Wu (Deset říší)

Říše Wu (čínsky pchin-jinem Wú, znaky zjednodušené 吴, tradiční 吳) byl v letech 907–937 jeden z jihočínských států období Pěti dynastií a deseti říší. Rozkládal se v oblasti dolního toku Jang-c’-ťiang, zahrnoval moderní provincii Ťiang-su a části provincií Ťiang-si, An-chuej a Chu-pej. Vznikl roku 907, když Jang Wo, ovládající zmíněný region, odmítl uznat svržení posledního císaře říše Tchang a nástup říše Pozdní Liang v severní Číně. Faktickou moc ve státě držel generál Sü Wen a po něm jeho adoptivní syn Sü Č’-kao, který roku 937 svrhl posledního panovníka z rodu Jang a prohlásil se císařem státu Čchi (roku 939 přejmenovaného na (Jižní) Tchang.

Wu 吳 ←  907–937  →
Geografie Čína roku 923, tmavočerveně stát Wu
Hlavní město	Ťiang-tu (moderní Jang-čou)
Obyvatelstvo
Národnostní složení	Číňané (tj. Chanové)
Jazyky	čínština
Náboženství	buddhistické, taoistické, konfuciánské, čínské lidové
Státní útvar
Státní zřízení	monarchie
Vznik	907 – odmítnutím legitimity státu Pozdní Liang
Zánik	937 – státním převratem Sü Č’-kaoa, který založil stát Jižní Tchang (do 939 Čchi)
Státní útvary a území
Předcházející říše Tchang Následující Jižní Tchang

Historie

Ke konci říše Tchang autorita její vlády klesala a povstání Chuang Čchaoa v letech 874–884 ještě více oslabilo moc ústředních úřadů. V následujících desetiletích regionální vojenští guvernéři ťie-tu-š’ spravovali svěřená území prakticky nezávisle.

Oblast dolního dolního toku Jang-c’-ťiang ovládal Kao Pchien, od roku 879 ťie-tu-š’ Chuaj-nanu se sídlem v Kuang-lingu (dnešní Jang-čou), nedokázal však udržet regionální stabilitu a roku 887 prohrál v bojích s konkurenty a zahynul. Z nastalých bojů o moc vyšel vítězně vojevůdce Jang Sing-mi, začínající jako vůdce jedné z mnoha malých lupičských band.^[1] Roku 892 Jang Sing-miho pozici uznala tchangská vláda udělením titulu ťie-tu-š’ Chuaj-nanu. Roku 902 navíc obdržel titul knížete z Wu (吳王).^[2] Jang Sing-mi uhájil a rozšířil svá území v bojích s Ču Wenem ovládajícím většinu severní Číny, Čchien Liouem, kontrolujícím dnešní Če-ťiang, jihovýchodně od domény Jang Sing-miho a dalšími menšími regionálními pány. Území Wu pak zahrnovalo střed a jih moderní provincie An-chuej, střední a jižní část Ťiang-si, východ Chu-peje a většinu provincie Ťiang-su (jejíž dobývání se protáhlo do roku 618).^[3] Hlavním městem panství bylo Kuang-ling.

Jang Sing-mi roku 905 zemřel, jeho syn a nástupce Jang Wo neuznal Ču Wenův převrat roku 907, kterým byl svržen poslední císař říše Tchang a na místě tchangského státu založena říše Pozdní Liang. Od roku 907 tak Jang Wo stál v čele zcela nezávislého království Wu. Jang Wo závisel na vlivných generálech svého otce, především Sü Wenovi a Čang Chaovi, když se začal vymykat jejich vlivu, zavraždili ho a na trůn dosadili jeho mladšího bratra Jang Lung-jena. Sü Wen poté zabil i Čang Chaoa^[2] a fakticky vládl státu Wu ze svého sídla v Ťin-lingu (dnešní Nanking). Loutkového panovníka Jang Lung-jena a každodenní provoz vlády v hlavním městě kontroloval Sü Wenův syn Sü Č’-sün a po jeho zavraždění znepřáteleným dvořanem roku 618 Sü Wenův adoptivní syn Sü Č’-kao.^[4]

S utichnutím bojů, v nichž vznikl stát Wu, a stabilizací politické situace se pod vedením Sü Wena i Sü Č’-kaoa jeho původně vojenská správa posouvala k civilnějšímu rázu, namísto důstojníků získali váhu konfuciánští úředníci a roku 909 byly obnoveny úřednické zkoušky, jako v prvním post-tchangském státu.^[5]

Jang Lung-jen roku 620 onemocněl a zemřel, Sü Wen na trůn dosadil jeho mladšího bratra Jang Pchua. Roku 927 Sü Wen zemřel a jeho postavení v říši převzal Sü Č’-kao, který koncem téhož roku nechal Jang Pchua povýšit na císaře. Po čtyřech letech, v nichž nahradil staré stoupence Sü Wena spolehlivě loajálními hodnostáři, po Sü Wenově vzoru přesídlil do Ťin-lingu a dění v hlavním městě ponechal pod řízením svého syna, Sü Ťing-tchunga.^[6] Roku 937 se Sü Č’-kao rozhodl převzít moc i formálně, sesadil Jang Pchua, prohlásil se císařem a stát přejmenoval na Čchi. Po dvou letech se rozhodl využít prestiže zaniklé tchangské říše a přisvojit si nárok na její dědictví; stát přejmenoval na Tchang (kvůli odlišení od svého vzoru je historiky nazýván Jižní Tchang) a sám se prohlásil za potomka tchangských císařů a změnil si jméno na Li Pien.^[6]

Panovníci

Králové (od 927 císařové) Wu (902–937)^[2]

Jméno			Portrét	Narození Úmrtí	Vláda	Éra vlády
posmrtné	chrámové	příjmení a osobní jméno
Ťing-wang (景王) později Ťing-ti (景帝)	Lie-cu 烈祖	Jang Wo 楊渥		886–908	907–908	–[pozn. tab. 1]
Süan-wang (宣王) později Süan-ti (宣帝)	Kao-cu 高祖	Jang Lung-jen (楊隆演) původně Jang Jing (楊瀛), pak Jang Wej (楊渭)		897–920	908–920	Wu-i (武義, 919–920)[pozn. tab. 1]
Žuej-chuang-ti 睿皇帝		Jang Pchu 楊溥		900–939	920–937	Šu-i (順義, 921–926) Čchien-čen (乾貞, 927–928) Ta-che (大和, 929–934) Tchien-cuo (天祚, 935–937)
Do roku 918 užívali králové Wu poslední tchangskou éru Tchien-jou.

Odkazy

Reference

1. CLARK, Hugh R. The Southern Kingdoms between the T'ang and Sung, 907–979. In: TWITCHETT, Denis; SMITH, Paul Jakov. The Cambridge History of China, Vol. 5 Part One: The Five Dynasties and Sung China And Its Precursors, 907-1279 AD. Cambridge: Cambridge University Press, 2009. [Dále jen Clark]. ISBN 0521812488, ISBN 978-0521812481. S. 133–205, na s. 145. (anglicky)
2. THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge - a universal guide for China studies [online]. 2013-6-22 [cit. 2018-11-18]. Kapitola Chinese History - Wu Dynasty 吳 (Huainan 淮南; 902-937). Dostupné online. (anglicky)
3. Clark, s. 147.
4. Clark, s. 166.
5. Clark, s. 161.
6. Clark, s. 166–167.

Literatura

• CLARK, Hugh R. The Southern Kingdoms between the T'ang and Sung, 907–979. In: TWITCHETT, Denis; SMITH, Paul Jakov. The Cambridge History of China, Vol. 5 Part One: The Five Dynasties and Sung China And Its Precursors, 907-1279 AD. Cambridge: Cambridge University Press, 2009. ISBN 0521812488, ISBN 978-0521812481. S. 133–205. (anglicky)

Externí odkazy

• THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge - a universal guide for China studies [online]. 2013-6-22 [cit. 2018-11-18]. Kapitola Chinese History - Wu Dynasty 吳 (Huainan 淮南; 902-937). Dostupné online. (anglicky)

Portály: Čína | Historie