Zdravotní rizika kouření tabáku
From Wikipedia, the free encyclopedia
Evropa se s tabákem začala seznamovat až po objevení Ameriky, samozřejmě díky Kryštofu Kolumbovi. Původně byl tabák součástí náboženských obřadů a rituálů, přičemž jeho historie sahá až do doby 6 000 let př. n. l. Kryštof Kolumbus pozoroval původní obyvatele, jak tabák kouří zabalený do tabákového listu nebo pomocí trubiček zvaných „tobago“. Během následujících let námořníci a diplomaté rozšířili dýmky a doutníky po celé Evropě. Paradoxem je, že kouření se zprvu využívalo k léčebným účelům – například při bolení zubů či migréně. Proto využíval rostlinu i Jean Nicot, francouzský vyslanec v Portugalsku, který se stal tak nadšeným propagátorem tabáku, že dal jméno nikotinu, návykové látce v něm obsažené. Postupně ovšem prošlo kouření tabáku nejrůznějšími zákazy. Například v Rusku byly za kouření takové tresty jako useknutí nosu nebo rozseknutí horního rtu tak, aby už postižený nemohl nikdy kouřit.
Zlom v rozvoji epidemie kouření pak nastal na konci 19. století, kdy byly do ulic zavedeny automaty na cigarety. Tabák se tak stal přístupnějším. K rozšíření tabáku vedl i volný příděl cigaret vojákům v obou světových válkách. Spolu s masovým rozšířením kuřáckých návyků se začaly objevovat i negativní důsledky. Tím se kouření dostalo do popředí zájmu lékařů a v roce 1950 je publikován první odborný článek dávající tento zlozvyk do souvislosti s karcinomem plic. Později se tak začalo objevovat varování na krabičkách cigaret. Zvýšená rizika se projevují až 15 let po ukončení kouření.[1]