří „deep state“ klika, která v tichosti zavádí „hyperprogresivistické, antižidovské a antinárodní politiky“.[7] V červenci 2025, po odchodu ultraortodoxní strany Sjednocený judaismus Tóry z vlády, Ma'oz uvedl, že se již nepočítá za člena vládní koalice a tím vláda ztratila většinu.[8] Odchod z vlády oznámila také sefardská ultraortodoxní strana Šas. Současně se ale rozhodla tolerovat menšinovou vládu Netanjahua.[9]
Během výkonu mandátu vlády byl Izraeli poprvé v historii snížen rating ve světovém indexu demokracie V-Dem. Na začátku roku 2024 se Izrael propadl z kategorie liberální demokracie do kategorie volební demokracie. Důvodem bylo zejména prosazování justiční reformy.[10]
Remove ads
Pozadí
Podrobnější informace naleznete v článcích Izraelská politická krize (2019–2021) a Volby do Knesetu 2022.
Pravicový blok stran vedený Benjaminem Netanjahuem, v Izraeli známý jako národní tábor, získal ve volbách do Knesetu 64 ze 120 křesel, zatímco koalice vedená bývalým premiérem Ja'irem Lapidem 51 křesel.[11] Národní tábor byl různě označován za nejpravicovější[12] a také nejvíce náboženskou vládu v dějinách Izraele.[13][14]
Krátce po volbách Lapid Netanjahuovi ustoupil,[15] poblahopřál mu[16] a popřál mu štěstí „v zájmu izraelského lidu“.[17] Dne 15. listopadu se během zahajovacího zasedání konala slavnostní přísaha nově zvolených členů 25. Knesetu. Hlasování o jmenování nového předsedy Knesetu, které se obvykle provádí na zahajovacím zasedání, a přísaha členů vlády byly odloženy, protože probíhající koaliční jednání zatím nevedla k dohodě o těchto pozicích.[18][19][20]
Remove ads
Vytvoření vlády
Po parlamentních volbách konaných 1. listopadu 2022, ve kterých pravicový blok vedený Benjaminem Netanjahuem získal většinu 64 mandátů, začaly koaliční rozhovory s cílem sestavit novou vládu. Již 3. listopadu Netanjahu pověřil Jariva Levina zahájením neformálních jednání se spojeneckými stranami.[21] Jednání vedla k předběžným dohodám s charedim stranami Šas a Sjednocený judaismus Tóry,[22][23] jejíž frakce Degel ha-Tora uvedla, že nebude usilovat o ministerská křesla, ale o vliv ve výborech a náměstkovské pozice.[24]
V dalších dnech se Netanjahu setkal se zástupci náboženských a krajně pravicových stran, včetně Náboženského sionismu, Židovské síly a No'am. Mezi požadavky partnerů byla mimo jiné posílená ideologická kontrola nad justicí, školstvím, národní bezpečností i náboženskými otázkami.[25][26] Prezident Jicchak Herzog 13. listopadu oficiálně pověřil Netanjahua sestavením nové vlády.[27]
V následujících týdnech byly podepsány jednotlivé koaliční dohody. Itamar Ben Gvir (Židovská síla) získal nově vytvořený post ministra národní bezpečnosti s rozsáhlými pravomocemi včetně dohledu nad policií a hraniční policií na Západním břehu Jordánu. Jeho stranický kolega Jicchak Wasserlauf převzal ministerstvo pro rozvoj Negevu a Galileje.[28][29][30] Avi Ma'oz (No'am) se stal náměstkem premiéra a získal kontrolu nad vzdělávacími programy mimo běžné osnovy.[31][32]
Dle dohody s Náboženským sionismem připadl post ministra financí Becal'elu Smotričovi, který se měl původně ve funkci střídat s Arjem Derim ze Šasu.[33][34] Strana rovněž získala několik dalších vlivných pozic. Sjednocený judaismus Tóry si zajistil ministerstvo výstavby a bydlení a vedení klíčových výborů v Knesetu.[35][36] Šas obdržel mimo jiné rezorty vnitra, zdravotnictví, náboženských služeb a sociální péče.[37]
Po obsazení předsedy Knesetu Jarivem Levinem (Likud) a po prodloužení mandátu prezidentem Herzogen do 21. prosince Netanjahu oznámil, že se mu podařilo vytvořit koaliční většinu.[38] Nová vláda složila přísahu 2. ledna 2023.[1]
Remove ads
Průběh mandátu
Obměny ministrů
V průběhu vládního mandátu vypukla v říjnu 2023 válka Izraele s Hamásem a z toho důvodu byl vytvořen užší válečný kabinet, ve kterém zasedli vybraní politici Likudu a za opozici politici ze Státního tábora. Válečný kabinet se po sporech rozpadl v červnu 2024 návratem Binjamina Gance do opozice.
V říjnu 2023 do vlády přibyli dva politici za stranu Nová naděje, Gid'on Sa'ar a Jif'at Šaša-Biton coby ministři bez portfeje. Gid'on Sa'ar v březnu 2024 pohrozil, že pokud nebude jmenován do válečného kabinetu, odejde z vlády. Jmenován nebyl a proto jeho strana odešla do opozice. V září 2024, několik měsíců od rozpadu válečného kabinetu, se Sa'ar se svou stranou do vlády vrátil.
Dne 5. listopadu 2024 Netanjahu odvolal ministra obrany Jo'ava Galanta (Likud). Ten byl jeho nejhlasitějším kritikem, který prosazoval přijetí dohody o příměří a zřízení státní vyšetřovací komise k prošetření pochybení před útokem Hamásu na Izrael. V reakci vyšly tisíce Izraelců do ulic, aby proti tomuto protestovali. Netanjahu se pokusil Galanta odvolat již v březnu 2023, kdy kritizoval jeho kontroverzní justiční reformu. Do funkce ministra obrany byl poté jmenován dosavadní ministr zahraničí Jisra'el Kac (Likud). Funkci ministra zahraničí Netanjahu následně přidělil dosavadnímu ministrovi bez portfeje Gid'onu Sa'arovi (Nová naděje), který předtím nově podpořil Netanjahuovu vládu.[39][40]
Poté, co strana Židovská síla v lednu 2025 opustila vládu kvůli přijetí dohody o příměří s Hamásem, minsitr turismu Chajim Kac (Likud) byl jmenován prozatímním ministrem na tři měsíce pro uvolněná tři ministerstva. Stal se tak ministrem národní bezpečnosti, ministrem kulturního dědictví a ministrem rozvoje periferie, Negevu a Galileje.[41] Strana se do vlády vrátila v polovině března poté, co Izrael obnovil boje v Pásmu Gazy. Její původní tři ministři se vrátili na svá místa. Média uvedla, že vláda potřebovala hlasy Židovské síly pro prosazení státního rozpočtu. Spekulovalo se tak, že jedním z důvodů obnovení bojů bylo vyhovění Itamaru Ben-Gvirovi výměnou za další podporu vlády.[5][42]
V březnu 2025 Sa'ar podepsal dohodu o splynutí své strany Nová naděje znovu s Likudem, s účinností při následujících volbách.[43] V srpnu 2025 byl ústředním výborem Likudu schválen Sa'arův návrat do strany.[44]
Dne 15. července 2025 vládu opustila ultraortodoxní strana Sjednocený judaismus Tóry.[6] A krátce poté také strana Šas. Co se týká ministerských postů po straně Šas, pověřeni jejich řízením byli ministři Likudu Chajim Kac a Jariv Levin. Levin převzal tři ministerstva.[45] Ministerské posty strany Sjednocený judaismus Tóry dočasně převzal Netanjahu a jedno Chajim Kac.[46] Tyto dvě strany opustily vládu těsně před tříměsíčními parlamentními prázdninami. Spekulovalo se tak, že šlo pouze o demonstrativní odchod z vlády pro posílení vyjednávací pozice ohledně povinnosti nástupu charedim do armády.[45]
Soudní reforma
V roce 2023 izraelská vláda prosadila kontroverzní soudní reformu, která výrazně omezila pravomoci Nejvyššího soudu ve prospěch exekutivy. Reforma vyvolala masivní občanské protesty a odpor opozice, která podala žalobu k Nejvyššímu soudu.[47] Ten v lednu 2024 zrušil klíčovou část zákona.[48]
V září (a opakovaně v prosinci)[49] 2024 Nejvyšší soud nařídil ministrovi spravedlnosti Jarivu Levinovi zahájit výběr předsedy soudu, který byl neobsazený více než rok. Levin svou nečinnost zdůvodnil výjimečnými okolnostmi války od října 2023, avšak kritici ho obviňovali ze snahy o politizaci justice. Vláda zároveň pokračovala v tlaku na nejvyšší státní žalobkyni Gali Baharav-Miarovou, která se stavěla proti vládním reformám.[50]
V listopadu 2024 vláda připravila zákon umožňující vyšetřování státních žalobců po souhlasu ministra spravedlnosti, což kritici vnímali jako další pokus o zasahování do nezávislosti justice.[51] V lednu 2025 byla představena kompromisní verze justiční reformy, která i nadále posilovala vládní kontrolu nad soudnictvím a omezovala pravomoci Nejvyššího soudu.[52]
V březnu 2025 parlament schválil zákon rozšiřující pravomoci volených zástupců při jmenování soudců, což vyvolalo další masové protesty. Opozice varovala, že zákon ohrožuje nezávislost soudní moci a podřizuje ji politickým zájmům.[53][54]
Spor o výjimky ze služby v armádě pro ultraortodoxní Židy
Platnost výjimky z vojenské služby pro ultraortodoxní muže (charedim) vypršela v roce 2023, avšak nový zákon nebyl přijat. V březnu 2024 Nejvyšší soud zrušil státní příspěvky pro ultraortodoxní muže v branném věku a nařídil armádě začít je odvodovat, což se týkalo přes 60 tisíc mužů. Toto rozhodnutí vyvolalo ostrou kritiku ultraortodoxních stran podporujících Netanjahuovu vládu a vedlo k masovým demonstracím charedim v Jeruzalémě.[55]
Na konci června 2024 Nejvyšší soud potvrdil svůj verdikt z roku 2017, že výjimka pro charedim je ilegální, a nařídil jejich povolání do armády. Charedim, kteří tvoří 13 % izraelské populace, měli výjimku od založení státu v roce 1948.[56] Rozsudek vyvolal rozsáhlé protesty, včetně násilností a napadení ministra Jicchaka Goldknopfa, představitele ultraortodoxní strany Sjednocený judaismus Tóry.[57]
V reakci na rozsudek vláda ohlásila začátek náboru charedim od července 2024, což vyvolalo další masové protesty a odmítání povolávacích rozkazů.[58] První vlny náboru byly neúspěšné – z tisíce povolaných se hlásilo jen kolem 50. Izrael zavedl sankce, včetně zastavení stipendií pro odmítače služby.[59][60] Mezi červencem 2024 a březnem 2025 armáda rozeslala přes 10 tisíc povolávacích rozkazů, službu však nastoupilo méně než 2 % z nich. Ti, kteří nastoupili, čelili ostrakizaci ze strany komunity.[61]
V červnu 2025 vyvolala opozice hlasování o nedůvěře vládě právě kvůli sporu o povinnou službu ultraortodoxních. Hrozba rozpuštění Knesetu však ustoupila po vojenských událostech spojených s útokem na íránský jaderný program. Netanjahu slíbil uvolnění podmínek pro charedim a vláda hlasování o nedůvěře ustála.[62][63]
Válka s Hamásem a Hizballáhem
Podrobnější informace naleznete v článcích Válka v Pásmu Gazy, Diplomatické dopady války v Pásmu Gazy a Izraelská invaze do Libanonu (2024).
Dne 7. října 2023 provedl Hamás, Palestinský islámský džihád a další militantní gazské organizace útok na Izrael. Při útoku zemřelo celkem 1139 osob (Izraelců a občanů třetích zemí). Více než polovinu obětí tvořili civilisté. Dalších 250 osob bylo vzato jako rukojmí a uneseno do Pásma Gazy (z poloviny opět civilisté, mezi rukojmími byla i těla zabitých osob). Izrael reagoval okamžitým vyhlášením války Hamásu a totální blokádou Pásma Gazy. Ve válce bylo zabito přes 65 000 Palestinců (z většiny civilisté) a všichni obyvatelé Pásma Gazy byli postupně vnitřně vysídleni, což dohromady způsobilo humanitární krizi, kterou kritizovalo OSN, EU, Spojené státy americké i arabské státy. Ve válce byli zabiti představitelé Hamásu Ismáíl Haníja, Jahjá Sinvár, Muhammad Dajf, Muhammad Sinvár nebo Sálih Arúrí. Izraelská armáda také prováděla cílené vojenské operace na Západním břehu Jordánu.
V průběhu války s Hamásem eskaloval konflikt na severní hranici, kde se Izrael vzájemně ostřeloval s libanonským Hizballáhem. Na obou stranách hranice toto vedlo k vnitřnímu vysídlení kolem sta tisíc osob. Konflikt eskaloval v září 2024, kdy Mosad provedl operaci výbuchů komunikačních zařízení Hizballáhu a letecké nálety (s kódovým označením Operace Šípy severu). Na konci září izraelské letectvo provedlo útok na velitelství Hizballáhu, při kterém zabilo vůdce Hizballáhu Hasana Nasralláha. Dne 1. října 2024 poté armáda spustila pozemní invazi do jižního Libanonu. Ta vnitřně vysídlila přes milion obyvatel. Dne 26. listopadu 2024 byla schválena dohoda o příměří s Hizballáhem. V účinnost vstoupila 27. listopadu ráno. Příměří mělo trvat šedesát dnů, ale později bylo prodlouženo. Mělo připravit půdu pro trvalejší diplomatické řešení, ale nakonec se strany spíše vrátily k původnímu stavu. Izrael v náletech pokračoval až do samotného schválení dohody.[64][65]
Dohoda o příměří s Hamásem (leden–březen 2025)
Podrobnější informace naleznete v článku Příměří ve válce v Pásmu Gazy.
Dne 15. ledna 2025 Izrael a Hamás souhlasily s dohodou o příměří, která měla začít platit 19. ledna. Dohoda počítala s přerušením bojů na šest týdnů, propuštěním 33 izraelských rukojmích a až 2000 palestinských vězňů.[66] Po podepsání v Dauhá[67] 17. ledna dohodu projednávala a poté i schválila izraelská vláda, přestože ji silně kritizovali někteří ministři, zejména z pravicových a ultraortodoxních stran. Pro hlasovalo 24 ministrů, proti osm.[68][69] Po hlasování vládu opustila strana Židovská síla.
Na přijetí dohody měl tlačit v té době zvolený americký prezident Donald Trump, který uvedl, že přijetí dohody o příměří ze strany Izraele prosadil jeho vyslanec pro Blízký východ Steve Witkoff.[70][71] Dosluhující americký prezident Joe Biden ale upozornil na to, že dojednaná dohoda měla stejné obrysy jako jeho dohoda předložená již v květnu 2024. Biden řekl, že na diplomatické úrovni s Trumpem od jeho zvolení v listopadu 2024 na vyjednání příměří spolupracoval.[72]
Příměří mělo mít tři fáze, z nichž proběhla jen první – výměna části rukojmích za část palestinských vězňů.[73] Izraelská vláda odmítla přistoupit na druhou fázi, která předpokládala stažení armády z Pásma Gazy a trvalé přerušení bojů. Izrael prosazoval jen prodloužení první fáze, což Hamás odmítl.[74] USA navrhly další dočasné příměří během ramadánu a pesachu, které Izrael podpořil, ale Hamás odmítl z důvodu, že šlo jen o prodloužení první fáze.[75] Izrael následně zastavil dodávky mezinárodní humanitární pomoci a elektřiny do Pásma Gazy.[76]
Dne 18. března 2025 Izrael obnovil letecké útoky na Pásmo Gazy a o dva dny později zahájil novou pozemní invazi.[77][78]
Obvinění z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti
Podrobnější informace naleznete v článcích Válečné zločiny během války v Pásmu Gazy a Genocida v Pásmu Gazy.
Během války byli političtí představitelé Izraele, jeho armáda, představitelé Hamás a dalších palestinských militantních skupin obviněni z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. V lednu 2024 Mezinárodní soudní dvůr v Haagu, během přípravy projednání žaloby na Izrael, nařídil izraelské vládě zabránit genocidě a zlepšit humanitární situaci v Gaze, přičemž některá obvinění označil za „věrohodná“.[79] Izraelští politici popřeli, že by armáda páchala genocidu.
V květnu 2024 soud nařídil zastavit izraelskou ofenzivu v Rafahu a umožnit vstup humanitární pomoci i vyšetřovacímu týmu.[80] Izraelští představitelé to odmítli. Hlavní prokurátor Mezinárodního trestního soudu Karim Khan téhož měsíce požádal o zatykače na lídry Hamásu i izraelského premiéra Netanjahua a ministra obrany Galanta kvůli odpovědnosti za válečné zločiny.[81][82]
V listopadu 2024 soud vydal zatykače na Netanjahua a Galanta, přičemž odmítl námitky Izraele. Tři požadovaní představitelé Hamásu byli mezitím mrtví.[83] Představitelé Izraele jsou viněni ze zločinů úmyslného využívání hladovění civilních osob jako způsobu vedení boje, úmyslné způsobení velkého utrpení nebo vážné tělesné újmy či poruchy zdraví, úmyslné zabití, úmyslné vedení útoků proti civilnímu obyvatelstvu, vyhlazování, perzekuce a jiné nelidské činy.[84]
Plán nuceného vysídlení palestinského obyvatelstva Gazy
V říjnu 2023 izraelské Ministerstvo zpravodajských služeb doporučilo nucené vysídlení 2,3 milionu Palestinců z Pásma Gazy do Egypta, což ale Egypt i Palestinci odmítli. Premiér Netanjahu označil návrh za „počáteční úvahy“, kterými se nyní nezabývají.[85]
V lednu 2025 americký prezident Donald Trump navrhl, aby Jordánsko a Egypt přijaly Palestince z Gazy, což oba státy odmítly.[86] Trump také navrhl americkou kontrolu nad Gazou a její developerskou obnovu za podmínky vysídlení Palestinců.[87] Izraelský ministr obrany Jisra'el Kac (Likud) tento plán podpořil a nařídil armádě přípravu vysídlovacího plánu.[88]
Odborníci i OSN však varovali, že nucené vysídlení a americká okupace Gazy by porušovaly mezinárodní právo a Ženevské úmluvy a mohly by být považovány za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.[89][90][91][92] Trump dále uvedl, že Palestinci nebudou mít právo na návrat.[93] Izraelská vláda opakovaně odmítala uznat stát Palestina a usilovala o odsun Palestinců a osadnickou kolonizaci, což je v rozporu s mezinárodním právem.[94]
Zákaz UNRWA
V lednu 2024 Izrael obvinil zaměstnance Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA) z účasti na útoku Hamásu a napojení na teroristické skupiny, přičemž UNRWA je propustila.[95] Vyšetřovací komise OSN však v dubnu 2024 uvedla, že Izrael nepředložil pro svá další obvinění důkazy, a většina států obnovila financování úřadu.[96] Izrael závěry odmítl a zvýšil počet podezřelých na přes dva tisíce.[97]
V květnu 2024 izraelský parlament projednával návrh zákona označující UNRWA za teroristickou organizaci,[98] což kritizovala EU i USA.[99][100] V říjnu pak schválil zákony zakazující působení UNRWA v Izraeli a omezující spolupráci s ní, což OSN, EU i několik jednotlivých zemí odsoudily jako hrozbu pro humanitární pomoc.[101][102] Zákony přes mezinárodní kritiku vstoupily v platnost v únoru 2025.[103][104]
Rozmach osad na Západním břehu Jordánu
V dubnu 2024 ministr Becal'el Smotrič oznámil plán na legalizaci téměř 70 ilegálních izraelských outpostů na okupovaném Západním břehu Jordánu.[105] V červnu se podařilo legalizovat pět z nich, coby odvetu za pokračující mezinárodní uznávání Palestiny.[106][107] Dále došlo ke schválení zabraní 12,7 km² půdy v údolí Jordánu, největší zábor od Dohod z Osla.[108] V červenci Izrael legalizoval další tři outposty a povolil novou osadnickou výstavbu.[109] Mezi říjnem 2023 a říjnem 2024 vzniklo nejméně 43 ilegálních outpostů.[110]
V červenci 2024 Mezinárodní soudní dvůr v Haagu vydal právně nezávazný posudek, že izraelská okupace východního Jeruzaléma a Západního břehu porušuje mezinárodní právo, přičemž izraelská přítomnost je nelegální. Izrael posudek odmítl; premiér Netanjahu tvrdil, že „Židé nejsou okupanti vlastní země“.[111][112] Valné shromáždění OSN v září 2024 přijalo rezoluci požadující odchod Izraele z okupovaných území do jednoho roku.[113] Izraelská vláda toto odmítla.
Invaze do Sýrie a plán rozšíření osad na okupovaných Golanských výšinách
Podrobnější informace naleznete v článku Izraelská invaze do Sýrie (2024).
Koncem listopadu 2024 syrská opozice svrhla režim Bašára Asada, přičemž klíčovou roli hrálo islamistické uskupení Haját Tahrír aš-Šám. Izraelská vláda na to zareagovala obsazením demilitarizované zóny na hranici se Sýrií, s odůvodněním, „aby ochránil své komunity“. Premiér Netanjahu označil Asadův pád za důsledek izraelských úderů proti Íránu a Hizballáhu a zdůraznil, že Izrael nepřipustí nepřátelské síly u svých hranic.[114] Izraelská armáda také provedla stovky leteckých úderů v Sýrii, cílených na muniční sklady, základny a přístav Tartús, čímž podle tvrzení zničila většinu syrských strategických zbraní.[115][116] Izraelskou invazi do demilitarizované zóny odsoudily mnohé státy.[117][118]
V prosinci 2024 izraelská vláda schválila 11 milionů dolarů na rozšíření osad na okupovaných Golanských výšinách, kde žije 50 tisíc lidí – Drúzové a izraelští osadníci. Izrael Golany okupuje od roku 1967 a jednostranně je anektoval v roce 1981, což mezinárodní společenství neuznává. Plán rozšíření osad odsoudila řada zemí světa, které zdůraznily, že Golany jsou podle mezinárodního práva syrské území.[119][120][121][122]
Vyšetřování Benjamina Netanjahua
Koncem roku 2024 začal soud s premiérem Benjaminem Netanjahuem, obviněným z podvodu, porušení důvěry a přijetí úplatku ve třech kauzách. Šlo o první případ, kdy úřadující izraelský premiér stanul před soudem jako obžalovaný z trestného činu. Netanjahu se opakovaně snažil proces odložit kvůli válce v Pásmu Gazy a bezpečnostním důvodům. Proces, který začal v roce 2020, se týká výměny protislužeb s mediálními magnáty pro přízeň médií a osobních zájmů hollywoodského miliardáře výměnou za dary. Verdikt se očekával až v roce 2026.[123]
V prosinci 2024 nařídila nejvyšší státní zástupkyně Gali Baharav-Miaraová vyšetřování manželky premiéra, Sary Netanjahuové, kvůli podezření z obtěžování politických oponentů a svědků. Vyšetřování vycházelo ze zpráv získaných televizním pořadem Uvda, který odhalil instrukce Sary Netanjahuové zasílané přes WhatsApp k organizaci protestů a zastrašování klíčové svědkyně Hadas Kleinové. Netanjahu reportáž označil za lživou.[124] Krajně pravicový ministr Amichaj Elijahu (Židovská síla) požadoval pro bezpečnost Izraele odstranění státní zástupkyně Baharav-Miaraové.[125]
Vyšetřování Cachiho Bravermana
V listopadu 2024 obvinila izraelská policie Cachiho Bravermana, šéfa kabinetu premiéra Netanjahua, že se snažil zmanipulovat záznamy z válečné porady ze 7. října 2023, kdy Hamás zaútočil na Izrael. Podle veřejnoprávního kanálu KAN měl Braverman vydírat vojáka, aby upravil zápisy. Podezření se týkalo i využití kompromitujícího videa vojenského důstojníka k ovlivnění záznamů. Braverman obvinění popřel a požadoval omluvu, stažení článku a odškodné. Premiérova kancelář hrozila trestním stíháním, pokud televize nepropustí reportéra. Kvůli skandálu byl už koncem října zatčen mluvčí Netanjahua Eli Feldstein. Braverman se dříve přiznal k ilegálnímu skartování dokumentů a zabavení utajovaných materiálů z období před útokem.[126][127]
Vyšetřování Itamara Ben Gvira
V březnu 2023 předběžně nařídil Nejvyšší soud Izraele ministrovi národní bezpečnosti Itamaru Ben Gvirovi (Židovská síla), aby zastavil vydávání operačních příkazů policii, jak mají reagovat na protivládní protesty. V lednu 2024 soud vydal proti takovým příkazům soudní zákaz.[128]
V září 2024 byla Nejvyššímu soudu Izraele předložena petice požadující odvolání ministra Itamara Ben Gvira. V petici byly popsány jeho zásahy do policie.[129] Obviněním se věnovala i izraelská generální prokurátorka Gali Baharavová-Miaraová, která v listopadu 2024 informovala premiéra Netanjahua o tom, že musí dojít k přijetí opatření proti jednání Ben Gvira. Ten podle prokurátorky opakovaně nezákonně zasahoval do policejních řízení a zpolitizoval udělování povýšení.[130][131] Itamar Ben Gvir reagoval tím, že generální prokurátorku obvinil, že spolu s médii se snaží svrhnout pravicovou vládu Izraele. Netanjahu na zasedání vlády upozornil, že jednání prokurátorky povede k ústavní krizi. Načež někteří ministři v čele s Ben Gvirem volali po tom, aby byla odvolána z funkce.[132] Poté, co prokurátorka oficiálně předala stížnost na ministra premiérovi, se Ben Gvir nechal slyšet, že se prokurátorka snaží o převrat. Znovu také vyzval premiéra, aby ji odvolal.[133] Podle vyšetřovací zprávy unikly průkazné korespondence ministra s jeho poradci ohledně zásahů do případů policie.[134]
Katarská kauza
Podrobnější informace naleznete v článku Katarská kauza.
Dne 10. února 2025 izraelská televizní stanice Channel 12 přinesla reportáž, ve které uvedla, že Netanjahuovi nejbližší poradci Jisra'el Einhorn, Ofer Golan, Jonatan Urich a Eli Feldstein byli zaměstnáni katarskou vládou. Eli Feldstein byl přitom již v té době zatčený v případu nezákonné manipulace s utajovanými informacemi ohledně války Izraele s Hamásem.[135] Jejich úkolem bylo prosadit zájmy Kataru v nejvyšších politických a bezpečnostních kruzích, včetně postupného podsunutí lepšího obrazu o zemi. Feldstein se snažil zlepšovat pověst Kataru i prostřednictvím médií. V některých případech byl ale odmítnut.[136]
Dne 12. února opoziční lídr Ja'ir Lapid (Ješ atid) a předseda politické strany Demokraté Ja'ir Golan veřejně požádali o zahájení vyšetřování Netanjahua a jeho administrativy. Pokud by se podezření potvrdila, mohlo by dle nich jít o vážné ohrožení národní bezpečnosti a případně velezradu.[137][138]
Dne 27. února generální prokurátorka Gali Baharav-Miara nařídila bezpečnostní službě Šin bet a policii, aby zahájily vyšetřování této kauzy.[139]
Odstraňování kritiků vlády
Nejvyšší státní žalobkyně Gali Baharav-Miarová čelila od roku 2024 silné kritice vlády. Ministr komunikací Šlomo Kar'i (Likud) v listopadu inicioval sběr podpisů pro její odvolání, podpořily ho i krajně pravicové strany včetně Židovské síly.[140] V prosinci poslanci schválili mimořádnou schůzi k projednání jejího odvolání, opoziční poslanci však protestně jednání opustili.[141]
V březnu 2025 premiér Netanjahu oznámil plán odvolat Baharav-Miarovou i šéfa tajné služby Šin Bet Ronena Bara, který odmítl loajalitu vládě. Kritika a napětí mezi vládou a těmito představiteli rostly, zejména kvůli odpovědnosti za útok Hamásu a nelegitimním krokům vlády.[142][143][144] Protesty proti odvolání těchto představitelů se konaly v Tel Avivu i Jeruzalémě za účasti desetitisíců lidí.[145][146]
V srpnu 2025 byla Baharav-Miarová vládou odvolána, ale Nejvyšší soud rozhodnutí pozastavil[147] a po prošetření legitimnosti ho zrušil.[148] Ministr spravedlnosti Levin mezitím nechal vyměnit zámky v kanceláři žalobkyně,[149] což vyvolalo další občanské protesty, včetně symbolického „uzamčení“ Levinova domu.[150]
Kritika médií
V říjnu 2024 izraelský podnikatel a vydavatel deníku Ha'arec Amos Schocken označil Izrael za režim apartheidu vůči Palestincům, což vyvolalo ostrou reakci vlády. Ministerstva školství, vnitra a diaspory ukončila mediální spolupráci s deníkem Ha'arec, ministr Šlomo Kar'i (Likud) navrhl úplný bojkot.[151] V listopadu vláda bojkot schválila, zakázala také zadávání placené inzerce.[152] Opozice v čele s bývalým novinářem Ja'irem Lapidem kritizovala vládu za snahu umlčet kritiku a svolala konferenci o svobodě tisku.[153]
V listopadu podpořila vláda zákon o rychlé privatizaci veřejnoprávní vysílací společnosti KAN, což kritizovala opozice i zahraniční média, včetně Foreign Press Association (FPA). Ministr Kar'i argumentoval, že „veřejnost nemusí financovat vysílání, protože na trhu je dostatek soukromých stanic“. FPA také připomněla, že vláda dříve zakázala Al-Džazíru a nyní útočí na izraelská média.[154]
V říjnu 2024 vláda schválila také zákon předávající státní agentuře dohled nad sledovaností vysílání, který vyvolal odpor generální prokurátorky Gali Baharav-Miarové kvůli ohrožení svobody tisku. Kar'i na to reagoval, že legislativní moc má vláda, nikoliv prokuratura.[155]
Zásahy v kultuře
Miki Zohar (Likud), ministr kultury a sportu, během války s Hamásem požadoval trestání kulturních institucí vyjadřujících podporu Palestině. V prosinci 2024 požádal ministra financí Becal'ela Smotriče, aby těmto organizacím neuděloval dotace. Cílem byla například taneční skupina Batsheva, která ve svém vystoupení použila palestinskou vlajku,[156] a kino Tel Aviv Cinematheque, jež promítalo filmy o lidských právech, včetně těch podle ministra s „extremistickými názory“.[157]
Na Zoharově ministerstvu působila filmová komise, která doporučovala nepromítat filmy kritické vůči vládní politice. Kritici to označovali za cenzuru.[158] Komise odsoudila například dokumenty 1948: Remember, Remember Not a Lyd, jež zachycují události vyhnání Palestinců během izraelsko-arabské války v roce 1948.[159]
V únoru 2025 Zohar představil reformu financování kinematografie s důrazem na podporu komerčně úspěšných projektů, spíše než nezávislých filmů a dokumentárních filmů.[160] V září 2025 oznámil ukončení státní podpory národních filmových cen Ofirova cena, protože v roce 2025 hlavní cenu získal film The Sea o palestinském chlapci, jehož život omezuje izraelská represe.[161]
Remove ads
Seznam členů vlády
Ministři
Ministři vlády:[162]
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_(cropped).jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpeg)
Náměstci
.jpg)
.jpg)
Remove ads
Zásady a priority
Podle dohod podepsaných mezi Likudem a jednotlivými koaličními partnery a podle zveřejněných hlavních zásad nastupující vlády jsou jejími deklarovanými prioritami boj s rostoucími životními náklady, další centralizace ortodoxní kontroly nad státními židovskými službami, přijetí soudních reforem, které zahrnují zákony omezující soudní kontrolu výkonné a zákonodárné moci, rozšiřování osad na Západním břehu Jordánu a zvážení politiky anexe Západního břehu Jordánu.[164][165]
Před hlasováním o důvěře nové vládě v Knesetu Netanjahu představil tři hlavní priority nové vlády; konkrétně vnitřní bezpečnost a správu země, zastavení íránského jaderného programu a rozvoj infrastruktury se zaměřením na další propojení centra země s tzv. periferií.[164]
Remove ads
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads