český spisovatel literatury faktu, publicista, novinář, politický pracovník a šéfredaktor From Wikipedia, the free encyclopedia
Zdeněk Hrabica (25. října 1936 Jihlava[3] – 28. listopadu 2022 Praha[4]) byl český spisovatel literatury faktu, publicista, novinář, politický pracovník a šéfredaktor.[5][6]
Zdeněk Hrabica | |
---|---|
Zdeněk Hrabica (2013; foto: Cai ZhiYi) | |
Narození | 25. října 1936 Jihlava, Československo |
Úmrtí | 28. listopadu 2022 (ve věku 86 let) Praha, Česko |
Vzdělání | maturita na gymnáziu; Vysoká škola politická v Praze; Akademie společenských věd v Moskvě |
Alma mater | Vysoká škola politická v Praze; Akademie společenských věd v Moskvě |
Povolání | spisovatel literatury faktu, publicista, novinář, politický pracovník, šéfredaktor |
Ocenění |
|
Choť | Božena Hrabicová[2] |
Děti |
|
Životní krédo: „Semper vivens“ – „Vždy v pohybu“ | |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Zdeněk Hrabica se narodil 25. října 1936 v Jihlavě. Již jako školák od dětství byl aktivním dopisovatelem dětských a mládežnických novin a časopisů.[2][7] V Praze 9 ve dnes (rok 2022) již neexistujícím strojírenském podniku ČKD Stalingrad Praha se po druhé světové válce vyučil v oboru univerzální soustružník.[2][7] Středoškolská studia zakončená maturitou absolvoval na Nerudově gymnáziu v Praze na Malé Straně v Hellichově ulici a na gymnáziu v Přípotoční v Praze 10 – Vršovicích. Následoval mezinárodní, jeden rok trvající kurz na Vysoké škole VLKSM[p. 1] v Moskvě–Věšňakách. Další vysokoškolská studia absolvoval na Vysoké škole politické v Praze a na Akademii společenských věd v Moskvě, kde obhájil později aspiranturu na téma Kontinuita a diskontinuita ve společenském vývoji.[7]
V polovině 50. let 20. století nastoupil k povinné prezenční vojenské sužbě u Strážního praporu Ministerstva národní obrany.[7] V té době měl možnost potkat se s vysokými vojenskými a politickými osobnostmi (Alexej Čepička; Bohumír Lomský; Ludvík Svoboda).[7] Po skončení „vojny“ působil (v průběhu 50. a 60. let 20. století) jako profesionální pracovník v Československém svazu mládeže (ČSM) v Moravských Budějovicích, Jihlavě a v Praze.[2][7] V letech 1966 až 1969 zastával funkci tajemníka ústředního výboru Československého svazu mládeže (ÚV ČSM).[2][7] Po schválení mládežnického dokumentu: Poučení z krizového vývoje – „Některých otázek vývoje dětského a mládežnického hnutí po XIII. sjezdu KSČ“ byl Zdeněk Hrabica označen za osobu nápomocnou silám pravicového oportunismu, byl stranicky potrestán a z vrcholné funkce v ÚV ČSM odvolán.
Po odchodu z ÚV ČSM pracoval jako redaktor (zástupce šéfredaktora)[2] deníku Mladá fronta[7] a následně působil v redakci obrazového týdeníku Svět v obrazech. V tomto periodiku zastával funkci šéfredaktora a to v letech 1983[2] až 1990.[7] Po roce 1990 působil krátce ve Vydavatelství a nakladatelství Novinář, jeden rok v časopisu Moderní kancelář, postupně jako redaktor časopisů s gastronomickou a sommelierskou orientací. Externě přispíval do několika jiných médií, zvláště s tematikou kultury a umění.[2][7]
Zdeněk Hrabica navštívil desítky zemí světa (v Evropě, Asii i Americe)[7] a jako dlouholetý novinář procestoval většinu republik Sovětského svazu. Pod vlivem změny kursu vnitřní politiky SSSR tzv. glasnosti, nastolené generálním tajemníkem KSSS Michailem Gorbačovem, psal o poměrech v sovětské společnosti velmi otevřeně a kriticky, což se projevilo hlavně v letech 1983–1990, kdy Zdeněk Hrabica zastával funkci šéfredaktora Světa v obrazech.[p. 2] Během své novinářské práce se setkal s mnoha významnými osobnostmi a z těchto setkání pak vzešly i jeho dvě knihy Jak jsem je potkal (postavy a figurky) a Jak jsem je poznal (co jiní nezažili). Vyšly v roce 2001. V memoárovém pojetí další kniha Tváře bez retuše (2014).[7]
Opil se s Jevtušenkem, doprovázel noční Prahou Nezvala s Erenburgem, hlídkoval před pracovnou Alexeje Čepičky, zpovídal pány i kmány ... Před nikým nepadl na zadek, ani před ministry a tajemníky, ani před řediteli zeměkoule, ani před koryfeji, kápy, náčelníky, papaláši, naboby a miliardáři, ani před tajnými agenty všech mocností. Načapal převlékače kabátů při činu, zaznamenával zločiny výprodejců československého rodinného stříbra ... A při tom všem se navíc náramně bavil, i když zábava někdy hraničila s děsem nad lidskou hamižností a bezpáteřností.Text z obálky jedné z jeho knih, O Zdeňku Hrabicovi a jeho filozofii přístupu k význačným osobnostem, [7]
Zdenek Hrabica byl také jedním z hlavních organizátorů hromadných akcí, pořádaných deníkem Mladá fronta (Vavřínova podkova, [p. 3] Bitva u Sudoměře a jiné) a početných čtenářských a malířských setkání organizovaných týdeníkem Svět v obrazech v Třeboni u rybníka Svět (Malujeme Svět; Cesta kolem Světa; Prkna, která znamenají Svět).
Spolu se svým synem Pavlem se sblížili v 80. letech 20. století s armádním generálem Karlem Klapálkem na pražském Jižním Městě. Kapitoly z těchto setkání uveřejňovali na pokračování – nejprve ve slovenském týdeníku Život, posléze v časopise Svět v obrazech. Začala i tvorba rukopisu knihy Pavel a Zdeněk Hrabicovi: Muž, který velel mužům. O vydání se zasloužilo nakladatelství Mladé fronty (1988). Všichni, kdo se na knize podíleli, pracovali ve velmi vyhrocené politické situaci. Přes pozitivní změny zůstával Karel Klapálek, hrdina od Zborova, Tobrúku a Dukly stále v povědomí existujícího režimu „buržoazním důstojníkem“. Ani další návrat autorů v nakladatelství Mladé fronty po roce 1989 k tématu Karel Klapálek v roce 2006 nebyl zcela bezproblémový.[7][p. 4]
Zdenek Hrabica se stal postupem času autorem a spoluautorem zhruba dvaceti knih převážně literatury faktu[2][7] a byl též autorem televizního seriálu režiséra Jiřího Adamce Lidé z Reportáže. Napsal stovky článků a reportáží v českém, slovenském, ruském, bulharském a polském tisku a zveřejnil desítky fotoreportáží z domova a ze zahraničí. Setkal se s mnoha světovými i domácími osobnostmi a zveřejnil o tom články: mimo jiné s indickou premiérkou Indírou Gándhiovou; s prezidentem Afghánistánu MUDr.Muhammadem Nadžíbuláhem; s kosmonautem Jurijem Gagarinem; s ruským písničkářem, hercem a básníkem Vladimírem Vysockým; s ruským básníkem, scenáristou a režisérem Jevgenijem Jevtušenkem a s dalšími.
V roce 2005 se objevilo na knižních pultech společné dílo Zdeňka a Pavla Hrabicových s názvem Vila pana prezidenta, které získalo v roce 2006 Cenu Unie českých spisovatelů a Daniela Strože.[7] K životnímu příběhu generála Karla Klapálka se ještě jednou Zdeněk Hrabica vrátil v roce 2006, když spolu se svým synem Pavlem napsali knihu Zapomenutý generál Karel Klapálek.[7] (A právě toto dílo bylo oceněno Medailí Generálního štábu Armády ČR.[7]) Osobnost generála Ludvíka Svobody důkladně faktograficky zpracoval Zdeněk Hrabica v třísetstránkové knize Pět válek Ludvíka Svobody.[7] Dílo vydalo nakladatelstvím Futura v roce 2013 čtenáře překvapilo nejen značnou šíří záběru, ale i nebývalým množstvím použitých pramenů.[7]
Jeho manželka Božena Hrabicová pracovala jako úřednice.[2] Zdeněk Hrabica a Božena Hrabicová mají dva syny, prvorozeného Pavla Hrabicu (* 1961), který je novinářem, a Petra Hrabicu (* 1966), který je restaurátorem starožitného nábytku.[2]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.