Zenónovy paradoxy
From Wikipedia, the free encyclopedia
Zenónovy paradoxy jsou čtyři nejznámější ze starověkých paradoxů známé také pod dobovým názvem aporie („ne-cesta“), kterými prý Zénón z Eleje, přítel a žák Parmenidův, a další eleaté dokazovali nemožnost či zdánlivost pohybu. Tři z nich spolu souvisejí a zakládají se na tom, že staří Řekové odmítali představu nekonečna a považovali za absurdní, že by se s ním dalo počítat. Paradoxy reprodukuje Aristotelés ve „Fyzice“ a ukazuje, v čem je argumentace eleatů mylná.[1] Právě tato úvaha nicméně připravila cestu k objevu infinitesimálního počtu počátkem 18. století.